Mám manžela. Vzali sme sa pred tridsiatimi rokmi, v deň narodenin mojej matky.

Mám syna. Porodila som ho.

Kdyby si to neopakovala den co den, hodinu co hodinu, pravděpodobně by už dávno přišla o rozum. Mezi zrcadlovými zdmi, ve vězení, kde se musela koukat jen sama na sebe a přibývající šedé pramínky v jinak zdravých kaštanových vlasech, se cítila jako v blázinci. Jakýkoli pohyb obrazy opakovaly po ní. A stejně tak i k nim se vztahovala obě tvrzení o ní.

Jsem to jen ja, nikto iný. Ja se koukám na sebe, otáčím se k sobě zády, zároveň si stojím po boku. Jen ja, nikdo jiný.

Při přemýšlení měla ve zvyku pochodovat po prostoru širokém i dlouhém pouhé dva metry. Dnes, po intenzivním výslechu, který probíhal stejně jako všechny ty předchozí – čili pár otázek, na něž neznala odpověď, vnucování lží o jejím původu a minulosti a další dávka drog na otupení mysli –, se cítila obzvlášť unaveně.

Seděla uprostřed, před malým herním políčku pro piškvorky. Musela ho do země vyrýt nehty, aby ho uklízečka nesmyla. A aby jí mohla nakreslit kolečko, aby jejich několikadenní souboj mohl pokračovat.

Nikdy ji neviděla. Objevovala se jen tehdy, když starší ženu odvedli na výslech. Zpočátku mizela beze stopy, zanechávala po sobě jen dobře odvedenou práci, ale když objevila prázdnou mřížku, rozhodla se o sobě dát vědět alespoň tímto způsobem.

Nebyla si jistá, jestli to opravdu dělala ona. Jinou teorii, která by měla pravdivé alespoň jádro, nevymyslela. A tak i dnes, po sedmé výhře v pořadí, občas sklouzla pohledem na dokonale čistě bílou podlahu a rýhy na ní.

Vytáhla koutky do unaveného úsměvu. Vypadá to na další bod pro ni.

Křížkem hned vedle nového kolečka si pojistila další vítězství. Protože drogy stále ještě působily, myslelo jí to mnohem pomaleji než obyčejně. Tomu připisovala vinu, že jí tak dlouho trvalo vymyslet strategii o krok dopředu, což by za normálního stavu dokázala během pár sekund.

Přitáhla si kolena k sobě a opřela si o ně ostrou bradu. Chvilková radost z ní vyprchala příliš rychle. Krátkým povzdechem vyjádřila návrat stesku a sebelítosti, pocitu bezmoci, nemožnosti znovu okusit sladkou chuť svobody. Pak schovala obličej do vězeňského bílého stejnokroje a škubla rameny v tichém vzlyku.

Mám manžela. Měli jsme krásnou svatbu.

Zaryla si zastřižené nehty do pevných lýtek.

Mám syna. Vypadá jako andílek.

Oba je moc miluju.

Podívala se před sebe na svůj obraz. Na oči podlité krví, tmavé kruhy pod nimi. Na rozcuchané hnědé vlasy protkané šedinami, na první vrásky na jinak dokonale hladké pokožce. Dohánělo ji stáří. Nemohla si nalhávat opak.

Objala si pažemi úzká ramena. Už dávno ztratila všechnu svalovou hmotu, jakou za léta praxe v terénu, hodinách v posilovně a s vysavačem v jedné ruce a stolem ve druhé získala. Jistě, na ženu se posledních deset let neslušelo koukat jako na někoho silného, ale ona ten pocit milovala. Pocit, že není bezbranná, že se jí nejeden opovážlivý výrostek bojí.

To vše bylo pryč. Respekt, uznání i její síla. Hlad po vyšším postavení, větším platu a právu odmítat muže jednoho za druhým ji shodil až na úplné dno – sem do zrcadlového vězení, kde jí dělaly společnost jen pomalé piškvorky a nekonečně mnoho obrazů trosky, jež se kdysi mohla pyšnit nejvyšší frčkou, jakou kdy žena v době plastické dostala.

I když od jejího soukromého obvinění uběhl nějaký ten rok, dařilo se jí zachovávat neústupnost, za niž ji ve službě odměňovali jedním povýšením za druhým. Což se nedalo říct o vrtkavém zdraví rozumu, těla i duše.

Nasucho polkla a natáhla se po univerzální bílkovinné břečce. Snažili se jí dát nějakou chuť. Naprosto zbytečně, v kašovité hmotě zanikl i pokus o nějaké oddělené části. Připomínalo to vodu zahuštěnou moukou – a podobně to tak i chutnalo. Na druhou stranu se tím dobře kreslilo a většina kaše skončila právě na hraní piškvorek.

Smočila prsty v zelené hmotě a nanesla na bílou podlahu dost materiálu na to, aby byla vytvořená čára nepřerušovaná. Chtěla k ní dát ještě jednu, kolmou, aby vytvořila kříž, ale než se prsty dotkla podlahy znovu, znehybnil ji elektrický šok.

„Žádný plýtvání jídlem,“ upozornil ji na chybu hlas dnešního dozorčího.

S vypětím sil zvedla ruce nad hlavu, pohled sklopila na podlahu. Několikrát krátce přikývla.

Už tolikrát plánovala útěk, až se ty první pokusy zdály tak dávné jako její poslední pořádné jídlo. Zrcadlové vězení ji postupně připravovalo o rozum i naději, díky níž ještě nyní doufala ve znovushledání se svou milovanou rodinou. V normální život na kraji města, nebo někde u lesa, kam prsty ani zrak vlády nedosáhnou.

Přestože si uvědomovala, jak naivní se to zdá, odmítala si připustit, že by tu ta šance nebyla. Za ta léta výslechů bez i pod vlivem drog se naučila snít s otevřenýma očima. Z chladného stratéga se stal snílek s paranoiou k snídani a koncentrovanou dávkou šílenství těsně před obědem. V tu dobu do ní cpou všechno, co jí otupí mozek na jejich úroveň, aby z ní pak mohli tahat lokace, dopodrobna se vyptávat na všechny její mise a u toho jí opakovat, aby si přestala nalhávat, že by kdy komplex opustila.

Nemáš jméno.

Má ho. A pamatuje si ho, pamatuje si ho moc dobře. Manžel dlouho vymýšlel, jak ji bude oslovovat. Tolika variacemi se může chlubit jen málokteré.

Zástupkyně policie Katarina Bavlnka, tak jí říkali v médiích. Káťo, lásko, drahá, tak ji oslovoval manžel. A mami, to splývalo ze synových rtů. Jak by na nějaké z nich mohla zapomenout? Jak by mohla přijít o tak podstatnou část sebe sama?

Vytáhla koutky do širokého úsměvu. Nemohli ji zlomit. To ona vedla podobné výslechy, dokonce o tom sepsala knihu. Věděla o všem, co na ni budou zkoušet, jak se ji pokusí přimět ke slovu. A byla na to připravená.

I když neměla pořádný podnět, tiše se uchechtla. Brzy nato se tiché chrchlání hlenů změnilo na smích dost hlasitý na to, aby ho slyšel i dozorčí. Ramena jí škubala jakoby v křeči, hlava zůstávala na místě jako ukotvená na bodě ve vzduchu. Ústa rozevírala dokořán. Nehlídala sliny, které vylétávaly ven.

Ztratila kontrolu nad tělem. Dělalo si, co chtělo. V jeden moment se krčilo jako vystrašená kořist, v druhý se prohýbalo v zádech v hlasitém řechtání a hekání, které doprovázelo ženin šílený smích.

„Přestaň!“ ozvalo se ze stropu, když žena popadla mísu s jídlem a hodila ji proti zrcadlu.

Kaše se rozprskla na naleštěném skle. Neuvědomovala si, že přidala práci jediné dobré duši, jež s ní měla slitování. Teď si potřebovala jen ulevit. A tohle rozhodně pomohlo. Zvuk praskajícího skla byl jako balzám na duši.

Zaklonila hlavu dozadu. Pohled upřela na strop, kde se měla nacházet jedna z kamer. Pak zkroutila rty do vyzívavého šklebu.

Víc toho nestihla. Dozorčí reagoval trochu pomaleji než předtím, přesto si dovolila ještě odplivnout na zem. Pak se proměnila v pevnou sochu, když jí do těla vpustil proud.

Stálo to za to. Udělala by to znovu, kdyby mohla.

Zavřela oči. Paže nedokázala spustit podél těla, musela se spokojit s tím, že je drží nad hlavou. Stejně tak záda, zlomená v záklonu, se nemohla narovnat. Žena ztěžka rozdýchávala smích, pomalu uvolňovala mimické svaly. Na ně proud přestal působit nejdříve.

„Můj vynález!“ zvolala slabým hlasem, když to pominulo. „Používáte moje vlastné zbrane proti mne?“

„Drž hubu, nebo na tebe pošlu chlapy.“

Úšklebek jí ze rtů nemizel. Sotva zaslechla, že by mohla mít společnost, v očích jí zajiskřilo.

„No prosím.“

Nebála se jich. Většinu z nich ještě znala, neublížili by jí.

Hlas umlkl. Tohle malé vítězství by oslavila, kdyby měla jak a čím. Když se konečně mohla hýbat, paže se jí svěsily k nevýrazným bokům. Kdyby je nenatáhla před sebe, nejspíš by si nabila nos o podlahu. Tah dopředu způsobil, že jí umyté vlasy popadaly vedle tváří, některé pramínky skončily v koutcích úst.

Zhluboka se nadechla. Zakašlala. Nahrbila se jako kočka připravená k útoku. Pak polkla těžké sliny, vychrchlaný hlen i to neidetifikovatelné cosi, co jí přistálo na jazyku, a vypustila z plic skoro všechen vzduch.

Na nic dalšího nečekala. Tyhle šoky ji vysilovaly. Celkově celý den bojovala s únavou, která se s ní táhla už několik měsíců. Jen co se lokty samy od sebe podlomily, nechala kolena sjet dozadu a natáhla se na břicho. Hlavu si položila na bok a podívala se na unavenou ženu v zrcadle.

„Nečum,“ zachraptěla na svůj odraz.

Natáhla ruku před sebe, jako by se chtěla zrcadla dotknout. Na krátký moment, nespotřehnutelný nezkušeným okem, se na místě ležící starší paní objevil muž pleti tak sněhově bílé, až se bála, že se kouká na mrtvolu. Koukal se na ni pronikavýma narůžovělýma očima, jako by byla jedinou ženou na Zemi, a usmíval se od ucha k uchu.

Srdce jí radostí poskočilo. Ačkoli si někde v mysli uvědomovala, že ten, na koho se kouká, není ve skutečnosti on, nechala se tím pocitem lehkosti unést. Možná na to měly vliv vyprchávající drogy, možná nekončící únava. A možná opět snila za bílého dne.

Miluju tě, chocholko, vybavila se jí jeho slova i s podmanivým hlubokým hlasem.

„Aj ja teba, Karel,“ zašeptala těsně předtím, než se ponořila do první fáze lehkého spánku.