Seděl na chlupatém koberci jako přikovaný. Poměrně krátké nohy, jež poskládal do tureckého sedu, připomínaly spíše křídla poraněného motýla. Kolena, u nichž by i nezkušený student, který se ukázal na jedné z pouček z anatomie, poznal, z jakých částí se skládají, trčely z jinak spojitých křivek ven – a o ně, ačkoli si sotva držely stabilitu, si chlapec opíral lokty.

Bradu si přidržoval pěstmi, aby mu hlava nepadala únavou. Blížila se jedenáctá hodina, čas, kdy by každý normální kluk měl vypnout počítač, zahodit mobil, odmítnout pusu od maminky a jít trucovat, dokud si ho spánek nedotáhne k bráně do svého světa. Ale on odmítal opustit vyseděný důlek. Přestože ho fotbal, který v televizi běžel, kdykoli se na obří pohovku posadil jeho táta, nebavil.

Nerozuměl tomu. Skupina několika žen, o nichž by ani neřekl, že to ženy jsou, se naháněla po hřišti, křičela po sobě a hašteřila se o kus plastu, do nějž kopala, jako by ho ve skutečnosti nechtěla. Bylo to zvláštní. Sem tam se otočil na tátu, jestli to s tím sledováním tohoto nesmyslného sportu myslí vážně. Jakmile se při pohledu na slinu u koutku, která mu z úst utekla pokaždé, když se některé z žen od sebe odstrčily, ujistil, že je úplně mimo, podíval se na hodinky, pak na dveře, jestli nejde máma, a nakonec na zelenou umělou trávu v televizi.

Všiml si, že se táta rád koukal na všechny sporty, kde figurovaly ženy. Ať to byl tenis, při němž nosily směšně krátké sukně, nebo volejbal a plavání, kde pro jistotu neměly nic jiného než plavky, civěl na obrazovku jako tělo bez duše. A máma se mohla zbláznit, když po něm něco chtěla.

Prstem dvakrát poklepal na své chytré hodinky. Za dvě minuty jedenáct. Brzy na to konečně dojde. Už se nemohl dočkat, až táta přepne na jeho program. Na něj přeci jen čekal už od skromné večeře – párku v rohlíku a kelímku lékořicové Kofoly.

„Tati,“ pokusil se ho odtrhnout od televize skoro stejně velké jako celá stěna.

„Jo, jo, udělám to, zlato,“ zamumlal kudrnatý muž pod narezlým plnovousem a špičkou jazyka si slinu setřel.

Klučina si povzdechl. Nedivil se tomu, že máma odešla ven s kamarádkami. Kdyby ho táta nehlídal a stále měl absolutní moc nad ovladačem, taky by se sbalil a šel se podívat za svou partou. Ale máma mu zakázala chodit ven po setmění. Údajně proto, že se po temných ulicích potulují zloději dětí, kteří lákají na sladké, pak je ještě v dodávce znásilní, zabijí, zabalí rozkouskované tělo do tašky z recyklovatelného plastu a nechají ho někde v lese, nebo v kontejneru. Když šlo o tohle, uměla být konkrétní a nebála se zacházet do detailů, jež matky většinou vynechávaly. Údajně proto, že když byla mladá a nerozumná, skoro by ji chytili, kdyby jim neukázala, jak umí skvěle kopat.

Proto se vracel ještě před stmíváním. Kamarádi ho často nabádali, aby zůstal s nimi, že po tmě se nejlépe hraje zvonkohra, ale on ani jednou nesvolil. Respektoval mámin příkaz. Navíc, vracel se přesně akorát na večeři. A to se vyplatilo. Co by to bylo za zběsilý útěk od cizích domovních dveří s prázdným žaludkem?

„Pánové, to vám je sportovní duch! Novák a Ohlídal si třesou rukama namísto toho, aby se do sebe pustily. Řeknu vám, že vidět něco takového v mužské lize, to se mi nestalo za celou mou kariéru!“ upoutal jeho pozornost pisklavý hlas jednoho z komentátorů.

„To vskutku ano, Bořku,“ ozval se ten druhý, „je vidět, že něžnější pohlaví opravdu tíhne k něžnějším způsobům. Pozor na to, abychom tu příště nehodnotili lépe upletený svetr!“

První komentátor se hraně zasmál. Museli to mít nacvičené.

„Franto, ty mě vždycky dokážeš pobavit.“ Pak se otočil do kamery. „Blíží se jedenáctá hodina. Pánové, víte, co to znamená? Konec našeho zápasu! Nebyl to napínavý souboj? Ženská družstva z Nového Jičína a Jičína si ukázala, zda je lepší Rumcajs, nebo klobouky. A my víme, že na našeho loupežníka ani klobouk s ptačími péry nestačí, že ano? Vítězem se tedy stává –“

Přesně v moment, kdy mělo dojít k nečekanému odhalení vítěze zápasu, který na plné čáře vyhrály dámy z Nového, jeho táta konečně přepnul kanál. A to ho to skoro začínalo bavit. Naštěstí přesně věděl, jakou stanici dát, aby uspokojil oba.

Miss České republiky.

Na to se koukají povinně všichni, kdo nezaspali dobu. Z večerníčků dávno vyrostl, teď s klukama rozebírali ženy a sázeli se, která z nich postoupí do dalšího kola. On se díval kvůli tomu, že chtěl držet krok s ostatními. A aby věděl, o čem se baví.

Úvodní znělku, dokonce ani nekonečně dlouhé a zbytečné kecy moderátora nestihli. Za to mohl vděčit Bořkovi a Frantovi, kteří si udrželi jejich pozornost dost dlouho na to, aby je ochránili před chutí se zvednout z pohovky i ze země a jít si lehnout.

Nejkrásnější mladé ženy z celé republiky stály nastoupené na pódiu ve stejnokroji – v dvojdílných plavkách, které zahalovaly přesně to minimum, aby to mohlo být mládeži přístupno. Všechny musely držet rovnováhu na vysokých podpatcích a koukat se zpříma do kamer. Zubit se od ucha k uchu na diváky a obecenstvo, protože jejich kariéra spadla do jejich rukou.

Sotva je kamera zabrala všechny, pustil se do hledání své favoritky. A nemusel po ní pátrat dlouho, číslo devět, Veronika, žena se sněhově bílými vlasy, se prozradila, když s úsměvem na rtech zamávala na kameru.

„Pojď si sednout sem,“ promluvil jeho otec, když se probral z očarování, a poplácal na místo vedle sebe. „Ať si neničíš oči.“

Klučinu nemusel pobízet dvakrát. Chlapec se zvedl ze země a odskákal k pohovce. Našel si místo kousek od otce, aby mohl hodit nohy nahoru a nějak se na gauč vecpat. Věděl, že by ho seřval, kdyby si o něj opřel chodidla. Už dávno mu nebylo tolik, aby mu to toleroval.

Když oba pohodlně seděli, nahnul se otec k němu.

„Která se ti líbí?“ zajímal se.

Na to se ho nikdy neptal. Pokaždé, když u nich doma běžela miss, seděla máma vedle nich a po očku je oba kontrolovala. Jakmile však vytáhla paty z baráku a nehrozilo, že se ještě dnes vrátí, táta nabyl odvahy se svého syna zeptat.

A syn nezaváhal, ani na chvilku. Prstem kroužil ve vzduchu, jen aby mohl na krásku s bílými vlasy a rty rudými jako krev ukázat, když se na ni kamera zaměřila.

„Brát ti to nebudu,“ prohlásil jeho otec a poplácal chlapce po koleni. „Ale jsem rád, že už dokážeš ocenit krásu žen. Chvilku jsem se bál, že se do puberty nedostaneš.“

Tuhle skrytou obavu zakryl smíchem. Nezapomněl syna po koleni plácnout ještě jednou. Pak se otočil zpět k obrazovce.

Syn tušil, v čem je zakopaný pes. Rodiče se mu snažili každý den připomínat, že je jeho jinakost pro normální šťastný život překážkou. Že ačkoli ho oni z celého srdce milují, nemusí se ukázat dívka, které by se zalíbil dost na to, aby přehlížela odlišné rysy.

Jen co dosáhl dvanácti let, táta se o něj začal zajímat víc než obvykle. Donutil ho se s ním koukat na jeho první fotbalový zápas v televizi, pak ho vzal i na jeden na stadion. V obou případech se jednalo o ženskou ligu. Mužská údajně za pohled nestála. Nehodlal se prý koukat na něco, kde se partička blbců honí za koulí.

A pak přišla miss. Díky tomu, že nepřišel o jediný díl a pamatoval si všechny účastnice jménem, si své místo našel nejen vedle táty na pohovce, ale i ve škole mezi klukama jen o něco staršíma než on sám. Poprvé za tu dobu měl něco jako přátele, s nimiž sice nemohl zapříst normální rozhovor, který by se netočil kolem krásných žen, ale pořád to byli přátelé.

Aby přiznal barvu, moc ho sledování, jak se dívky, které někdo posbíral po republice a navlekl je do plavek, snaží získat hlasy diváků všemi různými způsoby, nebavilo. Připomínaly mu jeho. Ještě v době, kdy neměl svou milovanou paruku a ještě se držel toho, že se sám sobě líbí takový, jaký je. Přestože mu rodiče celý život tvrdí opak. Ne proto, že by se jim nelíbil. Jen chtěli, aby se zařadil do společnosti. A on to chápal.

Doma, kam oči kamarádů a spolužaček nedohlédly, si mohl dovolit být sám sebou. I nyní, po krátké sprše, se cítil skvěle, když mu na lebku nesedala tmavá paruka. Táta se na něj usmíval, přestože viděl to, čeho se nejvíc bál – svého syna, jiného, než jsou všichni ostatní. Vyjímečného syna. Syna s mutací.

Možná proto se mu nejvíce líbila dívka s číslem devět. Vypadala trochu jako on. U takových žen se vyjímečnost cenila. Pánové se neradi koukali na dvacet stejných žen, které by měly strašit v kuchyni od rána do večera, aby své manžílky potěšily něčím k snědku. Ne, toužili po exotice, již jim však republika nabídnout nemohla, protože nepovolila účast nikomu, kdo původem není z Čech, Moravy, nebo Slezska.

A přesně něčím jiným byla ona. Veronika. Bílé vlasy, světlé oči neidentifikovatelné barvy. Postava jako z katalogu – dlouhé tenké nohy, široké boky, zadek i prsa přesně do rukou. Nic moc velké, nic moc malé. Prostě tak akorát.

Jeho otec mu vyprávěl o dobách, ve kterých vyrůstal. Když byl mladý on, frčely ženy tak tenké, že přidat jim tu třetí dimenzi by byl holý nesmysl. Držely se ideálu čím hubenější, tím hezčí, a zapomínaly na to, že krev a mlíko se nosilo, nosí a vždycky bude nosit víc. Údajně se nemohl na ženu podívat bez toho, aby jí nechtěl do chřtánu narvat kus bůčku. To si kluk, který do puberty vkročil o třicet let později než táta, neuměl představit.

Ačkoli se ideály žen změnily, muži zůstali stejní. To mohl říct, když porovnal tátovo mladší já a to současné. Přestože jeho jazyk sliboval lásku a věrnost jediné ženě, jeho oči kotvily na každou dokonalou křivku v okolí. A mohl si být jistý, že jim patřilo i mnoho myšlenek, jimiž by se ve svém věku zabývat neměl.

Podíval se na tátu. Slina, kterou předtím slízl špičkou jazyka, se vrátila. Tentokrát nezůstala jen těsně pod koutkem, ale putovala až k bradě, kam jazyk nedosáhl.

Kdyby to viděla máma, vytahala by ho za uši. Ráznost jí upřít nemohl, ba naopak – byla hlavně rázná. Nesnášela, když její muž obdivoval kohokoli jiného než ji. Měli štěstí, že se zrovna dnes, kdy probíhalo třetí kolo hlasování, rozhodla sbalit a jít s kamarádkami ven.

„A je to tady, pánové!“ oslovil obecenstvo ukecaný moderátor. „Připravte si své mobily, protože vysíláme v reálném čase a kdo pošle hlas slečně Julii –“ ukázal na dobře vybavenou blondýnku s číslem jedna, „– jako dvacátý, vyhraje celý den strávený s touto kráskou v luxusní vile u Brna!“

Nezmanipulované volby. Co by si bez nich počali. Jistěže nad cenou uvažoval. To asi každý, kdo se na pořad koukal. Ale držel se toho, že krása existuje ve dvou formách – a obě je má jen jedna z nich. Ta, pro niž nikdo předem vítězství nezvolil.

„A můžete hlasovat právě…“

Moderátor natáhl ruku nad hlavu. V moment, kdy mělo zaznít to teď, které mělo spustit vlnu zpráv a obrovský přísun peněz, protože jsou všechny placené, pódium s kráskami a plešatým mužem se špatně přilepenou parukou nahradila nejnovější sekačka.

Poseče trávu sama, dokonce i v neděli!

Po reklamě na další zahradní nářadí a přístroje nastoupila ukázka nejnovějšího filmu o roku 2020. Čím dál ten rok byl, tím častěji se k němu režiséři a scénáristé vraceli. Doba covidová se stala populárním tématem až nyní.

Aby se nenudili, předvedli jim ještě nejnovější model mobilu, nejlepší kontaktní čočky se zabudovaným internetem, a v retro nabídce se je snažili nalákat na prehistorická rádia, která se nevlezou do kapsy.

Kdyby mohl, v době reklam by si šel odskočit. Kofola dělala dost, hlavně když jídlo trochu slehlo. Ale nechtěl přijít ani o sekundu hlavního programu, proto proseděl deset minut bez hnutí, aby se mohl dalších pět koukat na to, jak se ženy nervozitou koušou do rtů.

Jeho táta měl připravený mobil. Roztáhl displej protažením obou stran a vyťukal číslo, které putovalo po dolním pruhu obrazovky televize. Syn následoval jeho příkladu. Už nadešel čas.

Než se v televizi objevilo přiblížení na moderátorův tablet, představili se jim všichni sponzoři pořadu. Až poté zazněl jeho otravný hlas:

„A hlasování končí teď!“

Ruka mu spadla na stehno. Nestihl to poslat. Nevzpomínal si, že by se hlasování zahájilo. Možná před reklamami. Ano, určitě to bylo před nimi.

Jeho otec však zajásal, když se mu z účtu strhla stovka korun. Z nadšení mávl paží vedle sebe a přitáhl si k sobě synka. Pevně ho sevřel a pocuchal mu bělounké vlasy.

„Pokud to vyhraju, strávím den s opravdovou ženskou!“ vyhrkl s úsměvem tak širokým, až synek viděl i schované osmičky.

„A co máma?“

„No jo,“ zabrblal. Úsměv mu okamžitě poklesl. „Musí to pochopit.“

„Nemiluješ ji?“

„Miluju. Ale není to miss, chápeš?“

Přikývl. Ale nechápal.

„Ale stejně to asi nevyhraju. Soutěžím jen proto, že mám rád ten pocit. A vůbec, pomohl jsem jí se dostat do dalšího kola. Ona si to zaslouží.“

Umělina. Takhle ji synek v duchu označoval. Nebylo na ní nic přirozeného. Vosí pas měla tak tenký, že se jí střeva do těla nemohla vlézt. Nos bez chybičky. Zadek větší než hlavu a prsa jakbysmet. Ale mužům se nejspíš líbila. Protože když došlo na počítání hlasů, získala valnou většinu.

„Vidíš to, Karle? Tohle je skutečná krása.“

Od toho dne se vedle táty nikdy necítil tak dobře jako dřív. Připadal si jako monstrum.