Kamarád ho dotáhl do klubu.

Pod vlivem legálních omamovačů a sluchem otupěným hlasitou hudbou kýval hlavou do rytmu a pohupoval nohou, již držel ve vzduchu jen kousek nad dokonale vyleštěnou podlahou. V odrazu zrcadla pod vysokou stolicí, na níž vysedával, se vyjímala blikající značková podrážka.

Prstem ťukal do poloprázdné sklenice s dalším otupovákem, kvůli němuž mezi ňadra zvětšená nespočtem operací nastrkal víc peněz, než by rád. Hlavu si opíral o nastavenou dlaň a tiše vzdychal, kdykoli do jeho zad někdo narazil loktem.

Kdyby ho nepozval kamarád, ani by sem nezavítal. Podobným klubům se vyhýbal kilometrovým obloukem. Dusivá atmosféra a hlasitá hudba se mu hnusily. Přestože ani nebyl fanouškem nejnovější muziky, nedokázal tělu zabránit, aby se nehýbalo, kdykoli nad ním ztratil kontrolu. Ze začátku se kontroloval, ale sotva do sebe dostal třetí skleničku a rozpustil pod jazykem pátou tabletku, netrápila ho ani nenávist k nesmyslné kakofonii zvuků.

Koutkem oka kamaráda hlídal. Nemohl ho držet u baru. Stačila jen jediná kapička toho nejslabšího rumu a z jinak krotkého Metoděje se stal divoký vymetač klubů, kterého by se měl obávat každý, kdo se o sebe alespoň trochu stará. O jeho slabosti pro široké boky a dlouhé brady moc dobře věděl. A jelikož se protažené obličeje zrovna nosily, nemusel hledat svůj cíl dlouho.

Sledoval, jak se Metoděj nemotorně kroutil u dobře stavěné prsaté zrzky. Nemohl držet prsty dál od její bledé kůže, která hrála všemi barvami, když se od třpytek, jimiž si tělo pokryla, odrazilo blikající světlo ze stropu. Ačkoli byl alespoň o hlavu a půl nižší než ona, vytahoval se na špičky, aby jí mohl šeptat sladká omamná slova.

Přesně věděl, čím se snaží zrzku zlákat. Znal ho už spoustu let. Kdyby ho na většinu balících hlášek nezkoušel zlákat k sobě do postele, pravděpodobně by ze sebe Metoděj nedokázal dostal ani přidušenou hlásku. Trénink dělal z žáka mistra.

„No ne!" zapištěl muži u baru do ucha vysoký ženský hlásek.

V tu chvíli, kdy mu došlo, že zase narazil na ni, zalitoval, že si nenechal udělat lepší plastiku obličeje. Nejspíš hledala orlí nos. Málokdo si nechal svůj přirozený nos. Každý, kdo buď nevyčerpal tři operace zdarma, nebo má dost peněz na další zákrok, si nechal mostek spravit tak, aby se propadal do obličeje.

Zakryl si tvář dlaní. To ho však před jejím těkavým zájmem neochránilo.

„Kristýno, jsi to ty?" pískla na něj a objala jo kolem úzkého krku.

„Kristián, jsem Kristián," zamručel si pod nosem a odstrčil ji od sebe loktem.

Žena se nenechala odbýt tak snadno. Zadkem, kterým se sotva vlezla do dveří, shodila z vedlejší stoličky Metodějovy věci a párkrát se zakroutila na sedátku, aby se do něj vměstnala. Tiše zakňučela, když jí nízká opěradla sevřela široké boky, a tleskla se do stehna, aby odehnala slídivou ruku tanečníka, který se k ní proplížil davem.

Sukni, jejíž délka se blížila ke krajkám spodního prádla, si stáhla o kousek níž, aby v zrcadle pod židlí neodhalila příliš. Pak si opřela lokty o od alkoholu ulepenou desku baru a zamrkala na Kristiána řasami delšími než její fialová ofina.

„Metoděj se zas baví, co?" nadhodila nenápadně téma pojďme se bavit o mém ex.

„Dáš si něco?" vyslovil, když spolkl všechny kousavé poznámky, jimiž chtěl chodící reklamu na plastiku obdařit.

„Ach, ty víš, co bych si dala," vzdychla zasněně a olízla si fialkové rty.

Otočila se přes rameno na taneční parket. Kristián viděl, jak zelenala závistí, když se Metoděj nalepil na další z návštěvnic klubu. Zatínala volnou ruku v pěst, ale zubila se od ucha k uchu. Dokonce tak široce, až se jí přivřely oči s duhovými čočkami.

„No, než si mě všimne, můžeme si pokecat," prohlásila s nadšením malého dítěte a mírně se nadzvedla tak, že jí velká ňadra poskočila v uplých šatech nebezpečně blízko k odvážnému výstřihu. „Už sis našla práci?"

Pevně sevřel skleničku. Jak se mu třásla ruka, led uvnitř narážel do stěn. Neznámý alkohol, který se tu běžně naléval, div nepřeskočil přes okraj.

Ačkoli to v něm vřelo, nehodlal jí udělat tu radost a upozornit na její chybu. Proto brzy třas zastavil a nasadil ten nejfalešnější úsměv, jaký v zásobě měl, a věnoval ho dámě s fialovým mikádem.

„Kdepak," odvětil zvonivým hláskem. Koutky mu chvíli nato spadly dolů, společně s nimi kleslo i obočí, když náhle posmutněl. „K policii mě nevezmou, protože na to prý nemám koule."

„A ani penis, co?" pošťouchla si prsatá žena.

„Sklapni, Boženo," zavrčel na ni Kristián.

„Myslela jsem, že už sis tu operaci domluvil," prohlásila s prstem u nejméně pětkrát operovaného nosu. „Nebo jsi moc baba, co?"

„Je to nelegální operace. Musel bych vycestovat z Česka nikam jinam. Vždyť víš, jak se na nás mladý ti starý rasisti a homofobové koukají. Kdybych přišel na genitální a žádal od nich, aby mi voperovali ty-víš-co, vyhnali by mě ven. A zavolali rodičům."

„Hrozná smůla," zamručela Božena. Nedokázala se ubránit škodolibému úšklebku.

Kristián cítil, že bude následovat další kousavá poznámka, proto navázal novým tématem dříve, než se stačila Božena ozvat.

„No a co ty tady?" položil zdvořilostní otázku.

Nezajímalo ho to. Kdysi se mu Božena líbila a přál si s ní trávit veškerý volný čas, ovšem nyní by byl radši, kdyby ten svůj obrovský zadek strkala do nosu někoho jiného.

Podle očekávání se žena vyprsila tak moc, až se divil, že jí z výstřihu nevykoukly bradavky. O jejich pravosti pochyboval stejně jako o tom, že má v hlavě víc než tři piliny a litr vzduchu, ale ačkoli si lidé zvykali ukazovat svá těla a vystavovat se obdivu po všemožných úpravách a operacích, něco se zkrátka neslušelo. Obzvlášť v jeho zemi.

„Šla jsem zrovna kolem," odvětila a natočila si na prst pramen vyžehlených vlasů.

Lže. Přišla špehovat Metoděje, pomyslel si. Nahlas však řekl něco jiného:

„To je ale náhoda."

„Je, že?"

Nána plastická.

Sklopil pohled do sklenice. Led se pomalu rozpouštěl a i poslední kousky tmavě modré průhledné látky mizely ve zlatavé tekutině. Na to, jaké bylo v klubu vedro, tál docela pomalu.

Božena do něj drbnula loktem tak silně, že opravdu pár kapek alkoholu skončilo na stole.

„Pořád bydlíš s Metodějem?" zajímala se.

„Ne. Odstěhoval jsem se."

„Vypadáš dobře. Operace hrudníku?"

„Před měsícem poslední."

Takové plané vyměňování informací mu problém nedělalo. Boženu ve skutečnosti nic z toho nezajímalo. I kdyby se vyptávala za účelem něco o Kristiánovi zjistit, pochyboval o tom, že by si něco z toho zapamatovala. Když jí o té operaci říkal naposledy, ani ho neposlouchala. A to se potkali před třemi týdny u východu z kliniky.

„Hezky?" zamumlala nepřítomně.

Už zase hleděla na malého svalnatého muže na parketu. Ten stačil vyměnit zrzku s boky bohyně i tu druhou za tuctovku s vosím pasem a ňadry dvakrát většími než její hlava.

Kristián by lhal, kdyby tvrdil, že jemu se do srdce nezabodl osten žárlivosti, když viděl, jak dychtivě Metoděj ženu prsty prohlíží a zkoumá. Nepopíral, že po něm toužil podobně jako po Boženě. Ale doby se změnily, Metoděj se stal jeho jediným přítelem a Božena... škoda mluvit.

Zvedl sklenici ke rtům a vyklopil do sebe dobrou polovinu obsahu. Na hořkou chuť si zvykl už dávno, problém mu dělalo to pálení v hrdle a náhlá potřeba zvracet. Kdyby rychle nepoložil sklenici na stůl a nezakryl si ústa dlaní, nejspíš by zbytky z výživného oběda - totiž pizzy nasladko - sbíral po zemi.

Zatřepal hlavou. Tohle je jasné znamení, že má dost. Omluvil se nepřítomné Boženě, jejíž pozornost neupoutal ani na to krátké rozloučení, a ujistil obsluhu u baru, že se brzy vrátí.

Seskočil z barové stoličky a odplahočil se k nedalekým toaletám. Cestou tam měl problém se vyhnout tančícím lidem, pro než existoval jen zesílený rytmus, divoké nekoordinované pohyby a sem tam i někdo další, kdo si zasloužil jejich těkavou pozornost. Párkrát se s někým srazil, jednou si omylem šlápli na nohy. U toho podrážka výhružně zablikala.

Ještě ani nestál u dveří, když ho někdo popadl za loket. Nestihl pořádně zaregistrovat, co se děje. Mysl si vědomě otupil vším legálním, co se dalo sehnat, pokud už dovršil hranice jednadvaceti let. Proto ani nebyl schopen se slídivým prstům, jež okamžitě putovaly z loktu k rameni, ubránit.

Zvratky polkl přesně v moment, kdy ho neznámý návštěvník klubu otočil čelem k sobě a přišpendlil k nedaleké zdi. Srdce cítil až v krku, přestože se to tu běžně dělo. O něj by však nikdo z přítomných ani kolo neopřel, jelikož viditelně neměl to, po čem toužili muži, a současně nedokázal zaujmout ani křehčí pohlaví.

Tohle bylo poprvé, co o něj někdo projevil zájem. Rychleji, než plánoval, si ženu prohlédl. Sytě zelené dlouhé vlasy, rtěnka stejné barvy. To se teď nosilo. Na rozdíl od všech ostatních, které se držely trendů, jež udávaly aktuální nejpopulárnější hvězdy planety, si však poprsí nedrželo svůj tvar, klesalo a vadlo, jako by to byly roky od poslední plastiky.

Dál se ani nekoukal. Stačilo mu to. Něco tady nehrálo. Ovšem než se stačil ozvat, žena mu loktem přitlačila na ohryzek a dala si prst před velké plné rty.

Vydal ze sebe přiškrcené chrčení. Nebolelo to, o to se otupovače postaraly na jedničku, jen to bylo nepříjemné. A nemohl popřít, že se mu to nelíbilo. I s trochou toho hrubšího zacházení si dokázal pozornost někoho jiného užít téměř plnými doušky.

Vytáhl koutek do křivého úsměvu, aby dal ženě najevo, že s tímto souhlasí, a vyšpulil rty, kdyby se konečně dokopala k tomu ho políbit. Ani ve snu by nečekal, že si vyzívavě zvedne sukni a kopne ho kolenem do stehna.

„A-au," pískl vysokým chraplákem a přivřel oči.

To se mu stalo osudným. Už je nedokázal otevřít. Sotva se mu dech uklidnil, jakmile se svět ponořil do příjemně tmavé tmy, cítil, že se nemůže nadechnout vůbec. A než to ženě ohlásil a zeptal se jí, jaké zaklínadlo na něj použila, tělo samo vypovědělo službu a sesypalo se. Kdyby ho žena nedržela, sbírali by ho z podlahy.

Přestože nad tělem ztratil kontrolu, stále vnímal. Otupělý mozek se snažil vyhodnocovat všechny pohyby, které loutka prováděla. Zůstávala mu nad tím hlava stát - ačkoli nedával příkazy, nohy samy od sebe šly, jako by je ovládal někdo cizí. Jako by mu už nepatřily.

Žena ho odváděla pryč od hlasité hudby, alkoholu, Boženy i Metoděje. Jeho paži si přehodila přes rameno, přidržovala ho kolem pasu, jak se s ním táhla až k zadnímu východu. Slyšel ji lapat po dechu. Nebyl zrovna peříčko, ale zároveň měl vzhledem k aktuálním trendům jasnou podváhu.

U dveří se zastavila a volnou rukou zaklepala. Jako kouzlem se otevřely a venkovní vzduch pomohl Kristiánovi s prvním větším nádechem. Podzimní chlad ho polechtal na rozpálených tvářích, zaštípal v neoperovaném nose a obtančil zbytek těla dokola jako tanečnice dychtící po pozornosti. Jinde než na obličeji však nic necítil.

„Schovával se, ale našli jsme ho," zaslechl ženu se zelenými vlasy.

„Výborně," ozvalo se odkudsi ze tmy.

Byl tak mimo, že hlasy od sebe nerozeznal. Zněly mu podobně. Kdyby dokázal otevřít oči...

„Všechno je připravený. Policajti tudy procházeli před pár minutama, potrvá to, než se sem půjdou podívat znovu."

Kdyby mohl, okamžitě by ztuhl.

„Skvělý. Vezmi ho dozadu, je tam auto."

Auto. Tak dlouho jezdil MHD, že zapomněl, jak auto vypadá. A ani dnes si to nemohl připomenout, protože jen co ženy domluvily, veškeré napětí těla zmizelo a konečně ztratil vědomí.

Netušil, jestli už svítalo, když se probral. Místnost byla tmavá, svítilo v ní jen jedno slabé světlo nad jeho hlavou. Dokonce ani drahé podrážky, které si vydupal k Vánocům minulý rok, neblikaly všemi barvami.

První, čeho si všiml, byl fakt, že se ani nyní, když ho tělo poslouchalo, nemohl hnout. Zápěstí mu k lůžku poutaly kusy pevného plastu, kotníky jakbysmet. Dokonce i na čele cítil tlak, jenž tlačil hlavu zpátky na nepříliš pohodlný polštář z paměťové pěny.

Okamžitě se mu zrychlil dech. Ústa mu nechali volná, mohl se libovolně hlasově vyjadřovat. Jen kdyby v krku neměl obrovský knedlík a ústa tak pustá a horká, že by v nich mohl sušit prádlo.

Vyrazil ze sebe tiché zachraptění. Pokusil se vyrvat z pout. Marně. Pouze přišel na to, že i na posledních párech pravých žeber mu upevnili řemen, aby sebou neškubal.

Kňučel jako poraněné zvíře. Z unavených očí, které si ještě zvykaly na šero, steklo několik horkých slz. Smáčely nezdravě bledé tváře, z nichž kocovina vyhnala všechnu červeň, a končily v koutcích žíznivých úst, otevřených dokořán, aby mohl chrčet i nadále.

Z tiché paniky ho vyrušilo švistnutí. Dveře se otevřely. Pomalu natočil hlavu na stranu tak moc, jak mu to řemen dovoloval, a panenky schoval do koutků očí. Ani tak však nezahlédl víc než malý široký stín s modře podsvíceným displayem tabletu. Chladné světlo se lepilo příchozímu na širokou bradu a nevýrazné kulaté čelisti.

„Kristián Dvořák, že ano?" oslovila ho jménem.

Zmohl se jen na kývnutí. Nemělo smysl lhát. Dřív nebo později by jeho jméno zjistili.

„Klid, měl jste těžkou kocovinu. Jste na záchytce. Až vám bude líp, propustíme vás," informovala ho žena s tabletem a přitiskla si display k hrudníku. Těšil se, že se jí rozsvítí implantáty, ale k tomu nedošlo. Světlo se dočista ztratilo.

Olízl si suché rty špičkou jazyka. Možná toho neměl vypít tolik. A kombinovat to s omamováky taky nebyl nejlepší nápad. Ovšem ani to neospravedlňovalo to, že ho takhle spoutali.

Zavrčel a stáhl obočí. Chtěl se ženy zeptat, proč ho neodváží, když už dokáže vnímat, ale jakmile otevřel ústa ke slovu, nedokázal ze sebe vydat jedinou srozumitelnou slabiku.

Žena se postavila k jeho hlavě. Škubal sebou, snažil se uvolnit alespoň čelo, aby na ni viděl. Veškerý pohyb ustal, když mu prsty stiskla spánky. V ten moment měl pocit, že se mu tělo buňku po buňce rozpadá na nesložitelnou skládačku.

Potřeba křičet a dostat to ze sebe byla silná, nikoli však silnější než bolest a bodavé křeče svalstva v končetinách. Než ztratil vědomí znovu, pochytil od ženy tiché mluvení do sluchátka.

„Karle, je hotovo. Opakuji, je hotovo."