Výslech trval hodiny. Alespoň tak jí to připadalo. Většinu času mlčela. Těkala očima po lesklém povrchu injekční stříkačky a prosila mladého doktora, aby jí pomohl ušetřit to trápení a buď ji omámil, nebo zabil. Eutanazie ani trest smrti nebyly legální, přesto chtěla doufat ve vysvobození.

Pokládal jí otázky. Nedokázala zodpovědět jedinou z nich. Snažil se dopídit po všech detailech, které si žena ze svého života pamatuje, a následně je porovnat se získanými údaji z dlouholetého pozorování Katariny Bavlnky. Neubránil se dotazům na její soukromý život – počet partnerů, datum první menstruace, ranní rutinu. Zkrátka vše, na co se jí ptali i ti před ním.

Občas mu pohlédla do očí. Prosebně, aby s tím přestal. Pochopení, ani byť jen kapičky soucitu, se však nedočkala. Doktor byl neústupný, chrlil jednu otázku za druhou a nezajímal se o to, zda může odpovědět, nebo ne.

Kdyby v sobě měla víc drog, určitě by ze sebe něco dostala. S tím málem, co jí kolovalo v krvi, si nemohla vystačit. Ničila ji skutečnost, že se jim podařilo jí sebrat jméno jejího syna, dokonce i nad jeho vzhledem váhala. Pamatovala si jen to, že má světlé lokny, jen o pár odstínů tmavší než její manžel. A tam končila.

Chtěla si vzpomenout na víc. Uchopit všechny představy a uzamknout je hluboko v srdci, kam ruce bílých plášťů nedosáhnou. Vidět je, moci je obejmout, to byl nesplnitelný sen. Mluvit s nimi taktéž. Neexistovala šance, že by se s nimi ještě někdy potkala.

Brečela. Netušila, jak dlouho, ale když už začala, nemohla se přinutit přestat. I ve svém věku a po tolika letech výcviku a praxe mezi lidmi, co se k ní někdy chovali jako k odpadu, jindy jako k pokladu, ji na tohle nedokázaly připravit.

„Jednoduchá otázka, paní Bavlnka,“ zopakoval doktor tuto větu snad potřetí a poklepal delším nehtem o tablet. „Pro koho pracujete?“

„Prosím,“ škytla mezi vzlyky a natáhla k němu ruce. Jakmile však byla jen kousek od bílého pláště, zastavila se. Dál nemohla. „Prosím…“

„Pokud mi to neřeknete, nedostanete to,“ namítl a kývl hlavou k injekci, aby bylo jasné, o čem mluví.

Žena se roztřásla. Děsila ji představa, že by se dnes v noci nevrátila ke Karlovi. Že by jednu z verzí, které si pro ni zmatený mozek vymyslel, neprožila v živém snu. Že by se s ním nemohla rozloučit znovu, a tentokrát snad pořádně a tak, aby na to ani jeden z nich do smrti nezapomněl.

Přesto pro něj neměla odpověď, kterou chtěl slyšet.

Pracuju pro ně, tak by měla znít. Ale nemohla se k ní přimět. Nešla jí přes rty. Někde uvnitř si uvědomovala, že i kdyby ji zlomili a rozdrtili její duši na tisíce kousků, nedokázala by lhát.

Doktor si povzdechl.

„Mám tu napsáno, že jste podstoupila několik terapií. Vodoterapie každé úterý, v pátky stoličku. Bez výsledku. Buď máte výdrž a odmítáte nám prozradit, pro koho pracujete, nebo jste skutečně nevinná a my jsme se hrozivě spletli. Víte, co by ta druhá možnost znamenala?“

Katarina zavrtěla hlavou. Věděla to. Moc dobře to věděla. Ale nechtěla to vyslovit nahlas. Bolelo by to víc.

„Vedení nikdy nepřizná chybu. Donutí vás věřit v to, že jste vinna, ať už je to pravda, nebo ne. Na tom ostatně nezáleží.“

Zvedl se a prošel se ke svému stolu uprostřed místnosti. Chodil zvláštně. Houpal se ze strany na stranu, jako by se bál pokrčit kolena. Toho si Katarina všimla. I toho, jak si pomalu sedal do křesla. Nejspíš ho trápily pooperační bolesti a ztuhlost.

Sotva nechal vyjet obrazovku počítače z desky stolu, jeho obličej se schoval za modré světlo. Už předtím měla problém jednoznačně určit, zda by ty mírně zešikmené oči nevypadaly lépe na ženském těle, nebo na originálu, nyní, když prakticky nic jiného neviděla, se to dilema zdálo být větší.

Brunet, připomněla si. A má krásné oči.

Pomohlo jí to se uklidnit. Protože nemyslela na sebe a své problémy, ale na hlouposti, jimiž by se běžný člověk v její situaci nezabýval, slzy přestaly téct a ramena sebou tolik neškubala. Dokonce se mohla normálně nadechnout.

Zavřela oči. V prstech sevřela látku vězeňského stejnokroje. Zrovna ve chvíli, kdy chtěla navázat na meditační dech z cely, na ni doktor promluvil znovu:

„Navrhnu vám novou terapii.“ Podíval se na ni zpod ofiny. „Neděle budete trávit se mnou. V zámecké zahradě.“

Venku, uvědomila si. Koutky se jí automaticky zvedly do chabého úsměvu. Kdy naposledy si přičichla ke kvetoucím stromům? Jak to bylo dlouho, co se procházela bosky po čerstvě posečené živé trávě? A pamatovala si vůbec, jak vypadají opičí stromy, co tam stojí tak dlouho, že si je pamatují i prarodiče její babičky?

Na zámeckou zahradu měla krásné vzpomínky. Chodila tam ještě v dobách, kdy ji úřad nechával otevřenou pro veřejnost. Pak, když tam civilisté nesměli, si nedovolila ani nakukovat přes živý plot, dokonce ani pohlížet ven z nejvyššího patra budovy úřadu.

Ihned se jí vybavil ten nádherný výhled ze střešní zahrady nad starou kavárnou. U malé fontány, do níž se nikdo neodvážil hodit minci už dobrých několik let, vysedávala se svým mužem klidně i hodiny. Drželi se za ruce, ona si opírala hlavu o jeho rameno a zasněně hleděli na oblohu bez jediného mráčku.

Tahle zahrada však byla dávno pryč. Bez Karla nikdy nemohla zažít tu nádhernou nostalgii.

„Pomůže nám to vás trochu otevřít, Katko,“ oslovil ji přímo jménem a vykoukl za obrazovku. „Ještě dnes pošlu návrh na vedení. Pokud ho schválí, zítra pro vás osobně dojdu.“

Katarina netušila, co na to říct. Doktor jí slíbil ochutnat svobodu, znovu se nadechnout vzduchu, který neprošel přes tři cykly recyklace.

„Prečo?“ dostala ze sebe po chvilce váhání.

„Cože?“

„Prečo… ven? Teď?“ pokusila se trochu zkonkrétnit svůj dotaz.

„Jsem tu už týden. Zavřený. Nedokážu si ani představit, jak musí být vám. Berte to jako menší omluvu.“

„Omluvu za co?“ pátrala dál.

„Za chování zdejších pracovníků. A za to, že dnes se tahu nedočkáte.“

Tahu. Tahu. Tahu? Nerozuměla tomu. O čem to mluvil? Nejspíš to jen špatně zachytila.

Přikývla na znamení, že rozuměla.

„Fajn. To by bylo. Pokud dovolíte, dnes nitrožilní vynecháme. Chci, abyste byla na zítřek čistá,“ spustil doktor, když se jejich pohledy setkaly. „Navíc byste si měla zvykat na to, že nebudete dostávat další dávku, kdykoli chcete. Ne, musíme vás té závislosti zbavit.“

Chtěla namítnout, že závislá není. Lhala by však. Pocítila to už dřív. Bez něčeho, co by ze zrcadlové místnosti udělalo ložnici u nich doma, nemohla existovat.

„Nie,“ vyhrkla a praštila pěstí do opěradla křesla.

„Ne?“ zopakoval po ní.

„Nevzdám se jej,“ dodala a zaryla si nehty do dlaní. „Prosím, neberte mi jej…“

„Katko, máte vážný problém. Kvůli nezodpovědnosti mých kolegů jste si vypěstovala –“

„Nejsem závislá!“ vykřikla vztekle jako malý pes u branky.

Doktor sebou škubl. Zjevně nebyl zvyklý na podobné známky odporu. Brzy nato zatřepal hlavou a zvedl se ze židle.

„Bude vám líp,“ snažil se ji uchlácholit větou, kterou slýchávala častěji než jakoukoli jinou.

„Nie,“ zavrčela skrze zaťaté zuby a propálila mladého muže pohledem. „Dajte mi to. Lebo si to dám sama.“

Než stihla chmátnout po injekci, doktor odsunul stolek co nejdál od ní a chytil ji za zápěstí.

„Uklidněte se.“

„Nie!“ zapištěla znovu.

Zaškubala sebou. Snažila se mu vytrhnout. Když zjistila, že s jejími svaly zmizela i pro ni typická síla, nechala přetahování a zkusila divoké pohyby celého těla.

Doktor měl co dělat, aby ženu udržel. Musel se postavit až ke křeslu, ovšem co nejdál od nohou, které vykopávaly do vzduchu, jako by hledaly vhodný terč. Bylo na něm znát, že ho žena tlačila na pokraj jeho sil. Ofina se mu lepila potem k čelu, vlasy poletovaly kousek nad rameny, jak následoval ženiny pohyby.

„Pusť!“

Nebyla si jistá, z čí úst tohle slovo vypadlo. Protože to neznělo jako ona.

„Dovnitř, honem! Dělejte!“

Jako by až nyní pořádně viděla. Zděsila se, když si všimla, že ji doktor nedržel. V sebeobraně se mu vytrhla a teď mu silou tiskla krk.

Daj mi ho, volala jedna strana její osamělé duše.

Pusť ho, pištěla ta druhá.

Zabiješ ho.

Nesmíš.

Otevřela ústa dokořán, aby se mohla pořádně nadechnout. Pak uvolnila stisk a spustila paže podél těla.

Co se to s ní dělo? Nechtěla mu ublížit. Byl to první doktor, co jí nabídl procházku venku. Toužila po ní a moc dobře si uvědomovala, že to klidně může zrušit, pokud se nebude chovat správně. Přesto se podvědomě rozhodla pro tuto cestu.

„Nie, nie,“ zašeptala a zvedla ruce k očím. Skrze prsty viděla, jak doktor padl k zemi.

Schovala obličej do dlaní. Pláč se spustil nanovo.

Vzali ji za zápěstí. Spoutali jí ruce za zády. Než se nadála, stála na nohou.

Přes slzy vše vypadalo rozmazaně. Velká těla strážných, co vpadli dovnitř, viděla docela ostře, ale muž, který ležel na zemi bez známek života, se zdál být pod vodou.

„Nechtěla –“

„Mlč,“ sykl na ni jeden ze strážných. „Odveďte ji zpátky do cely. O doktora Smetanu se postarám.“

S výletem za zdi se mohla rozloučit. Pochybovala o tom, že by pro ni doktor přišel. Nehýbal se. Nejspíš už ani nedýchal.

Zabila si ho, Katarina.

Táhli ji k východu z místnosti. Otáčela se přes rameno v naději, že zahlédne, jak se doktor zvedá. K tomu nedošlo. Navíc jí výhled zamezil strážný, který navrhl, že zůstane.

U dveří na ně čekala asistentka Simona. Třásla se tak moc, že kdyby si nedržela ňadra v dlaních, nejspíš by to korzet nevydržel. Už tak působil nestabilním dojmem.

„Přiběhla jsem, jak nejrychleji to šlo,“ pískla hlubokým hláskem omluvu. „Bude pan doktor v pořádku?“

Nikdo jí na to neodpověděl. Prošli kolem ní, jako by tam ani nestála. Jediný, kdo jí věnoval chvilku pozornosti, byla Katarina.

Je mi to ľúto, říkaly oči starší ženy.

Nehledala u ní odpuštění. Ani nemohla, tato slova patřila muži uvnitř místnosti. A přání, aby byl naživu a bez vážných zranění, také.