„Kiri!“ zaslechl ho volat už u prvních dveří.

Já ho zabiju, prolétlo Kristiánovi hlavou. Přesto vytáhl koutky do úsměvu a zvedl se z nízké postele. Václava sice viděl naposledy asi před hodinou, to se mu student snažil vysvětlit, jak moc si svého nového místa váží, ale… jakoukoli společnost milerád uvítá. Obzvlášť když ho zavřeli na samotku, kde mu společnost dělal jen vlastní stín a bouptnající nádor na svědomí.

Postavil se ke dveřím. Naštěstí se mu podařilo ukecat hlídače chodby, aby mu nechal okénko otevřené. Podobné stísněné prostory těžko snášel, bylo mu lépe, když mohl věřit tomu, že ho nedrží mezi čtyřmi zdmi a ničím za nimi.

Nestačil ani vykouknout ven. Vaškova hlava, víc zlatavě politá než obvykle, se objevila jen kousek od jeho čela. Kdyby chtěl, mohl mu ránou do brady připomenout, že se na kamarády nevolá přes půlku vězení, ale protože měl docela dobrou náladu, nechal to být.

„Čau,“ pozdravil ho Václav a zazubil se od ucha k uchu. Občas Kristiánovi připomínal jednu z těch tupých figurín bez mozku, které propagovaly lepší a rozhodně zdravější pasty na zuby.

Zámek cvakl. Než se nadál, měl výhled na celého Vaška. Z pohledu na uniformu se už nečervenal, nemohl však popřít, že mu dokonale padla. Možná až na ty rukávy a nohavice, ty mohli ušít delší.

Sjel ho pohledem od hlavy až k patám. Tady toho moc pozorovat nemohl. Metoděj ho nepřijde navštívit, určitě dospává další divokou párty. Božena aktuálně s někým souloží – a pokud ne, chystá se na to. U ní existovaly jen tyto dva stavy. A rodiče… snad se o tomhle nikdy nedozví. I když silně pochyboval o tom, že by je Vašek z téhle pikantnosti chtěl vynechat.

„Nemají moji velikost, no,“ utrousil Vašek a otočil se k němu bokem, aby byl vidět silně utažený opasek. „Nemám zadek jak kamión. Ani svaly jak… jak… eh… svalovec.“

„To nemáš, nó,“ přitakal Kristián.

„Ale to neva, aspoň se vlezu do dveří. Bože můj, kdybys ji viděl! Ta se tam nemohla nasoukat!“

„Kdo?“

„Božka. Navštívila by tě, ale neprojde dveřma. Znáš to.“

„Já se bál, že ses ní… no…“

„Nevím, kdes to vzal, ale oukej. Kdybych chtěl prdelačku, počkám si na zabijačkový hody. A ani to ne, na střeva a krev moc nejsem.“

„Já vím, ty radši těstoviny.“

„Jo a ty je máš na oběd,“ oznámil skoro až slavnostně a představil mu ne zrovna chutně vyhlížející pokrm na malém talíři. „Aspoň teda tvrdili, že to… no, byly těstoviny. Buchvi co je to teď.“

„No… díky,“ zamumlal nevděčný vězeň a ohrnul nos. „Ani to nevoní jako jídlo.“

„Sněz to. Slibuju, že příště ti donesu něco lepšího.“

Položil mu talíř do klína a posadil se na postel vedle něj. Dveře nechal otevřené. Kristián nepochyboval o tom, že tu jsou kamery. I kdyby se o něco pokusil, vmžiku by ho chytli a odvedli zpátky.

Třesoucí se rukou popadl vidličku. Pak se koukal střídavě na Václava a na svůj pokrm. Mnohem radši by si dal i ty masové kuličky, na které ho lákal… ráno? Včera ráno? Před týdnem? Čas tu plynul jinak, když se nemohl podívat na hodinky a slunce mu s orientací nepomohlo.

„Poslyš,“ rozhodl se novou formu mučení jídlem trochu posunout, „mluvil jsi s tou tvojí mámou?“

„Jo,“ zněla odpověď.

„A?“

Už to, že to musel z Vaška tlačit, se mu nezamlouvalo. Obvykle všechno vychrlil, ať to bylo jakkoli důležité. Teď zněl… skoro zklamaně.

„Něco s tím uděláme, neboj se. Jsi nevinnej, Kiri. Nevěřím ničemu z toho, co říkají.“

„Co říkají?“

„Že je dost pravděpodobný, že… tohle nejsi ty. Asi ti říkali o čipech, co?“

„Jenom vím, že ho nemám.“

„No, má se to tak, že nás kontrolujou. Nevím, jak přesně to funguje, jsem do toho zasvěcenej jenom chvilku a nikdo mi to pořádně nevysvětlil. Vím to, že čip ti dají do hlavy po první státem placené operaci. Nebo teda během ní. Víš, to, jak tě uspí a bolí tě hlava, to je ono.“

Bolí tě hlava.

Uspí tě.

„Vzali mi ho,“ vyhrkl Kristián a popadl kamaráda za ramena. „Už vím! Už vím!“

„Klid, nemusíš tak blbnout. Já to přece vím.“

„Ale já vím, kdy se mi to stalo!“

„Kdy ti sebrali čip?“

„Myslím, že to bylo ono. Pamatuju si na… holku se zelenýma vlasama. Na ženskou s tabletem a neumělýma prsama. A na bolest hlavy a to, že říkala… no… něco jako je hotovo, nebo tak nějak.“

„Myslíš to vážně?“

„Smrtelně vážně. A pamatuju si, že říkala jméno. Karel, myslím.“

Vašek ztuhl. Oči mu div nevypadly z důlků, když je vyvalil na svá kolena a prsty, jimiž je svíral.

„Vašku?“ dloubl do něj Kristián loktem.

„Že by byl… ne, ne, to je pitomost.“

„O čem to mluvíš?“

„Našlo se jeho tělo, nemůže to být on…“

Zkusil do něj dloubnout ještě jednou, tentokrát silněji. Nemusel se bát,že by mu ublížil. Vašek byl zvyklý na ledacos, nejednou se domů vrátil s modřinami i na místech, o nichž si myslel, že je barvy zničit nemohou.

Vašek nereagoval. Dokonce si ani místo nepromnul prsty. Jediné, co vypovídalo o tom, že je schopen pohybu, byl spodní ret, jenž se třepal jako při slabé alergické reakci, a těkání zorniček z koutku do koutku naplno otevřených očí.

Nelíbilo se mu to. Takhle se běžně nechoval. Ne, ten spolubydlící, Vašek, který se o Kristiána nezdravě moc zajímal a staral se o něj, by ho neignoroval. Ne tak dlouho. Muselo to být něco vážného.

„Ty Karla znáš?“ zkusil odtušit.

Student zvedl pohled z kolen do pravého horního rohu místnosti. Špičákem si skousl spodní ret. Jen chvíli nato víčka zakryla polovinu očí, ret se přestal třást a celkově se jeho tělo trochu uvolnilo.

„Ne,“ odvětil Vašek lámaným hlasem.

„Lžeš.“

„Znám spoustu Karlů.“

„Co o něm víš?“

Vašek se zvedl z postele. U rychlého přepínání zůstal – předtím Kristiánovi připomínal zamyšleného studenta, nyní před ním stálo malé dítě.

„Naučím tě tu hru,“ zvolal nadšeně.

„Řekni mi, co víš.“

„Je to jednoduchý, to zvládneš!“ Vytáhl z kapsy lihovou fixu a otevřel ji. „Jenom si tady na zemi nakreslíme hrací pole a –“

„Václave!“

Václav strnul v pohybu. Paže, jež putovaly k čisté podlaze, se zastavily jen kousek od páskem zvýrazněného pasu. Hlavu natočil tak, aby si hleděli do očí.

Snad poprvé v životě se Vaška bál. Jinak veselý, bezstarostný a vždy pozitivní mladík propaloval Kristiána pohledem. Z očí mu div nešlehaly blesky. Kristián ani netušil, že je něčeho takového schopen.

Kristián odložil talíř s jídlem vedle sebe a vykročil k Vaškovi. Pomalu, našlapoval velmi opatrně. Ačkoli se Václav choval jako lovec, Kristiána tím neoklamal. Pořád byl tou plachou kořistí, co by kus sebe nabídla každému, kdo o ni požádá.

Položil mu dlaň na rameno.

„Podívej se na mě,“ vyzval Vaška. „Normálně, prosím. Tohle si nech pro někoho jinýho.“

Ani nepředpokládal, že ho poslechne. Nestávalo se to často, ale i tahle veselá kopa se uměla postavit na hlavu.

„Je to moje věc, Kristiáne,“ zasyčel jedovatě jako had a škubnul ramenem, aby ze sebe jeho ruku dostal.

Nemusel se snažit. Kristián ji stáhl k sobě.

Zabolelo to. Ten tón, to oslovení. Ačkoli konečně vyslyšel jeho prosby, Kristián s tím spokojený nebyl. Ne, dokonce litoval toho, že ho o to kdy prosil.

Než po něm zkusil hmátnout znovu, Vašek se narovnal a beze slova se vydal ke dveřím. Ve strachu, že ho tady nechá samotného dalších několik hodin, Kristián vyběhl a chytil ho za loket.

„Počkej,“ vyhrkl bez přemýšlení.

Vašek se pomalu otočil. Ani teď se mu nepodařilo na rtech vykouzlit úsměv. Dokonce se ani nezačervenal. Zůstal ledově chladný, klidný a tak nevaškovský, až to nahánělo husí kůži.

„To stačí,“ zamumlal o něco vřelejším hlasem a překryl Kristiánovu malou dlaň svou. „Už se na to neptej.“

„Kam jdeš?“

„Potřebuju si něco ověřit.“

„Kdy se vrátíš?“

„Někoho ti sem pošlu. Buď Božku, pokud se vejde do dveří, nebo toho tvýho Matyáše.“

„Metoděje. Jmenuje se Metoděj.“

„Jo, jasný, toho.“

V tuto chvíli si nepřál mít u sebe nikoho jiného než Vaška. Policejní uniforma v něm vyvolávala příjemný pocit bezpečí a jeho vůně, i když částečně vyprchala, mu dokázala krásně zamotat hlavu a odvést myšlenky jinak. S Metodějem by si nemohl popovídat. Nedal se s ním vést rozhovor na úrovni, měl myšlení věčného puberťáka.

Nic na to však nenamítal. Brzy ho tahle chvilka slabosti přejde. A až to nastane, zase více uvítá Metodějovu pevnou náruč, jeho dokonalé svaly, obrovské dlaně, v nichž by mohl schovat celý obličej… Copak bylo snadné na cokoli z toho zapomenout? Jen si to vybavil, otřásl se vzrušením.

Protože se ztratil v myšlenkách, nevšiml si, že se mu Vašek vysmekl a vyšel z cely ven. Stáli k sobě otočení čelem, ale ani jeden se na toho druhého přímo nedívali. Kristián proto, aby si rychleji zvykl na samotu, Václav, aby ho nelákalo se vrátit, zavřít se před světem a být sám se svými myšlenkami. A s Kristiánem. Ostatně, v tom rozdíl nebyl.

Kristián zaregistroval mávnutí ruky. Pak se dveře zavřely.

Už ho neoslovil. Vašek, Vašek, kdo by ho potřeboval, když u sebe může mít Metoděje? Přesto ho trochu píchlo u srdce, že odešel tak náhle a bez vysvětlení. Nevaškovsky.

Vydal se zpět k posteli. Kolena se mu podlamovala, krok byl nerozvážný, jako by on nechtěl, ale tělo mělo potřebu se o Vaškovu přítomnost prát. Čím víc se vzdaloval od zavřených dveří, tím menší ta síla byla. Až nakonec zmizela přesně v moment, kdy se posadil, položil talíř s těstovinami do klína a s povzdechem se podíval na podlahu.

Všiml si malé černé tečky.