Místnost potemněla. Kristián byl konečně oblečený a připravený na cokoli, co o něm hodlala Božena prozradit. U ní se nemusel bát, že by na něj práskla něco citlivého. Neznala ho. Ale u Vaška by to mohl být problém.

Poupravil si kombinézu, kterou zapnul až k bradě, a usadil se na přichystané křeslo. Když už jeho osud ležel v něčích rukou, chtěl na ten rozsudek čekat někde v pohodlí. Uvítal by i horký čaj, kávu, trochu rumu a prášky na bolest hlavy, ale nemohl mít všechno. Stačil si požádat jen o sklenici vody.

Jedna ze stěn jako kouzlem zmizela. Jasněji tedy byla nahrazena obrazovkou, na níž se objevila žena po několika desítkách úspěšných operacích, s ostře fialovými vlasy a chůzí tak vyzívavou, že stačilo, aby měla o jednu vrstvu oblečení méně a Kristián by měl problém se udržet.

Jeho rivalka. S kdysi krásnou Boženou nemohl soupeřit, měla každého, na koho si ukázala. I jemu brněl klín pokaždé, když se kolem něj zatočila a do ucha mu pošeptala dvě prostá slova.

Nemáš šanci.

Zatřepal hlavou. Teď na to nesmí myslet. Už tak mu nebylo z prohlídky nejlépe. Tyhle zdánlivě nevinné myšlenky na lákavé tělo, které měl tolikrát na dosah ruky, to jen zhoršovaly.

Božena se posadila na židli. Přehodila nohu přes nohu, jak se na dámu slušelo, a povytáhla látku krátké sukně, aby odhalila přesně takové množství kůže potřebné k omámení každého, kdo se nechá snadno svést. Nezapomněla si poupravit hluboký výstřih, roztáhnout ho do stran. Tímto všechny přesvědčila o tom, že pod bílou pracovní košilí nic víc není.

Kristián se kousl do rtu. Teď nebyl čas na flirtování. Chtěl se odtud co nejrychleji dostat. Jít za Metodějem. Božena zbytečně nahuštila atmosféru. A to její pomrkávání po doktorech tomu nepomáhalo.

„Slečna Božena Novák,“ vyrušil ho z pozorování pevného poprsí hlas jednoho z doktorů. „Jste tu, abyste nám zodpověděla pár otázek ohledně slečny Dvořák.“

„Když se s vámi vyspím, pustíte ho?“ zaznělo od ženy.

Nevěřil svým uším. Přesněji zčásti, protože to, že se pokusí je dostat do postele, mohl hádat už předtím, než se takhle vyzívavě odhalila. Překvapilo ho něco jiného. Oslovila ho správně. To je jedna věc. A druhá? Chtěla, aby ho pustili.

Vyjednávání o jeho propuštění by čekal od Vaška. Ten se o to jistě pokusí. U Boženy… ani nevěděl, s čím počítat. Celou dobu mu házela klacky pod nohy, aby se k Metodějovi nedostal. A teď ho bránila. Možná se s tím rivalstvím trochu ukvapil.

„Zdržte se svádění,“ prohlásil doktor. „Chci, abyste mi řekla všechno, co o slečně Dvořák víte.“

„Je paličatá,“ vyhrkla okamžitě. Dokonce sklopila pohled na prsty, ukazováčkem druhé ruky na ně ukazovala souvisle s tím, kolik vlastností jmenovala. „Netrpělivá. Agresivní. Ne moc hezká. Ale dá se na ni spolehnout. Většinou.“

„Jak dlouho se znáte?“

„Ach,“ teatrálně vzdechla Božena a natočila si pramen fialových vlasů na prst. „Od školy. Říkala jsem, že je agresivní. To platí, ale jenom tehdy, když máme zálusk na stejnýho chlapa. Jistě jste si musel všimnout, že se mnou se nemůže měřit. A ráda vám ukážu, že nejen vzhledem, ale i výkonem.“

Tentokrát doktor přešel pozvánku do dívčího klína mávnutím ruky. Nic na to neřekl. A ani nebylo třeba. Božena na chvíli přestala. Ale jak ji znal, nebude to trvat dlouho, než to na něj zkusí znovu.

„Moc dobře se neznáme,“ přiznala. „Poblíž mě byla vždy nervózní. Měla jsem pro to pochopení. Ale… byla přirozeně obdarovaná.“

„Čím?“

„Takovýma kozama, až jsem jí i já záviděla. Tak moc jsem si chtěla sáhnout a zkusit, jestli neporušila zákon a nešla na plastiku před dospělostí.“

„A sáhla jste si?“

Doktora profesionalita zmizela jako pára nad hrncem. Málokdo odolal takovým představám. Kdyby v hlavní roli neúčinkoval někdo, o němž Kristián prohlásil, že pro něj nežije, taky by měl problém se těch obrazů zbavit. S takovou je však vyhnal hned.

„Ano,“ přitakala.

„A?“

„Přirozené. Na pohled vypadaly uměle, ale když jsem stiskla… úplně jiné než moje.“ Skousla si ret a prstem si přejela po lince od brady až po hrot čepele hrudního koše. „Stěžovala si na bolesti zad. Na osahávání. A nakonec z ní vypadlo, že se necítí dobře, když ji lidi hodnotí podle velikosti košíčků.“

Pohled sklopila na svou ruku. Dlouhým umělým nehtem hladila kůži přesně pod lemem košile.

„Šly jsme spolu do baru. Docela jsme se nalily. Už tehdy byla taková nesvá. Já jsem za sebou měla první operace, zvětšení na F. Samozřejmě jsem ji nechala si je prohlédnout. Chtěla se podívat. A nebylo to zadarmo. Odtáhla mě na dámské toalety. Měla jsem na sobě tuhle košilku. Zamkly jsme se, aby nás nikdo nerušil. Šlo o studium. Když jsem se otočila čelem k ní, všimla jsem si, že zbývá jen pár knoflíků a konečně je budu moct okusit naplno.“

Litoval toho, že neviděl doktorův výraz. Božena si nevymýšlela. Jen to trochu dokreslovala. Ve skutečnosti byli oba tak nalití, že zamknout záchody bylo nemožné. Knoflíky musel přišívat, protože než je poodepínal, nedočkavá Božena je vytrhala jediným škubnutím.

Poušklíbl se. Na tohle často nevzpomínal. Tehdy se mu Božena moc líbila a udělal by cokoli, jen aby ji dostal. Ale potýkal se se stejným problémem jako nyní – neměl jí co nabídnout. Božena toužila po někom, jehož přirození se houpalo ve větru a ztvrdlo na povel. On nic takového neměl. A nejspíš ani mít nebude.

„Vzdychala ještě dlouho předtím, než jsem je vzala do rukou,“ pokračovala o poznání pomaleji a zajela nehtem pod látku košile. „Když zaplatila, byla řada na mně. Chtěla si vyzkoušet, jaký je to pocit mít umělé. Přesvědčit se, jestli necítím to samé, co ona.“

Pod bílou košilí se objevilo světélko. Blikalo všemi barvami.

Božena nevypadala, že by o tom nevěděla. Nahlas však nic neřekla. Jen jednou prstem světlo zakryla, když odlepovala látku košile od bradavky, pak příroda a chtíč vykonaly své. Vítězoslavně se usmála, když ji doktor, co ji vyslýchal, chytil za zápěstí a trhnutím ruku vytáhl.

Konečně na něj viděl. Vypadal jako každý běžný chlap – umělina, kam se podíval. Svaly nacpané silikonem, vlasy dlouhé a v nepřirozené barvě, v tomto případě červené. Cop, jenž mu sahal do půlky zad, nadskočil, když se k ženě prudce sehnul.

Kristián neodtrhl oči od obrazovky. Ačkoli se ne moc mladý doktor postavil tak, že z Boženy viděl jen vlasy, podle zvuků věděl, co se tam děje. Sotva však spadly doktorovy kalhoty na zem, obrazovka se přepnula na téměř prázdnou místnost.

Bílé stěny, bílá podlaha, podobně jako tady. Uprostřed stála prázdná židle.

„Kiri.“

Trhl sebou. Opatrně a velmi pomalu se otočil přes rameno.

„Vašku?“ zašeptal. „Co tady děláš? Máš být na výslechu!“

„Teď je tam Božka,“ odvětil energický mladík a zazubil se od ucha k uchu.

Měl na sobě uniformu. Hrdě vystavoval jmenovku, kterou mu přišila maminka. Prsty držel kšilt čapky. Konečně něco dokázalo blond kudrliny zkrotit.

Netušil, že takovou uniformu má. Věděl o světle zelené, tu nosil venku, když dostal službu. Ale tmavě modrou neznal. Musela být nová. Že by splnil zkoušky a stal se skutečným policistou?

„Sluší mi to, že?“ pokusil se z Kristiána vypáčit kompliment.

„Vypadáš směšně,“ odvětil Kristián a obrátil oči v sloup.

Lhal. Slušelo mu to. Možná se nakonec té obliby v mužích v uniformách nezbavil. A to si myslel, že ho o to život s Václavem připravil.

„No, ale k tomu, proč jsem tady. Můj výslech už proběhl. Nemohl jsi ho slyšet, protože je tajný,“ prohlásil Václav pevným hlasem a trochu uvolnil postoj. Paty dal dál od sebe, jednu paži si opřel o bok.

„Co všechno jsi jim –“

„Všechno.“

„Vašine!“

„Musím mluvit pravdu, Kiri. Navíc, lhaním bych ti nepomohl, spíš uškodil. Mají detektor lži. Teda… máme.“

„Skvělý. Takže tu budu zavřenej za to, že popírám svoje přirozený ženství, co?“

„To je hloupost. Za to tě nemůžou zavřít. Ne, budeš tady, dokud se nevyřeší, jak s tebou naloží. Už vím o čipech. Prozradili mi to, když mě sem přijali.“

Poklepal si prstem na jmenovku a vyprsil se, aby byla krásně vidět. Vypadal pyšně na to, že něco dokázal. Kristián to neocenil. Na rozdíl od Václava ničeho dosáhnout nemusel. A tohle byla hloupá maličkost, zanedbatelnost.

„Tak děláš poskoka jinde, no jéžiš. Zas se z toho neudělej,“ zabrblal Kristián.

„Rád slyším, že se ti vrací dobrá nálada. Bylo mi řečeno, že tě mám odvíst do cely. Teda, musel jsem je přesvědčit, že se mi dá věřit. Kdyby Božena nezasáhla, asi by mě s tou prosbou poslali do háje.“

„Vyspala se tam s někým?“

„Ne, jenom… však víš.“

„Jo, vím. Bohužel. No… a nevíš, kdy mě pustí?“

Václav k němu došel. Postavil se před křeslo, aby si Kristián nevykroutil krk, a položil kamarádovi ruce na ramena.

„Dostanu tě odtud.“

„Kdy mě pustí?“ zopakoval svou otázku.

„Za pár… no… le-měs-týd-ní. Dní. Za pár dní.“

„Ty to nevíš, že ne?“

„Ne,“ přiznal pravdomluvný Václav a povzbudivě se pousmál. „Ale neboj se, Kiri, budu tu s tebou. Naučil jsem se hrát novou hru, bude se ti líbit!“

„Do mojí cely nevkročíš, Šašku,“ zavrčel Kristián.

„Stejně mě tam chceš. No, nech mě ti to vysvětlit. Máš takový hrací pole, mřížku, a na tobě je kreslit –“

„Vašine.“

„Trocha lásky v hlase by nebyla ke škodě.“

„Přestaň. A odveď mě už. Nechci tady čekat na další výslech. Mám toho dost.“

„Rozumím.“

Podepřel Kristiána pod ramenem a pomohl mu na nohy. Až když stál, si Kristián uvědomil, jak slabý vlastně je. Kolena se mu podlamovala, nohy se třásly. Hlava se mu točila, jako by do sebe naházel všechno, co slibovalo omamující účinky.

Brada mu padla na Václavovo rameno. Jen chvíli nato si ho student podchytil pod zadkem a vytáhl ho dost vysoko na to, aby Kristián netáhl nohy po zemi. Když pochopil, že ho chce nést jako dítě, svázal končetiny k sobě tak, aby objímal kamarádovo tělo.

Nechal se odnést ven z místnosti. Nic nenamítal. Dostavila se k němu únava. Bolest hlavy ještě nepřešla, ta byla silnější a silnější.

„Tvým rodičům jsem to neřekl,“ ujistil ho Václav.

„Tybrďo, čumím,“ zahuhlal Kristián rychleji, než zamýšlel.

„Svým jo.“

„Typickej Šašek.“

„Máma je tady vysoko postavená. Vede většinu výslechů těch větších zločinců. Napadlo mě, že by ti mohla pomoct. Když už… no… chceš tak rychle pryč.“

„Mluvíš o tom, jako bych tu byl na návštěvě.“

„Prakticky jsi. Ničím ses neprovinil.“

„I kdyby, vedení nikdy nepřizná chybu. Budu vinej, ať se mi to líbí, nebo ne. A oni mě donutí tomu věřit.“

„To máš odkaď?“

„Z filmu. Ale dokumentárního. A už drž hubu, bolí mě hlava.“

A potřebuju myslet na Metoděje, dodal si v duchu.

Ani tentokrát se mu nepodařilo získat čistý obrázek nejhezčího muže, jakého znal. Motala se mu tam fialovovlasá Božena se svícími bradavkami a energický Václav v uniformě. Nepřekvapilo ho to. Na tyhle dva se teď nejvíce spoléhal. Přirozeně na ně myslel.

Ale zabilo by to tu hlavu, kdyby mu dopřála něco hezkého? Snít o divoké noci s Metodějem, přesně si vybavit jeho hluboký podmanivý hlas, jaké jsou jeho svaly na dotek… To by chtěl. Ne se bát, kdy a vůbec jestli ho odtud pustí.

Václav ho položil na postel. Až když se Kristián pustil, všiml si, že došli na místo. Stěnám nechyběla sněhově bílá barva, podlaha se leskla, jako by ji někdo čerstvě naleštil. Jediným pořádným doplňkem, mimo postel, na níž seděl, bylo velké zrcadlo na protější zdi.

„Počkáš tady. Zajdu ti pro jídlo a pak tě naučím hrát.“

„Ale pohni si. Mám hlad.“

„Budu rychlej jako blesk.“

Zase ten úsměv. Václav se usmíval podezřele často. Užíval si to snad?

„A neksichti se tak.“

„Proč ne?“

„Máš radost z toho, že jsem zavřenej?“

„Udělal jsem zkoušky.“

„Výborný, zlato, gratuluju.“ Zhmotněný sarkasmus se dal porcovat. „Do prdele, Vašku! To seš kamarád?“

„Klid, Kiri. Po jídle ti bude líp. Věř mi, když máš hlad, nejsi to ty.“

„Reklamním sloganem mě neuklidníš.“

„Pak budeme hrát hru.“

„Kolik facek Vašek vydrží?“

Václav zastrčil kamarádovi pramen vlasů za ucho. Pak naklonil hlavu na stranu a upravil si čapku.

„Piškvorky!“ řekl s nadšením malého dítěte.

Kolik facek Vašek vydržel? Přesně dvě. Před třetí, která letěla zleva, stačil utéct ke dveřím. A než za ním doletěla bota, schoval se na chodbu.

„Blbeček,“ zamručel si Kristián pod nosem. Přestože se cítil mizerně, když pomyslel na energického studenta, úsměvu se neubránil.