Netušil, kolik dní čekal na to, až ho Vašek znovu navštíví. Nemusel uplynout ani den a nepoznal by to. Čas tady plynul jinak. Mohl se spoléhat na odhady podle velikosti porcí jídla, co mu dávali. Ta největší musela být oběd. A ty snědl tři, pokud si to vybavoval správně.

I přes všechny sliby se za ním nestavil nikdo. Jídlo mu podsouvali pod dveřmi, jako by byl nějaké zvíře. Neviděl lidskou tvář, neslyšel lidský hlas. Kdyby občas nevyslovil některou ze svých myšlenek nahlas, dozajista by přišel o rozum. To, že občas řekl jméno někoho, koho poznal, mu pomáhalo se držet na hladině normálnosti. Tak trochu.

„Metoděj," zašeptal jméno, jež zaznělo nejvíckrát. „Božka," dodal šeptem ihned poté, „Vašek."

Stiskl v pěstích látku volných kalhot. Byl rád, že se ho nesnažili nasoukat do šatů. Mimo své oblíbené by ten pocit přílišného větrání nesnesl. Navíc když tušil, že mají kamery všude.

Přestal si smrdět. Ještě mu nedovolili se převléct. A oblečení už neodvádělo pot tak dobře, kapičky se nevsakovaly do látky. Namísto toho lechtaly na bocích, trápily operované části těla a nutily ho přemýšlet nad horkou vodou s pěnou a příjemnou společností ve vaně. Nejen nad Metodějem, ale i nad Božkou. Pomalu klesal na to nejnižší dno. Alespoň se ušetřil představy energického studenta a jeho širokého úsměvu. Na něj neměl náladu.

Zaslechl cvaknutí. Škubl sebou a látku pustil.

„Kristián?"

Otevřel ústa ke slovu, nic z nich však nevyšlo. Ani jazyk, jenž se přestal schovávat v důlku spodní čelisti, se neodvážil překlenout přes plot bílých zubů.

Doslova civěl na návštěvníka téměř liduprázdné cely. Ve dveřích stála starší žena. Dlouhé hnědé vlasy měla stažené do pevného drdolu a omotané tmavě modrou stuhou. Ačkoli se vystavovala v uniformě, která se moc nelišila od té Václavovy, čepka jí účes neničila.

Odhadoval jí kolem čtyřiceti let, možná padesáti. Fakt, že na ní nebyla znát jediná operace, z ní dělal někoho staršího, někoho z raných dvacítek. Možná i desítek, v tom se tak dobře nevyznal.

„Pojď se mnou," poručila mu a ustoupila na stranu, aby mohl projít.

Nemohl to říct jistě, ale... byla mu povědomá. Jako by ji už někdy viděl. Ten nos, ty příjemně teplé hnědé oči... Ale kde?

Odporovat nemělo smysl. Ani na to nepomyslel, přál si odtud co nejrychleji zmizet. Proto mu nevadilo, že se žena ani nepředstavila, ačkoli proužky na uniformě tvrdily, že je někdo velmi vysoce postavený, a následoval ji na chodbu.

„Půjdeme spolu do zahrady," oznámila a věnovala mu skoro až mateřský úsměv. „Je tu něco, co s tebou potřebuji probrat, Kristiáne."

Až nyní si všiml, že i když ho ve spisech vedli jako Kristýnu Dvořák, tato žena ho oslovovala jinak. A v tu chvíli mu to konečně došlo.

Vaškova máma.

Nikdo jiný to být nemohl. A dávalo to smysl. Opravdu se jí podobal. Ne jako vejce vejci, dost toho pochytil od otce, kterého Kristián ještě nepoznal, ale bylo znát, že je její syn. Měla stejný pohled, stejný úsměv, dokonce i velmi podobný styl chůze. A příjemně voněla.

Cestou k východu nikoho nepotkali. Nevěděl, zda to byl záměr, nebo taková náhoda, že se zrovna teď nikdo nepotuloval po těchto chodbách. Očekával alespoň vlezlého Vaška. Doufal, že se k nim připojí. Chtěl vidět, jak se mladá kachna zařadí za starou a konečně jí sklapne zobák.

„Takže..." zachraptěl. Musel si odkašlat, než pokračoval: „Vy jste... paní... Vaškova máma?"

Nemohl si vybavit Vaškovo příjmení. Měl vůbec nějaké? Musel mít. Vždyť se o jeho mámě často mluvilo ve zprávách. Alespoň tedy dříve, poslední roky se o ní nezmiňovala žádná média.

„Áno," odvětila s neobvykle protáhlým á a položila mu dlaň na rameno. „Neboj se. Jsem tu, abych ti pomohla. Mému synovi na tobě moc záleží. Je tebou úplně posedlý."

„Vašek?" podivil se.

„Jiného syna nemám," prohlásila a tiše se uchechtla. Nervózně. Skoro až nuceně. Kristiánovi se to vůbec nelíbilo.

„Proč do zahrady?" zkusil načít jiné téma.

„Bude to příjemnější než ve výslechové místnosti."

„Rozumím..." zamumlal Kristián.

Nezlobil se. V zámecké zahradě ještě nebyl. Slyšel, že kdysi se v ní mohla procházet veřejnost, ale co se změnilo složení policejního sboru a jejich umístění - do budovy obecního úřadu -, nevkročila tam ani noha nepovolané osoby.

„A kde je?" odvážil se zeptat na to, co ho trápilo od chvíle, kdy zjistil, že je skutečně Vaškova máma.

„U táty," odvětila.

„Vy nejste..."

„Kdepak. Je daleko."

„A kdy se vrátí?"

„Ještě dnes. Říkal, že si chce něco ověřit."

Musel uznat, že se mu s ní dobře povídalo. Jistě, Vašek od ní pochytil výmluvnost a ten úsměv, ale celkově byla mnohem klidnější a méně vlezlá. Nesnažila se mu vetřít do přízně. Na rozdíl od Vaška.

Co však nemohl popřít, bylo to, že ho mrzelo, že se za ním Vašek nestavil několik dní. Jindy nadšený student by dal cokoli za to, jen aby mohl být s ním. Párkrát dokonce šel ze školy dřív, protože Kristiánovi slíbil teplou večeři. Ale co zmínil Karla, změnil se.

„Jste spolu?"

Tato otázka ho vykolejila. Čekal snad cokoli, jen ne tohle. Cítil, jak mu postupně rudne obličej až po špičky uší, když se snažil zformulovat co nejlepší a nejstručnější odpověď, která starší ženě neublíží.

„No... ne."

Mohl přemýšlet déle. Stejně by s ničím lepším nepřišel.

„Tomu rozumím," prohlásila policistka a zastavila se před dveřmi do výtahu. „Nebudu tě nutit, abys ho měl rád. Právě naopak, chci tě požádat o menší laskavost."

„Laskavost?" zopakoval po ní zmateně.

Natáhla ruku k detektoru. Přiložila k němu chytrý zápěstník, pak paži spustila podél těla. Když se dveře otevřely, pokynula Kristiánovi, aby vstoupil. Teprve ve výtahu se odvážila promluvit znovu.

„Neexistuje nič, co bych milovala víc než svou rodinu. Můj syn... je to poslední, co mám. Svolila jsem, aby se přestěhoval. Ale co poznal tebe, změnil se. Ne k lepšímu." Spojila ruce před sebou a zabodla pohled do zavřených dveří. „Ze školy ho vyloučili."

„Ale vždyť říkal -"

„Práce tady dole není povýšení. Je to trest. Mají za to, že ti pomáhal."

„Pomáhal? O čem to kurva -"

„Našlo se tělo."

Něco mu říkalo, že by se neměl zajímat dál. Že mu tohle musí stačit. Ale zvědavosti neodolal nadlouho. Jen co Vaškova máma zastavila výtah, aby měli ještě chvilku soukromí mimo kamery, věděl, že se mu to nebude líbit.

„Dnes ráno se našlo tělo ženy. Nevíme, kdo to je, neměla čip. Ale známe útočníka."

„Neříkejte, že by Vašek -"

„Byl jsi to ty."

Z jazyka mu utekla všechna slova, jimiž se hodlal bránit. Policistka ho dokonale odzbrojila.

„Samozřejmě počítáme s možností, že ti ten čip ukradli a vydávají se za tebe. Ostatně to se můj syn snaží dokázat. Ale dokud případ nevyřešíme, nemáme jinou možnost než tě tady držet. Protože mám nejvíc zkušeností s výslechy, nechají mě vést tvůj případ."

„Ale já jsem nic neudělal," špitl nalomeným hlasem.

Nebyl si tím stoprocentně jistý. Podle toho, co Václav říkal, byl mimo déle než jen na noc. A ani si na většinu brzkého rána nepamatoval. Jen na Karla, tu ženu s tabletem a příšernou bolest hlavy. A na ně to svést? Už to řekl u výslechu. Dozvěděli se o tom. Není třeba to zdůrazňovat znovu, jistě to vzali v potaz.

„S touto možností počítám. Ale potřebuji důkaz," ujistila ho. „Bez důkazu jsi vinný. Vedení -"

„Nikdy nepřizná chybu, jo, to vím. A sere mě to. Teda... pardon. Štve."

Přestával se u ní cítit příjemně. Musel se hlídat, aby z něj nevypadla nějaká pitomost, která by ho mohla stát svobodu až do konce života. A podle toho si musel utřídit slovník. Navíc, měl by na ni udělat dobrý dojem. Ačkoli mu naznačila, aby se kolem jeho syna nemotal, chtěl vypadat vzorně. Jak ho to učila máma.

Vyprsit se, vlasy hodit dozadu, zvednout bradu. Hezky nožku přes nožku, to mají chlapi rádi.

Lekce, jež aktuálně nevyužíval, ale občas se mu ty znalosti hodily.

Žena poklepala prstem na zápěstník. Výtah se rozjel. A než se nadál, dveře se otevřely a oba je na chvíli oslepilo ostré sluneční světlo.

Zakryl si oči paží. Dokonce se zašklebil, jak to bylo nepříjemné. Ale nakonec škleb proměnil na úsměv, který u něj nikdo nespatřil několik měsíců. Jen takhle málo stačilo k tomu, aby to Kristiána rozveselilo. Slunce, vůně trávy a vysoké mohutné stromy.

Jako první šla Vaškova máma. Nepředstavila se mu jménem, tudíž se ani neobtěžoval oslovovat ji jinak. Držel se jí jako ocásek, takže sotva vykročila na chodník z kočičích hlav, byl jí Kristián v patách.

„Ach, zahrady!" libovala si Vaškova máma. „Připomínají mi mládí."

„Jak bude výslech probíhat?" přetnul ji dřív, než spustila sálodlouhý monolog o svém životě.

„Opičí strom."

Bože, ona je to fakt Vaškova máma, prolétla mu hlavou myšlenka. Taky se neumí vyjadřovat a mele si svoje. Policie musí být hodně zoufalá, když je tam má oba.

„Vysvětlím," dodala hned v zápětí. „Už jsi někdy kreslil, Kristiáne?"

Souhlasně pokýval hlavou.

„Na stěny kuchyně."

„Skvěle. Takže víš, jak vypadá papír a tužka."

Chtěl říct, že nepochází z pravěku, naštěstí se včas zarazil. Tentokrát odpověď zněla ne. Nikdy v ruce papír nedržel a tužku viděl jen jako muzejní exponát.

„Nevadí. O to bude naše dokazování jednodušší," řekla Vaškova máma zvesela a ukázala na velký strom na konci kruhového chodníku. „Chci, abys nakreslil, co vidíš."

„Strom?"

„Opičí strom," opravila ho a pomalu vykročila dál. „Je to náš klenot. Větve jsou dlouho nestabilní, musí být podepřené. Ale moji rodiče pamatují doby, kdy se po nich šplhalo."

Irelevantní informace, jinak by to nenazval. Vůbec netušil, kam tím mířila. A jestli vůbec na něco mířit chtěla.

Trochu nerozhodně se rozhoupal k chůzi. S rukama spojenýma za zády došel až k ní. Kupodivu byla vyšší než on, ale ne o moc. Nemusel zaklánět hlavu, když na něj mluvila.

Jakmile stáli vedle sebe, přitiskla mu policistka k hrudníku tvrdou desku. Pak z kapsy vytáhla tužku, kterou opatrně dala Kristiánovi za ucho. Spokojeně se usmála a pohladila ho po vlasech.

„Nebude to jednoduché. Ale ty to zvládneš," pokusila se ho povzbudit.

„Paní Vaškova -"

„Katka. Stačí Katka."

Nechtělo se mu takhle rychle přecházet na tykání. Nejraději by zůstal u zdvořilého... čeho vlastně? Vaškova máma zrovna zdvořilé nebylo. I když dal bokem fakt, že cokoli, co patřilo Vaškovi, nebo se s ním dá spojit, se označením Vaškovo automaticky stává něčím míň.

„Katko," vyrazil ze sebe nuceně a podíval se na desku, kterou mu předtím dala. „Je tohle... mučení?"

„Ne, i áno."

„Jak to myslíte?"

„Je to forma relaxace."

„To nezní jako mučení."

„Budeš mít jen jeden papír a tužku. Gumu ti nedám. Chci, aby ses vyjádřil hned, abys nedělal opravy. I kdybys vyžadoval dokonalost, nechci ji. Rozumíš?"

Mučení pro perfekcionisty. Čili pro Vašky. A většinu populace. No jo, ale mě nevyjímaje.

Zamračil se na čistý bílý list.

„Jak mi tohle pomůže?"

„To uvidíš. Sedni si sem na lavičku. A kresli. Já musím na schůzi," řekla posmutněle a upravila si tmavě modrou uniformu. „Vrátím se se západem slunce. Do té doby máš čas. Nenech se rozptýlit, je to těžký úkol."

„Udělám to," přitakal, ač neochotně, a posadil se na lavičku.

Katka mu věnovala mateřský úsměv, nápadně podobný tomu, který znal od Vaška.

„Už rozumím, co na tobě Vašek vidí."

Uhnul pohledem na zem. Vlivem kosmických sil a pěstí andělů - či jiným nevysvětlitelným jevem - se začervenal. Nechal to však bez komentáře.

Že o něj má Vašek zájem, pochopil už dřív. Ale až poslední dny mu to začalo plně docházet.

Líbím se mu. Asi jinak, než se Metoděj líbí mně a Božce. A nejhorší na tom je to, že... ne. Ne, nelíbí se mi. Ani trošku. Je to Vašek.

Tak proč se culíš? zeptal se ho tichý hlásek v hlavě.

„Čas zahájit mučení," zamumlal si pod nosem a vytáhl tužku. Pozorně si ji prohlédl. „Oukej... kterej konec..." Přičichl k tuze, hryzl do dřívka. Bez výsledku. „Katko, mohla byste -"

Katka už byla pryč. A s ní odešla i ta příjemná vůně a teplo, které s sebou nesla. Které s sebou oba nesli.