Z živých snů o mluvících tvarech ho vytrhla migréna. Po překonání hranice polospánku mu na mozek tlačila silněji – dokonce tak silně, že už nemohl volání po probuzení ignorovat a zkrátka musel procitnout.

Jako první se probral čich. Nasál do nosu zatuchlý vzduch. Okamžitě poznal, že se v noci několikrát neudržel a i přes opatrnost při míchání omamovačů a drinků, jejichž sílu pouze odhadoval, několikrát ukázal obsah žaludku jak podlaze, z níž to nejspíš robotický vysavač smyl, tak i v peřinách.

Nevybavoval si nic. Jak se sem dostal, kdy a jak odešel z klubu. Vůbec nic. Měl okno. A kocovinu, jednu z těch silnějších.

Nespokojeně zamručel, když se i přes oční víčka k očím dostalo slabé světlo. Ještě se neodvážil je otevřít, bál se, že skončil u Metoděje a propadl jeho kouzlu znovu. Což nebyla ani tak obava jako zbožné přání padnout mu do náruče a sám se přesvědčit o tom, kolik peněz musel vložit do plastik, aby vypadal naprosto dokonale.

Už jen ta představa jeho krásného těla mu do břicha vháněla hejna motýlů. Nikdy se netajil tím, že pokukoval buď po velkých svalech, nebo prsou, co se ani nevešla do dlaní. O to víc ho to lákalo, když mu v krvi kolovalo ještě to minimální procento alkoholu potřebné k tomu, aby mohl o pravděpodobně nemožném sexu s ním snít bez zábran a studu.

Vytáhl koutky do znaveného úsměvu. Mít tak jeho tělo na dosah ruky…

„Kristiáne,“ oslovil ho někdo zvenčí jeho hlavy.

Oslovenému spadly koutky, s nimi kleslo i tenké tmavé obočí. Kdepak, to nebyl Metoděj. Konec snění.

Otevřel oči. Zalitoval toho už v moment, kdy se přes záclonu z řas k očím dostalo prudké světlo. Měl tendenci zapištět a ten prehistorický nástroj mu z ruky vykopnout, ale jen tiše zachrčel a klepl prstem o desku, na níž ležel.

Sotva si oči na světlo zvykly, naskytl se mu pohled na jediný obličej, jejž vídal takřka každý den. Stačilo se jen probudit dřív než student policejní akademie, aby ho zastihl i jinde než ve dveřích koupelny, a zvědavě si prohlížet neoperovaný nos i kruhy pod očima, které si ani přes Kristiánovy výzvy a varování nenechal vyhladit.

Jinými slovy, uvítal by společnost kohokoli, jen ne jeho zvláštního spolubydlícího. Zodpovědnost za všechno, co se ve městě dělo, bral na sebe, ačkoli se na službu dostal jen párkrát, a každý den se Kristiánovi omlouval, že nedokáže město uchránit před neoperovanými. Jistěže jeho kecy nevnímal. Považoval je za zbytečné a poslouchání budoucího policisty za ztrátu času.

„Už jsi při sobě, výborně,“ prohlásil spolubydlící a spustil ruku s baterkou podél těla. Druhou paží podepřel kamaráda pod lopatkami a pomohl mu do sedu. „Jak se cítíš?“

„Jdi s tim do prdele, Vašku,“ zamručel Kristián, sotva se donutil ke slovu. Stiskl si prsty levý spánek. „Kdo mě našel tentokrát?“

„Já,“ prohlásil student hrdě. „Pomalu, Kiri, ať tě –“

„Kristiáne,“ opravil ho. „Žádný přez–“

Víc ze sebe nestihl dostat. Zastavila ho příšerná bolest hlavy. Takovou migrénu ještě neměl. Že by nemíchal tak opatrně?

„Ať tě nebolí hlava,“ dokončil Václav, před čím se ho snažil včas varovat, a starostlivě se zamračil. „Přebral jsi. Jako správný policista jsem musel volat tvým rodičům, aby věděli, že –“

„Čůráku,“ ulevil si Kristián skrz zuby. „Rodiče do toho netahej.“

„Mají o tebe starost,“ namítl. „A já taky. Nevracíš se domů. Bál jsem se o tebe.“

„Nejsi moje máma, Vašku,“ sykl na něj vztekle a odplivl si na zem. Malý robot na to zareagoval téměř okamžitě – stačil jen zlomek sekundy a podlaha se zase leskla.

„Nejsem, ale jsme přátelé. A Františce jsem slíbil, že na tebe dám pozor.“

Běžně jeho matku oslovoval jménem. Znali se snad i líp než ona s jejím vlastním synem. Stačilo jen jednou kývnout na to, že může jít Vašek s ním na návštěvu a najednou měl o bratra navíc. A co bylo horší, o bratra, na kterého mohli být rodiče pyšní.

Neměl daleko od toho, aby k němu necítil špetku nenávisti. Záviděl mu, že mu všechno šlo hezky od ruky. U něj se nedalo mluvit o šikovnosti, spíš se to blížilo k obrovskému talentu, možná až k nadpřirozené schopnosti opravit všechno, na co sáhne. A navíc, ani jeho tělo není k zahození. Kdyby k němu necítil odpor a nedržel se pravidla se spolubydlícím ne, pustil by se do něj.

Na oslovení jeho matky nijak nezareagoval. Ani na to, co Václav dostal příkazem. Koukal se do tmavě hnědých očí s účelem ho provokovat ignorací a hranou stupiditou.

Václav se nedíval jinam. Jiskry létaly mezi jejich zornicemi; starostlivost a uprdelismus, jak svůj směr Kristián nejednou označil. Docela ho zajímalo, co všechno o něm oči prozradily, protože když Václav od války pohledů konečně ustoupil, vypadal nanejvýš spokojeně.

„Přijedou sem,“ oznámil Václav s větším nadšením, než jaké by přisoudil dítěti, a vytáhl koutky do mateřského úsměvu. Ten mu ze rtů zmizel podobně rychle jako radost z obličeje, již okamžitě nahradil strach. „Nemám je čím pohostit!“

Kdyby mohl, natáhl by se a jednu mu vrazil. Nemělo by to smysl, neoplýval takovou silou, aby si toho budoucí policista vůbec všiml. Ale mohlo by mu to pomoct se trochu uvolnit a ulevit si. Hlavně si ulevit, to svrbění pěsti bylo k nevydržení a Vaškův obličej tak blízko!

Rozhodl se to na sobě nedát znát. Pěsti povolil, položil si ruce do klína. Všemu dal korunu hlasitým táhlým povzdechem.

„Debile,“ označil spolubydlícího další běžnou nálepkou a pomalu spustil nohy z lůžka.

Alespoň byl Václav té lásky a pustil ho k sobě do pokoje. Sice neměl pohodlnou postel, ale zároveň mu po podlaze neplaval chlupatý koberec. Lépe se z ní dostávaly zvratky.

Chytil se za hlavu. Každý pohyb byl utrpením. Už ani myslet nemohl. Sotva zapnul mozek, aby přišel s další nepříliš originální nadávkou, jíž by svou druhou matku urazil, dostavila se tak silná migréna, až se bál, že se mu hlava rozskočí.

Na to Vašek pohotově zareagoval. Přiskočil k němu a objal ho kolem ramen. Kdyby Kristiána naprosto neočarovala vůně nové voňavky, prestižní edice Zlatá Nokia, praštil by ho loktem do boku, aby si od něj držel odstup. Chvilka v horkém náručí by však uškodit neměla.

Ačkoli se tomu bránil, něco ho přitahovalo i k Vaškovi. Přitom se mu líbila jen ta vůně a jeho paže, svalnaté a pevné, o nichž si může pobuda jako on nechat zdát. Pokud mu rodiče nepřispějí na operaci, těžko ze sebe udělá tu sexbombu, po které budou všichni pokukovat a chtít si na ni sáhnout.

Přijedou rodiče. Už mu to došlo. Vyhýbal se jim od Vánoc, kdy mu otec jasně naznačil, že pokud si bude vymýšlet další věci kolem svého pochybného pohlaví, může počítat s odstřihem od pupeční šňůry. Čili od peněz, které dostával na opakovanou operaci hrdla, aby mu zhrubl hlas.

Vidět je po víc než půl roce, zklamané z dítěte, u nějž si jasně zvolili, že se stane nejlepší sekretářkou široko daleko, bude mučící. Už jen to uvědomění s jeho tělem udělalo divy. Žaludek se mu svázal do uzlu, střeva se ucpala. Plíce najednou nebyla schopná do sebe dostat víc vzduchu než do poloviny, srdce pumpovalo krev s takovou dravostí, až se bál, že kdyby si otevřel větší cévu, stříká krev kilometry vysoko. A do toho všeho ho trápila ta příšerná bolest hlavy.

„Kristiáne, dobrý?“ zajímal se Vašek s tou typickou starostí v hlubokém hlase. Mít tak hlas jako on, určitě by k sobě přilákal alespoň nějakou dobře vyvinutou blondýnku.

„Ne,“ zavrčel na něj, „není to dobrý. Nemáš právo volat mým rodičům.“

„Potřebuješ si s nimi promluvit.“

„Nepotřebuju. Dokud mi posílají prachy, jsme spolu zadobře, jasný? Až mě uvidí a dojde jim, co se z jejich sladký sekretářky, čekárně, kam si chodil zašukat každej vysoce postavenej hňup, stalo… Vždyť víš, jací jsou. Ještě abych si změnil barvu pleti a už jsem vyděděnej a připravenej na popravu.“

„Mají tě rádi takovýho, jaký jsi,“ namítl Vašek a přitáhl si ho k sobě. Oba se zhoupli na stranu. „Pochopí tě, až tě blíž poznají.“

To už Kristián nevydržel. Že nic nechápal, bylo v pořádku, ovšem to, jak mu vnucoval, že ho rodiče konečně uznají, snést nedokázal. Utekl z vězení pevné paže a seskočil z postele. Zalitoval toho už v moment, kdy se nevelká chodidla dotkla studené podlahy. Pár záblesků světla, obrázek ženy se zelenými vlasy a už líbal zem.

Vašek k němu přiskočil. Kristián od sebe mávnutím odehnal jako otravného komára a opatrně se zvedl na pažích na čtyři. Ztěžka dýchal. Nerozuměl tomu. Obrazů bylo víc, nejen ta žena se zelenými vlasy. Mihla se tam i další, ale nepamatoval si, jak vypadala. Ani kde je potkal.

Sklopil pohled na podlahu. Robot poslušně utíral sliny a slzy, které si hledaly cestu ven skrze otvory na obličeji. Aby ho potrápil, plivl přímo na něj. Nepotěšilo ho, že si o to robot dokázal smýt téměř bez problémů.

Kdyby ho Václav nedržel pod pažemi, nejspíš by se nepostavil. Neudrželo ho od něj ani Kristiánovo nevrlé vrčení a neustálé nadávky, jimiž neplýtval, ani když už stabilně stál. Vaška nic neurazilo, jako by ho ani neposlouchal. Věnoval mu další úsměv, o němž ani nepochyboval, že se za ním skrývá starost o jeho zdraví, a přehodil si jeho paži přes rameno. Musel se snížit, výškový rozdíl mezi nimi byl docela výrazný; alespoň o hlavu a půl.

Pomohl mu dojít do pokoje. Naštěstí byl jejich byt malý, proto se s odporujícím dítětem nemusel tahat daleko. Dveře s nápisem Nevstupovat otevřel bez zaváhání a navzdory sytě červenému svítícímu varování vstoupil dovnitř do neuklizeného pokoje.

„Máš tu bordel,“ neodpustil si poznamenat.

Kristián na to nic neřekl. Svůj organizovaný nepořádek si odmítal uspořádat jinak. Přesně věděl, který den nosil oranžovou kombinézu o dvě čísla větší, než ve skutečnosti má, protože ležela od skříně přesně o pondělí dál než tmavě modrý rolák podobné velikosti.

Než se nadál, seděl na své posteli. Vašek od něj odstoupil a sehl se k zemi, že zvedne alespoň nějaké prádlo, ale Kristián ho včas zarazil.

„Nesahej na to,“ zasyčel.

Václav zvedl ruce nad hlavu na znamení, že se práva sahat na špinavé oblečení vzdává, a přistoupil ke skříni. Tendence kamarádovi pomoct a smysl pro povinnost vůči slabším jedincům ho obrnila proti další salvě nadávek na jeho osobu po dobu nutnou k vybrání vhodného outfitu na setkání s rodiči. Pyšně Kristiánovi ukázal, co vybral.

„Ani náhodou,“ zhodnotil přiléhavé bílé kalhoty Kristián a mávl rukou. „Nemáš vkus.“

„Slušely by ti. Proč je nenosíš? Nikdy jsem tě v nich neviděl.“

„Mají mi zvýrazňovat prdel a ty-víš-co, co jaksi ještě nemám.“

„Koupil jsem ti je, protože máš hezký kolena,“ prohlásil student a kalhoty po něm hodil. „Zkus si je.“

„Jenže na kolena se nikdo nedívá,“ odfrkl si Kristián. Nechytal. Proto mu skončily na hlavě. Znovu si zavrčel pod orlím nosem a shodil je ze sebe někam na zem. „To na sebe nedám.“

„Fajn. Tak tohle triko.“

„Obleču si ho a oni uvidí, že jsem byl na další operaci hrudníku. Ne, díky.“

„Proto máš to, co nosíš, větší? Chceš se schovávat za plandavý prádlo? To se za sebe stydíš?“

„Ještě nejsem dokonalej.“

Vyšpulil spodní ret a stáhl obočí k sobě. Všiml si, že se Vašek chystal říct něco dalšího, ale nakonec si to rozmyslel a otočil se čelem ke skříni. Display na skle ukazoval, že jim moc oblečení na výběr nezůstalo. Pět kusů stejných triček, dvoje volné kalhoty s úzkým pasem a velkým prostorem pro zadek a jedny nebesky modré šaty, které si tam nechal jen z nostalgie a protože se v nich kdysi cítil hezky.

Václav si s ním nevěděl rady. Vybrat oblečení na setkání s rodiči pro někoho, kdo se stydí za své tělo v době, kdy jsou všichni zvyklí ho ukazovat a vystavovat obdivu, je těžké. Hlavně když se jedná o někoho, kdo nakupoval naposledy před pár lety a zkrátka nemá co na sebe, jen střídá tři sety, v nichž se cítí pohodlně.

Nakonec se rozhodl vzít jeden kus ze země, který nesmrděl tolik jako zbytek, a ukázal ho kritickému Kristiánovi.

„Tohle. Svlékni se.“

„Ani nápad.“

„Nebo ti pomůžu.“

Vytáhl koutky do úšklebku. Znělo to lákavě. Ale měl na něj takový vztek, že by v sobě nejspíš nenašel ani kapku vášně potřebné k tomu, aby si místo něj představoval Metoděje. Proto si nechal zajít chuť.

„Jdi pryč. Obleču se, až nebudeš očumovat moje kolena.“

„Najednou,“ poznamenal Václav s povzdechem a přehodil si prádlo přes rameno. „Všechno nachystám. Odpočiň si. A připrav se na ně.“

„Na nadávky a zklamání? Jsem připravenej vždycky.“

„Všechno vidíš moc černě, Kiri.“

Než se Kristián stačil ozvat znovu, ať si ty přezdívky strčí do míst, kam ani baterka nedosvítí, Vašek pokoj opustil. Zavřel za sebou, aby mu nechal alespoň iluzi o soukromí.

Jen co zaslechl cvaknout dveře, schoval obličej do dlaní. Na panický záchvat nebyl čas, bránil se mu už od probuzení a má v plánu to vydržet až do noci. Dovolil jen několika slzám, aby mu smáčely nezdravě bledé tváře, a temným myšlenkám, aby ho odvedly někam, kde nebudou žádné starosti o budoucnost, žádní zklamaní rodiče a žádná zodpovědnost, žádní lidé, žádné soudy.

Kéž by všichni byli slepí, zasnil se. A nebo aspoň skutečně tolerovali, že cesta k dokonalosti je dlouhá a trnitá.