Po docela dlouhém kvalitním spánku na něj čekala připravená snídaně. Alespoň se tedy domníval, že si někdo dal tu práci a prostřel stůl, jak byl každé ráno zvyklý. Sotva však seskákal schody do přízemí, všiml si něčeho podivného. Neslyšel z kuchyně hudbu.

Zastavil se těsně pod schodištěm. Když se zaposlouchal, podařilo se mu zachytit něco tichého – zatím neznámého původu. V naději, že by to mohla být maminka, která si pobroukává ke snídani, vyběhl ke kuchyni. Přeskočil přes nízký práh a natáhl ruce před sebe, že maminku obejme a poděkuje jí polibkem na čelo, ale… nikdo tam nebyl.

Zamračil se na stůl. Ležely na něm zbytky z včerejší večeře, včetně jeho nedopité Kofoly. O připravené snídani si mohl nechat zdát, tohle vypadalo na úklid.

„Mami?“ oslovil nerozvážně vysokou lednici.

Nikdo se neozval. Možná vstal moc brzy. Máma si přeci jen včera vyrazila ven s kamarádkami, pravděpodobně to ještě dospávala. Ale jeho žaludek potřeboval naplnit a zbývala mu jen jediná možnost.

„Tati!“ zapištěl zoufalý hoch.

Zaslechl tupou ránu, jako by něco spadlo. Něco těžkého. Otevřel oči, které nevědomky zavřel, když hledal odvahu k oslovení nezodpovědnějšího z rodičů, a rychle se otočil za zvukem. Vyšel z obývacího pokoje.

Pomalu se odšoupal ke dveřím. Papuče, o tři čísla větší, než ve skutečnosti potřebuje, se mu zachytávaly o okraj chlupatého koberce. Protože odmítal nohy zvedat, často se zastavoval. Nevadilo mu to, takhle alespoň dával čas tátovi, aby uklidil, co shodil.

Ukázalo se, že to, co spadlo, nebylo nic, pro co by maminka plakala, kdyby se to rozbilo. Táta se válel mezi stolkem a pohovkou a snažil se dostat alespoň do sedu. Marně, přes větší břicho se nedokázal ani správně rozhoupat. Karlovi připomínal jeho želvičku, jen měl krunýř na břiše a ne na zádech.

„Kájo, pomoz mi,“ zamručel táta ospale a natáhl k synovi ruce.

O podobný trik se nejednou pokoušel. Zvednout tátu z postele, aby s ním zašel na bazén, nebo do městské knihovny, byl nadlidský úkol. Nikdy na to neměl dost sil, proto se nad tím táta nakonec slitoval a předstíral, že ho zvedl.

Kdyby nevěděl, že to jen hrával, oplýval by dostatečným množstvím sebevědomí k tomu, aby ani na chvilku nezaváhal. Jelikož si však plně uvědomoval své meze a možnosti, uraženě vyšpulil rty a posadil se na okraj stolu.

„Kde je máma?“ zajímal se synek.

Táta se zvedl na loktech.

„Brzy bude doma,“ odvětil starší z nich a kývl ke stolu. „Že tu ale není, neznamená, že si můžeš dělat, co chceš. Slez z toho stolu!“

„Tak vstaň,“ vyzval ho Karel s úšklebkem.

Tenhle krátký moment absolutní moci si musel užít. Často se nestávalo, že by je dominantní máma nechávala samotné i ve dne. V domě, kde žena vládla pevnou rukou a trestala jakýkoli náznak odporu, nebylo pro upípaného rejpala místo. Dokud neodešla. Pak se této role chopil její syn.

Nerad se nad tátu povyšoval. Tedy pokud mu to zrovna nevracel. Což byl i tento případ. Nemohl zapomenout na to, že mu táta nezaplatil školní výlet a on musel zůstat doma. Za tuhle zradu si nějaký trest zaslouží.

„Jen počkej! Až se zvednu, tak tě –“

„Co tu děláte?“ ozval se ode dveří mámin přísný hlas.

Karel ještě nikdy takhle rychle nevstal. A podobné to bylo i u jeho táty – ačkoli s tím bojoval, docela brzy zase stál na nohou a zubil se od ucha k uchu na vysokou ženu u prahu.

„Aničko,“ oslovil ji a přitáhl si syna k sobě. „Vrátila ses pozdě. Protáhlo se to?“

„Romana nás vzala k sobě. Víš, jak umí být ukecaná. Kdybychom ji neopily, nedočkáte se mě ani na oběd,“ zabrblala maminka podrážděně. „Vidím, že jste neudělali nic, co jsem po vás chtěla.“

Nádobí, problesklo Karlovi hlavou. Úplně na to zapomněl.

Vytrhl se z tátova sevření a vyběhl k mamince. Protože už věděl, že mu přistane pohlavek, zakryl si hlavu dlaněmi a maminku obtančil v dostatečné vzdálenosti od její paže. Tím dosáhl toho, že ho jen škrábla nehtem po zádech.

Odcupital ke stolku. Ani se neotáčel za sebe. Nemohl to riskovat. Maminka by se teď měla věnovat tátovi, což znamenalo, že má Karel dostatek času na napravení své chyby.

Udělal, o co ho včera maminka požádala. Pak dokonce vytáhl z lednice jogurt a dal si skromnou snídani, aby nemusel obtěžovat mámu. Rychle to do sebe naházel, zapil to sklenkou vody a pelášil do pokoje.

Jakmile za sebou zavřel dveře, opřel se o ně zády. Ztěžka to rozdýchával. Cestou po schodech se mu v žaludku vše smíchalo. Kdyby prohlásil, že mu není zle, lhal by. Musel si přidržovat břicho a trochu ho tlačit, abs tu bolest zeslabil.

Kdyby měl za maminku jednu z těch žen z miss, určitě by žil úplně jinak. Všechny vypadaly mile, když se představovaly a vyjmenovávaly své koníčky, nemohl jim upřít roztomilost. Podivně se u toho nakrucovaly a prohýbaly se v zádech. To by maminka nikdy neudělala.

Pomalu se sesunul podél dveří na zem. Pokrčil dlouhé nohy do stříšek a objal si je pažemi. Ještě chvilku si může dovolit odpočívat. Do školy je času dost, online hodina začíná až kolem oběda. Do té doby stihne projet všechny sociální sítě, probrat s klukama včerejší kolo miss a pohrát si s Ferdou.

Jako na zavolanou se k němu Ferda připlížil. Odsunul papuče, které mu stály v cestě, a vystrčil zadek nahoru. Zle zašvihal dlouhým huňatým ocasem. Kdyby Karel včas nezakryl svá chodidla, určitě by o jeden nebo dva prsty přišel.

„Neblbni,“ zavrčel na agresivního kocoura a opatrně se zvedl ze země. „Pokud mě kousneš, kousnu tě taky. To platí.“

Kocour mu nerozuměl jediné slovo. Opakoval mu to roky a roky, vlastně celou dobu, co ho má u sebe v pokoji. Ale nikdy si nedal říct. Byl podobně neústupný jako jeho maminka. Nejspíš proto, že mu ho sama vybrala.

Karel se posadil ke stolku. Neměl co dělat, ale nechtěl strávit půlku dne na zemi. Vytáhl nohy nahoru, aby o ně nepřišel, a poskládal je na židli do tureckého sedu. Pak se přisunul ke svému počítači.

Nehraj ty hloupé hry!

Jako by svou mámu slyšel. Ohledně tohohle byla hodně přísná. Táta mu vyprávěl, že když byla maminka mladá, hrála hry od rána do večera. Údajně měla problém se závislostí na mmo rpg, ať už tahle zkratka znamenala cokoli.

Karel tomu nevěřil. Táta si z něj jen utahoval. Maminka by se k hraní her nikdy nesnížila. Považovala je za hloupé a jejich hraní za ztrátu času.

Opřel si bradu o pěst a tiše si povzdechl. Pramínky bílých vlasů mu spadly do očí. Pokusil se na ně zaostřit. Marně, byly moc blízko. Prsty je odhodil dozadu a opatrně si je pročísl. Miloval ten pocit volnosti, když nemusel mít paruku. Jemnější vlasy si ani nemohl přát. A musel je schovávat před netolerantním světem.

Podíval se na paruku na umělé hlavě. Neměl ji rád. Ano, díky ní měl nějaké kamarády a bavilo se s ním i pár holek ze třídy, ovšem… necítil se s ní moc dobře. Ten pocit, že něco skrývá, že velký kus sebe před dětmi tají, ho zevnitř sžíral.

Maminka mu často opakovala, že jsou děti zlé. Jako příklad mu dávala zrzky. Vysvětlovala mu, jak jsou zrzavé vlasy krásné a že i on je nádherná bytost, ale kdyby se ukázal dětem, nebavily by se s ním. Utahovaly by si z něj.

Zrzi, zrzi,
co tě mrzí?
Ta zrzavá palice,
ta tě mrzí nejvíce!

A maminka věděla, o čem mluví. Svěřila se mu, že kdyby se nebarvila, nezapadla by do kolektivu. K pátým narozeninám dala Karlovi paruku. Pak každý další rok dostával různé šampóny s barvou, které neměly vlasy poškodit. Použil je jen jednou. A nikdy víc. Na bílé se to dlouho neudrželo a brzy jeho barva prosvítala. Navíc s rychlostí, jakou mu vlasy rostly, s ničím trvalejším počítat nemohl.

Ale my tě máme rádi, dodal maminčin hlas, úplně jiný než ten, co slyšel v přízemí.

Karel si odfrkl. Větu to je ale hezký klouček slýchával jen tehdy, když sešel schodiště s parukou na hlavě. Pokud se v kuchyni ukázal bez ní, dostal jen dva nervózní úsměvy.

Na narůžovělé oči si zvykli. Lidé venku nosili různé čočky s různými barvami. Jednou na obrázku viděl ženu s duhovými duhovkami. Jemu se to nelíbilo, ale pod příspěvkem našel spoustu pochval od jiných slečen a dost nehezkých komentářů od starších lidí.

Nemůžete se držet tradičních barev?

Tahle věta mu vrtala hlavou. Zdálo se, že slovo barva mělo samo o sobě víc významů, než tvrdil Slovník spisovné češtiny 2. Kdykoli ho totiž zmínil před rodiči, vyhrkli, že barvy jsou si všechny rovny. A tím to skončilo.

Odvrátil pohled od paruky na stůl. Zrovna když pomyslel na to, že by ho mohl přeleštit, jeho pozornost ulovil zvuk praskajícího skla.

Ferda vyskočil na stůl a naježil se. Takže se mu to nezdálo. Starý kocour to zaslechl taky.

Odsunul se od stolu na kolečkové židli a vypletl nohy ze sedu. Pak pomalým krokem přešel k malému oknu nad svou postelí. Nemusel ani dávat příkaz k otevření, otevřelo se samo od sebe.

Vykoukl ven. Musel si zakrýt oči před ostrým světlem. Nebyl zvyklý. Napadlo ho, že by se měl namazat krémem, ale taková krátká chvilka by ho spálit neměla.

„Tam je!“ zaslechl křik.

Podíval se na chodník u jejich domku. Všiml si malé postavy s dlouhými vlasy, asi dívky, a několika dalších, co běžely za ní. Na rozdíl od drobného vzrůstu té první ti ostatní vypadali, jako by cestou vyjedli celý sklep.

Nemohli jí stačit. Někteří to už vzdávali, vytrvalci utíkali dál.

Už byli jen kousek od jejich domu. Dívka zahnula za roh, na ni neviděl. Přeběhl by do koupelny, která měla okno na východ, ale připravil by se o pohled na udýchané obyvatele sousedství, jak se navzájem přidržují a plácají se po zádech, aby chytili další dech.

Pobaveně se uchechtl. Tohle se nevidělo každý den. Úplně zapomněl na to, že zábavu mohl hledat i mimo virtuální svět.

Zaslechl další ránu. Tentokrát mnohem blíž. Skoro jako… ne, tak vysoko nikdo okno zničit nemohl. Nebo ano?

Vyběhl z pokoje. Okamžitě zamířil do své soukromé koupelny. Jen co otevřel dveře, zkameněl z pohledu na tu dívku, kterou viděl utíkat. Škrábala se rozbitým oknem dovnitř. Tiše naříkala, když se pořezala o střep. A jakmile spadla na koberec, přetočila se na záda a zvedla pěsti do vzduchu.

Holka. V mojí koupelně je holka.

Na víc myslet nemohl. Tohle bohatě stačilo.

Vypadala starší, než odhadoval. Výškově by ji přirovnal k dívkám jeho věku, ale obličej jí několik let přidával. Karamelově zbarvená kůže nevypadala jako nic, co v životě viděl, a takhle tmavé vlasy by těžko srovnával s máminou nepřirozenou barvou.

Podívala se na něj. Ušklíbla se.

„Nestůj tam tak, pomoz mi,“ poručila podobně rázným hlasem jako jeho maminka.

Reagoval bez rozmyšlení. Skočil dovnitř a zavřel za sebou dveře. Maminka sem brzy vběhne. A pokud tady dívku najde, bude mít problém. Než to stihne vysvětlit, dostane tolik pohlavků, že to vystačí na celý měsíc.

Pořádně si neuvědomoval, co vlastně dělá. Sňal ručník z topení a hodil ho do umyvadla. Viděl, že takhle to dělávala maminka, když se poranil. Nechal ho nasáknout vodu, pořádně ho vykroutil a přiklekl k dívce.

„Sory, že jsem sem takhle vrazila,“ prohlásila dívka a vytrhla mu ručník ruky. Úlevně si oddechla, když přiložila vlhkou látku na rány. „Uf, to bylo něco.“

Karel se neodvážil nic říct. Když už ručník nedržel, zacouval zpátky ke dveřím. Kupodivu ještě neslyšel maminčiny kroky. Že by se zase nahlas hádala s tátou?

Natáhl ruku ke klice. Bojoval s instinktem, který mu radil, aby okamžitě běžel za rodiči a řekl jim o vetřelci v koupelně. Zároveň však toužil po tom o ní něco zjistit. Bylo hloupé váhat. Věděl, že jediné správné, co může udělat, je udat ji a předstírat, že se to nikdy nestalo.

„Počkej, bílé,“ vyhrkla a natáhla k němu ruku. „Pomoz mi, prosím. Nechci zpátky.“

Sevřel kliku v prstech.

„Dám ti cokoli! Co chceš? Kartičky? Hračky? Skin do hry? Do kina?“

Zavrtěl hlavou. Nic z toho nechtěl. Kdyby ano, táta mu to obstará, až maminka příště nebude doma.

„Hele, sněhová hlavo, jsi bílej, až to křičí. Chápu, že mě chceš naprášit. Nejsem jako ty, co? Jen do toho. Zavolej na mě maminku. Policisty. Ať mě vrátí zpátky na skládku.“

Nejsem jako ty.

Nikdo není jako ty. Jsi vyjímečný, Kájo, šeptala mu maminka do ouška, když byl menší.

Přestože zněly věty podobně, nemohly si být rozdílnější.

„Prosím,“ žadonila zraněná.

Netušil, co ho vedlo k tomu, aby na to kývl. Jestli to bylo to, že vypadala úplně jinak než lidi, co znal, nebo to, že mu jí bylo líto. Ale už nemohl vycouvat.

Pomůže jí. A pak se z trestu vykroutí jako každý chlap, co žije s ráznou ženou.

Ona mě donutila.