Ještě nikdy se nemusel rozhodnout sám. Jistě, občas dostal na výběr mezi dvěma verzemi nejnovějšího počítače, nebo herní konzole, ale tenhle falešný pocit mu rodiče brali pokaždé, když na jeho volbu odvětili, že levnější automaticky znamená lepší, ale… teď to bylo jiné.

Sledoval zraněnou dívku. Nelíbila se mu, už ani trošku. Na jeho vkus byla moc tmavá. Skoro splývala s hnědým kobercem.

Odehnala ho od sebe, když se nabídl, že jí pomůže ošetřit rány. Tehdy namítala, jak moc nesnáší ty nové léky. Údajně v nich jsou oblbováky na snížení bolesti.

„U nás se léky používají jenom na to, aby ses sjel,“ doplnila a dala poraněnou ruku pod proud vody.

Karel se neměl k tomu, aby ji zastavil. Maminka ho varovala před smáčením ran v proudu vody. Říkala, že se mu do těla dostanou zlé bakterie a on zemře na nevyléčitelnou nemoc. Dobrý způsob, jak udržet dítě dál od umyvadla, obzvlášť to vyjímečně nešikovné.

Kousl se do pěsti a otočil hlavu přes rameno směrem ke dveřím, zda se někdo nepokusí probít dovnitř. Kupodivu v nikom rána nevzbudila pozornost. Rodiče se asi stále hádali – a pokud to bylo stejně hlasité jako pokaždé, ani se nemusel tolik bát, že by na ně přišli. Navíc, okno samo vyměnilo tabuli a vysavač odklidil střepy. Jediné, co by je mohlo vyděsit, by byla ona.

Ona. Měl by se jí zeptat na jméno?

„Když jsi mi pomohl, mám to u tebe,“ prohlásila statečná dívka. Zaslechl ji zasyčet, když se rána setkala s vodou. „Do prdele, to pálí.“

Zakryl si ústa rukou. Taková slova používat nesměl. Zacpal by si spíše uši, kdyby měl jistotu, že už dívka neřekne nic zajímavého.

Spadla jí širší ramena. Delší vlasy, svázané do copu, přehodila na záda. Pak se opatrně zlomila v pase, nabrala vodu do misek z dlaní a chrstla si ji na obličej.

„Lepší,“ vydechla spokojeně a utřela si tváře a nos do rukávů.

Viděl ji v zrcadle. Tmavé oči, zvláštní nos. To nezavánělo podivností. Nebýt snědčí kůže a podivného přízvuku, táhlého vyjadřování a faktu, že pravděpodobně strávila na skládce víc času než ve městě, domníval by se, že má tu čest s normální holkou. Ale už přišel na to, co je zač. A to ho donutilo zpozornět.

Opatrně si sáhl do kapsy. Doufal, že si v ní nechal něco na případnou obranu, kdyby dívka zdivočela. Se zklamáním pustil látkový kapesník a skleněné kuličky a dal šanci druhé kapse, podobně bohaté na nepoužitelné blbůstky.

„Hej!“ vykřikla a ukázala na něj prstem. Kdy se stihla otočit? „Vidim to, bílá hubo. Ruce ven z kapes. Nechci problémy, jasný?“

Uposlechl téměř ihned. Domácnost s ráznou mámou ho naučila, že by neměl otálet s vyplněním žádného z ženiných rozkazů. Pro dobro své i dobro svých věcí, které, pokud odporoval, od vztekající se kuchařky schytaly plnou.

Roztřásl se. Chovala se přesně jako ona. Ve společnosti mužů byla královnou, co si mohla poručit kdeco a prošlo jí to.

„Osprchuju se,“ oznámila a kývla ke sprše. „Ty hlídej. Žiješ s rodičama, co?“

Přikývl. Nemohl se přimět ke slovu.

„Jasný, takovej malej nesamostatnej smrad. Připrav mi ručník. A dobrý mýdlo. Ne ty dinošky pro děcka.“

Jako by ho máma komandovala u vaření. Podej mi tohle. Jo a taky tamto! Né, tohle né! a podobně. Možná proto se mu ani nepříčilo, že se stal otrokem někoho, koho neznal ani jménem.

Zatímco on hledal všechno, oč si paní požádala, dívka se svlékla a zalezla do sprchového kouta. Měla dokonce tu drzost si špinavá chodidla otřít o malý kobereček, připravený na mokré nohy.

Pověsil ručník ke koutu a zaklepal na dvířka. Jakmile ven vystrčila ruku, podal jí jedno z levnějších mýdel, jejž maminka ukořistila na posledních výprodejových válkách. Poté zacouval zpátky ke dveřím.  Ovšem nedostal se ani do poloviny cesty a dívka ho popadla za zápěstí.

„Ať tě to ani nenapadne, žalovníčku!“ okřikla ho jako malé dítě. „Půjdeš se mnou.“

„N-ne,“ škytl Karel.

Jakýkoli pokus o znovunabytí svobody se dal považovat za zbytečný. Jen co jeho zápěstí sevřela v prstech, nevyškubl se, ať se snažil, jak chtěl. Jediné, o co se nepokusil, byl křik. Kdyby sem rodiče vběhli a viděli to… Nechtěl ani pomyslet!

„Fajn, tak jinak,“ zamručela.

Vylezla ven ze sprchy. Samozřejmě se to neobešlo bez nadávek a proklínání a posílání do míst, kam slunce nesvítí. Kapky vody, která se stačila smíchat se špínou, jíž byla její kůže pokrytá, padaly na čistou podlahu.

Robotický vysavač k nim ihned vyrazil. Karel věděl, že by měl ustoupit stranou. Dívka se zjevně s ničím takovým ještě nesetkala. Zároveň s tím, jak zapípal robot, zapištěla a zvedla nohu, u níž se znenadání objevil.

„Proboha, proboha, proboha…“ opakovala s dlaní na hrudi.

Ten malý škodolibý kousek Karlovy duše se musel ozvat v nejméně vhodnou chvíli. Vlivem toho, že musela držet rovnováhu jen na jedné mokré noze, spadla dívka zpátky do sprchového koutu. To dítě, co si dávno mělo začít hrát na puberťáka, se tomu zasmálo.

Dívčiny dlouhé nohy vykopávaly do vzduchu, jak se snažila otočit na vypouklé břicho. Karlovi se ihned vybavil táta. Vypadal podobně. A stejně jako v jeho případě ani nyní se k tomu, že by jí pomohl, moc neměl.

„Už nejsi tak drsná, co?“ slyšel se říct.

Náhlý závan odvahy byl tím nejhorším, co se k němu mohlo dostavit. Že udělal chybu, pochopil ihned v ten moment, co se vytáhla na loktech a propálila ho pohledem.

„Pokud mi nepomůžeš, všem řeknu, žes mě donutil se svlíknout,“ sykla vztekle. „A komu uvěří, co? Můžu si dělat, co chci, a policie s tim nic neudělá.“

Smích ho okamžitě přešel. Tváře mu zbledly. Jako by se mu z obličeje vytratil život.

Uvěří jí. Je holka. Já ne.

Naprázdno polkl a sehnul se k ní. Potlačil v sobě všechen odpor k holkám, jejž uvnitř choval, a pomohl jí se přetočit a následně posadit.

Stačil jediný pohled na břicho a došlo mu, s čím má tu čest. Jen co zmizelo nebezpečí, stáhl ruce k sobě a couvl, aby si od ní udržoval zdravou vzdálenost.

„Mám děcko, ne koronu, blbče,“ ozvala se nabručená žena. „Radši mi podej oblečení. A ručník. A nikam nechoď.“

Po téhle scéně se na ni neodvážil podívat. Nechal ji, ať se pořádně umyje, utře a oblékne se. Když před ním stála plně zakrytá až po špičky prstů na nohou, nezbývalo mu nic jiného než nabídnout, že ji tady může nechat, dokud rodiče neodejdou.

Nemusel na to čekat dlouho. Táta vycházel do práce kolem deváté, máma o půl desáté. Už ani neslyšel, že by se hádali. Táta nejspíš dávno šel a máma se připravovala.

„Dík, žes mě tu nechal se umýt,“ prolomila krátké ticho dívka.

„Jak se jmenuješ?“ zajímal se.

Po té znalosti netoužil, bral to spíš jako samozřejmost. Když už ji zachránil, měl by vědět, kdo je.

„Denisa. A tohle je Eliška,“ odvětila a pohladila si bříško. „Jednou to splatim. Až porodim a najdu si práci.“

„Nepracuješ?“ podivil se.

„Nemůžu. Nedovolí mi to. Jsem moc mladá.“

„Moc… mladá?“

„Šestnáct. Je mi šestnáct. Musí mi být aspoň osmnáct. Ale… to bys nepochopil. To je fuk.“

Sklopil pohled na mokrý koberec. Robot se mohl zbláznit, aby vše uklidil. Z Denisiných vlasů odkapávala voda. Karel neměl fén, musel by utíkat do maminčiny koupelny a půjčit si ho. Musel stačit ručník.

„Proč jsi utíkala?“ špitl si pod nosem.

„Dlouhý příběh. Proč máš bílý vlasy?“

Jakmile zmínila neobvyklou barvu vlasů, chytil si pár pramínků a couvl o krok zpátky. Úplně zapomněl na to, že si nenasadil paruku. Zrudnul by do odstínu oloupaného rajčete, kdyby ho strach nedonutil zblednout víc, než obyčejně.

„Barva,“ vyhrkl.

„Né, máš je jemný. To barva není.“

„Mamka říká, že jsou hezký,“ prohlásil hrdě. Vlasy pustil. Narovnal se. A vyšpulil spodní ret.

„Je to divný. Nech si je aspoň narůst, vypadáš jak hňup.“

Pyšnému spadl hřebínek. Ramena klesla do původní polohy, na zádech se objevil malý hrb.

Smířil se s tím, že na něj nikdo nepohlížet jako na krasavce. Ale že vypadá jako hňup, to mu ještě nikdo neřekl. Trochu to zamrzelo. Když už se dívkám nelíbil vzhledově, doufal, že na ně zapůsobí jinak. Slovo hňup se dalo použít jen na hloupého jedince.

Pak už nemluvila. Když se Karel ujistil, že oba rodiče odešli do práce, dovolil jí opustit koupelnu. Měl v plánu ji vyhnat ven z domu a zamknout na všechny západy, ale ona měla jiné plány. Namísto toho, aby se vydala ke schodišti, zaplula do otevřené místnosti.

„Máš mladšího bráchu?“ vypadlo z ní, sotva překročila práh.

Popadla do rukou jednu z hraček, vystavených na skříni. Kritickým okem ji přejela od hlavy až po špičatý ocas.

„Nemám,“ zamumlal Karel stydlivě a chytil si lem trička.

„Tvoje, huh? Kolik že ti je? Šest?“

„Dvanáct.“

„Na hračky jsi starej. Prodej je, vydělej si na něco lepšího.“

„Mám ty hračky rád.“

„Já mám taky ráda žvejky a nevystavuju je na poličce.“

Prsty vyzkoušela, zda jsou dinasourovy ostny ostré. Když usoudila, že ne, položila hračku zpátky a přešla ke stolku s počítačem a držadlem na paruku.

„To nosiš?“ ukázala na paruku.

„Jo,“ škytl tiše jako myška.

„Takhle sice vypadáš jako hňup, ale aspoň nelžeš.“ Zazubila se na něj od ucha k uchu. „To se mi líbí.“

„Líbí?“

„Naděje si nedělej, jsem zadaná a je to vážný. Mám s nim děcko.“

Zvedl ruce nad hlavu.

„Ani by mě nenapadlo –“

„Kluci ve tvým věku myslí jenom na to jedno.“

„To není pravda!“

„Kolik že ti je?“

Neptala se už?

„Uh, dvanáct,“ zopakoval.

„To jsi docela starý na takový hračky.“

Nemýlil se. Opakovala se. To zapomněla tak rychle, nebo se nevyjádřil dost nahlas?

„No, mám hlad. Co mi dáš k jídlu, Sněhurko?“

Rozhodl se na přezdívku nic nenamítat. Ještě by mu vyčetla, že si ve svém věku pamatuje, že má Sněhurka černé vlasy a ne bílé.

„Máma mi asi připravila snídani…“

„Skvěle!“ zavýskla a vykročila ke dveřím. „Kudy je kuchyň a jídelna?“

„Počkej, to je moje snídaně,“ ozval se ještě.

„Prakticky jsi mě uvěznil. Musíš se o mě postarat, Sněhurko.“

„Jmenuju se Karel.“

„Jako ten Karel? Národní hrdina? Ale prosim tě, to jméno se k tobě vůbec nehodí! Víš, po čem jsem pojmenovaná já?“

„Po jídle?“

„Ne, po oblíbený části těla mý mámy. Tohle tomu bylo nejblíž.“

Karel se raději neptal. A ani po ní nechtěl, aby ho oslovovala jménem.

Poslušně ji následoval do přízemí. Přenechal jí svou snídani. Své místo u stolu. A nakonec i ovladač od televize.

Lidi jsou divní. Ale holky jsou vyloženě děsivý, pomyslel si, když sledoval, jak dívka závodí s obrazem o to, zda se dokáže měnit tak rychle, jako ona přepíná kanály.