„Uteč!“ zapištěla na svého muže a postavila se před dveře.

Dlouhá léta výcviku a praxe z jinak křehké ženy v domácnosti vytvořily dokonalou zbraň, schopnou zabíjet bez zaváhání. A s podobným postojem, jaký zaujímala, když hrozilo smrtelné nebezpečí při výkonu služby v terénu, civěla na pevně zamčené dveře i nyní.

Tělo měla ztuhlé. Dělalo to automaticky, ani nepotřebovalo rozkaz mozku. Jakmile kamery na dvorku zachytily pohyb několika lidí, vyběhla z kuchyně v košili se skvrnami od guláše a starou dřevěnou vařečkou v ruce, aby se mohla přesvědčit o tom, že si pro ně přišli.

Na nohou měla teplé chlupaté papuče. I tak jimi může zasadit ránu, která jen nepolechtá, ale reálně může způsobit vážnější zranění. V podpatcích by toho moc nesvedla, v pracovní uniformě, jakou dostala po posledním povýšení, jakbysmet. Domácí úbor je pro boj za spravedlnost a svobodu ideální.

„Káťo,“ oslovil ji její manžel a dal jí ruku na rameno. „Nemůžeš se jim postavit.“

„Karel,“ napodobila ho, ovšem znatelně bez vřelosti v hlase, a poklepala na svůj chytrý zápěstník. „Utečte.“

„Ale –“

„Je to moja povinnosť. Tvojej ženy a matky.“

Na tyhle řeči čas neměli. Protože však oba tušili, že tohle může být naposledy, co se vidí, snažili se to protáhnout. Aby si mohli jeden druhého zapamatovat buňku po buňce, udržovat toho druhého naživu pomocí silných vzpomínek.

„Mami!“ ozvalo se z obývacího pokoje.

Chtěla na syna zavolat, aby k ní nechodil, ale najednou se jí všechna slova zadrhla v krku. Jako by na chvíli ztratila schopnost mluvit. Sevřelo se jí hrdlo, dlouhé prsty objala ledová voda. Než se k ní všichni tři dostali, obraz dveří se proměnil v pomalu plynoucí malý vodopád, který nedlouho po proměně zatopil celou předsíň. 

Prudce sebou trhla do sedu. Chytila se za krk. Stále cítila zvláštní tlak na plicích, jako by se topila. Když pak pohledem zabloudila k jednomu ze zrcadel a prohlédla se od šedivějicích pramínků vlasů až po bosé nohy, úlevně si oddechla. Jen sen. Ale tak skutečný, že jí srdce bilo zběsile doteď.

Kvůli různým látkám, jež do ní dostávali buď skrze jídlo, nebo jednoduše nitrožilně, se všechny sny zdály být živější. Přestože se výslechy odehrávaly stejně a pokaždé se snažili, aby ji konečně připravili o to nejcennější, co má – totiž vzpomínky na rodinu –, připomínala si je takto, díky pilnému podvědomí a nekonečné únavě.

Už nyní se cítila zle, když si uvědomila, že naposledy se jí synova tvář objevila ve snu před několika měsíci. Od té doby, co na ní vyzkoušeli vodoterapii, se nemůže rozpomenout. Jediné, u čeho si je stoprocentně jistá, je to, že vypadá jako andílek. Od dítěte po dospělost. Dokonalost bez operací, nejkrásnější dítě na světě a jen její a Karlovo.

Vytáhla koutky do unaveného úsměvu. Karel, její muž Karel. S tím, jak odeznívaly účinky drog, se jí pročišťovala mysl. Příjemné teplo, které se dostavilo pokaždé, když na bledého bělovlasého muže pomyslela, sláblo s postupně nabývajícím rozumem. Až nakonec cítila jen zlomek toho, co by měla, k muži, jejž milovala nade všecko na světě.

Tuhle část, to uvědomění, že jí za ty tři její oběť vlastně nestála, bolelo ze všeho nejvíc. Postavila se za ně, za v podstatě kriminálníky, aby je ochránila vlastním tělem. Tehdy se jí to zdálo jako jediné racionální řešení, jediné východisko. Teď by své rozhodnutí zvážila, kdyby se mohla vrátit v čase.

Najednou zatoužila po tom příjemném otupení. Přála si utišit své chladné já, zahodit zdravý rozum a cítit celým svým tělem emoce, jež v tomto stavu postrádala. A tak kolo začínalo nanovo. Rozum, výslech, mimosvět, živé sny, sebelítost.

Její hostitelé na sebe naštěstí nenechali dlouho čekat. Sotva se jí podařilo uklidnit dech a chytit první nezahleněnou slinu, odnikud se zjevila postava ženy. Ňadra o velikosti zralých melounů přidržoval korzet s rudými růžemi, jejž nosila přes bílý plášť, podobně objemné hýždě držely pevně samy od sebe.

Katarina zaklonila hlavu, aby jí viděla do obličeje. Jak mohla očekávat, z původního člověka nezbylo téměř nic. Shlížela na ni tuctová třicátnice po všech operacích, které si běžný občan může dovolit. Naprosto identická tvář, jakou vídávala ve všech reklamách, všude po městě.

Buďte krásní jako já, lákal ženy do pasti idol posledních let, Nikola Liška, ta s nejtenčím pasem v republice, sen každé dívky, která se chce líbit.

Tahle žena se jí podobala zatím nejvíce. Bylo jí z ní zle. Měla sto chutí vrazit do toho stokrát operovaného nosu takovou silou, až by nikdo nepoznal, jak původně vypadal. Což sice operační sál udělal za ni, ale ona by to svedla lépe. A bez umělého spánku.

Katarina nebyla jediná, kdo civěl s odporem. Podobně jako jí připadala tahle plastická hříčka matky umělosti naprosto nechutná a nepřirozená, i ta žena s korzetem na ni koukala tak zhnuseně, až se Katarina bála, že ji čeká hodinová lekce o tom, jak mají skutečné ženy vypadat. Tomu se však vyhnula, pouze po ní hodila čisté oblečení a zkřížila paže pod prsy. Zápěstími si je přidržovala.

Čisté prádlo jí spadlo do klína. Prohlédla si ho. Dali jí pánský kousek, bez kilometrového výstřihu až po pupík. Nejspíš si i ostatní v komplexu mysleli, že takhle neatraktivní žena jim za pohled nestojí a chtějí schovat všechno, co nevypadá jako vystřižené z katalogu.

Na nic nečekala. Protože byly všechny šaty, které dostávala, ze speciální tkaniny, jež odváděla nejen pot, ale sála do sebe i špínu, nepotřebovala sprchu. Nemohla říct, že po ní netoužila. Chtěla se zchladit ledovými kapkami, pustit proud proti obličeji a nechat ho masírovat znavené mimické svaly. Ovšem i s tímhle se spokojila.

Převlékla se. Snažila se na sebe nekoukat do zrcadla, ale nezabránila si v tom. Stačilo jen, aby jí pohled sklouzl na místo, kde čistou kůži narušovalo tetování z divočejšího mládí, a už cítila tu potřebu osahávat povadlé svaly, malé tmavší skvrny a znaménka, které si ani po několika výzvách svých kamarádek z tehdejších dní nenechala odstranit.

Když byla hotová, žena po ní hodila nazouváky. Katarina nikdy neslyšela jiné označení než šupáky. Karel si podivný ryze zdejší tvar obhajoval tím, že pokud je nosíš, musíš šoupat nohama, jinak klepeš. A na tuhle radu dala i dnes. Sotva si je nazula a pomalu se postavila, šoupáním podrážek o bílou podlahu zkrátila vzdálenost mezi ní a plastickou hříčkou.

„Doktor vás už očekává,“ oznámila žena s vosím pasem formálně.

Katarina si vyhrnula rukávy k loktům. Nesnášela, když jí překážely na dlaních. Pak přehodila dlouhé vlasy přes ramena, naposledy se prohlédla v zrcadle, aby se ujistila, že ten, kdo odchází, je stále ona, a následovala podporovatelku korzetů na úzkou chodbu.

Pamatovala si ji. Vedli ji tudy tolikrát, že si pamatovala přesně její délku. I když ji nesli pod pažemi, protože zrovna nebyla schopná stát pevně na nohou, přesně odhadla chvíli, kdy se zastaví u těch jedněch dveří.

Jen co se postavily k prahu a žena se vyprsila na kameru, dveře se otevřely. Vešla dovnitř. K tomu ji nikdo vyzívat nemusel. Potřebovala svou dávku, aby mohla na rodinu myslet tak, jak si zaslouží.

Doktoři se tu střídali docela často. Někdy potkávala stejné pár týdnů, někdy se pouze zastupovali. Ten, který seděl za stolem jako vzorná kancelářská krysa a pohled upíral do tabletu, se však nepodobal žádnému, jakého viděla. Na rozdíl od žen se od sebe muži lišili docela dost. Neusilovali o to, aby vypadali jako idol. Stačilo jim, že si nechali přirození zvětšit tak, až si po něm téměř šlapali. Další slova jejího manžela, ne její.

„Doktore, tady je. Mám na vás počkat venku?“ řekla plastická hříčka co nejhlubším hlasem a natočila pramen blond vlasů na prst.

„Nebudu vás potřebovat, Simono. Můžete jít.“

Katarina pootevřela ústa v úžasu. Nestačila se divit. Tohle byl první zdejší doktor, který bez obalu odmítl ženu, co se sama nabízela. Podobné reakce si všimla i u odmítnuté svůdnice. Pramínek, jejž si natočila na prst, spadl zpět na rameno. Paže spustila podél těla.

„Jste si jistý, že nechcete –“ zkusila ještě. Marně. Doktor ji přerušil dřív, než stačila dokončit myšlenku.

„Mám práci. Jděte.“

Simona se otočila na vysokém podpatku, zavrtěla zadkem, který velikostně přesahoval normy své doby, a odkráčela ven z místnosti.

Až teprve poté, co se za ní dveře zavřely, se na Katarinu doktor podíval. Bývalá policistka si nemohla pomoct, někde ho už viděla. Ale kde? A kdy?

„Katarina Bavlnka,“ přečetl její jméno z poznámek, které mu tam předchozí kolegové nechali. „Pokud jste to opravdu vy. Tvrdíte to, ačkoli víte, že pravá Katarina pracuje jako poradce šéfa policie. To ona vás chytila a nechala zavřít sem, na přání své rodiny.“

Touhle lží ji krmili den co den. Že je falešná, zlodějka identity. Že má falešný čip s okopírovanými informacemi. Ale ona si stojí za tím, že je skutečná. Ačkoli o tom párkrát zapochybovala, jen na chvilku.

„Víte, proč jste tady?“ zajímal se doktor.

Brunet. Je brunet, přeběhla jí přes mysl neposedná myšlenka.

„Protože jsem se znelíbila systému,“ zopakovala svou tradiční odpověď.

„Víte, proč jste tady?“ zdůraznil a gestem paží obsáhl celou docela malou místnost.

„Abyste ze mě vymámili informace. A donutili mě věřit tomu, že nejsem ta, za koho se vydávám,“ odvětila bez obalu.

„Posaďte se,“ nalákal ji na velké bílé křeslo uprostřed místnosti. U něj čekaly tři injekční stříkačky, pudink a sklenice vody. „Můžete si vybrat, s čím začneme.“

Usadila se. Nemusel ji pobízet k výběru, po tom něco z toho si dát dychtila už od probuzení. Dokonce se jí mírně třásly prsty. Na jazyku se jí udělalo podivné sucho, jako by nepila týdny. Voda proto byla její první volbou.

Vyklopila do sebe celou sklenici. Nenechala si nic na zapití pudinku. Voda se doplní, může jí plýtvat, jak jen chce.

Doktor se mezitím postavil ke stolku a vzal do rukou jednu z injekcí. Prohlížel si ji od ploché špice jehly po malý píst. Dokonce prstem zkusil, zda je dost ostrá. Pak myknul levým ramenem a opatrně položil stříkačku zpět. Ruka se mu třásla. Jako by ji držel poprvé.

Katarina se uvolnila a padla do opěradla pohodlného křesla. Látka obsažená ve vodě ještě nepůsobila, ovšem to je jen otázka času, kdy konečně zabere. Do té doby se jí doktor může vyptávat a ona bude odpovídat pomocí rozumu, ne zabarveně a pod vlivem silných emocí.

„Jméno?“ přečetl ze seznamu otázek, když se usadil na stoličku kousek od ní.

„Katarina Olívia Bavlnka.“

„Věk?“

„Padesát dva,“ odvětila s pochybami. Stejně odpovídala několik měsíců, možná let. Nejspíš je starší.

„Pohlaví?“

„Žena.“

„Máte manžela?“

„Ano.“

„Jednoho?“

„Ano.“

„Jeho jméno?“

Pokaždé to bylo jako výslech. Nevadilo jí to, dokázala se připravit na cokoli, na co se jí chtěli zeptat. Většinou používali starou šablonu, kterou ona kdysi vymyslela, když s výslechy začínala.

„Karel Bavlnka.“

„Mhm,“ zamručel si doktor pod nosem. Něco zaťukal do tabletu, pak se na ni podíval. „Máte děti?“

„Syna,“ odvětila.

„Jeho jméno?“

Měla ho na jazyku. Chtěla ho vyslovit, uklidnit svou mysl, že ho nezapomněla, ale… když otevřela ústa ke slovu, nevyšlo z nich nic. Mozek vypnul. Tuhle informaci v paměti nezachovala. Syna často jménem neoslovila.

Roztřásla se. Zrychlil se jí dech. Začala sípat. Položila si dlaň na hrudník a odrazila se od opěradla do vzpřímeného sedu.

Zapomněla na něj. Na jméno svého andílka. Na jméno statečného člověka, kvůli němuž přetrpěla jeden z posledních běžných porodů v republice. Zapomněla na to, jak poprvé oslovila krvavý uzlíček čehosi, co lidskou bytost příliš nepřipomínalo, jak se na něj odkazovala pokaždé, když se jí Karel zeptal, zda se mají doma dobře.

„Klid,“ pronikl do roztěkané mysli doktorův hluboký hlas. „Uklidněte se. To je v pořádku.“

„Zapomněla jsem,“ zaskřípala a tiše fňukla.

Doktor se kousl do rtu. Viděla to koutkem oka. Jako by váhal, jestli říct něco dalšího, nebo pokračovat ve standardním výslechu. Rozhodoval se dlouho. Tak dlouho, až se žena dala do pláče.

„Povolání?“ přečetl další kolonku lámavým hlasem.

„V-vyhodili ma.“

„Proč?“

Nepřiměla se k tomu, aby odpověděla. Potřebovala další dávku. Natáhla se po pudinku, zastavila ji však doktorova ruka.

„Ne. Chci znát odpovědi. Pak si můžete dát.“

Olízla si suché rty. Nedalo se to vydržet. Teď, když věděla, proč cítí to zvláštní prázdno uvnitř, ho potřebovala něčím vyplnit. Padla jim do pasti. Stala se závislou na radosti z mimosvěta.

„Chránila som svoju rodinu,“ zašeptala tak tiše, že se sotva slyšela. „Držela… se tradic.“

„Ne. Proto to nebylo. Nemáte rodinu. Život, na který máte vzpomínky, jste neprožila. Někdo vám to do hlavy vložil. Chceme vědět, kdo to byl a proč to udělal.“

Schovala obličej do dlaní. Nemohla to poslouchat. Podrýval její existenci. A chtěl, aby tak učinila také. Chtěl ji zlomit. Tak jako každý, kdo ji vyslýchal.