Vědomí se mu podařilo nabýt, ještě když ležel na lůžku. Nejprve se zamračil, aby trochu zeslabil intenzivní záři světla, pak jemně zavrtěl hlavou. Vlasy z obličeje nedostal, ale podařilo se mu trochu rozhýbat ztuhlý krk. Ovšem sotva obratle zle zalupaly, za zvuku nepříjemného švistnutí mu kovový pásek, který vyjel z lůžka, přitlačil týl k nepohodlnému polštáři.

Otevřel oči. Nejprve jen těkal z koutku do koutku po jednolitém odstínu sněhově bílého stropu, až poté ho napadlo natáhnout ruce k sobě a pokusit se hlavu vysvobodit. Marně. Pažemi nemohl pohnout, zápěstí mu držely podobné pásky. Kdyby sebou neškubl, ani by si jich nevšiml.

„C-co,“ vyštěkl.

Tohle už zažil. Něco podobného. Pamatoval si na takové lůžko, na tu nemožnost se vysvobodit. Na ženu se zelenými vlasy a… na tu s tabletem. Že by to nebyl jen výplod fantazie jeho zdrogované a zlité mysli?

„Uklidni se,“ promluvil na něj hluboký mužský hlas.

Netušil, zda si má oddechnout, nebo se bát o to víc. Otevřel ústa ke slovu, nic však neřekl. Brzy nato je zavřel a nasucho polkl.

„Jak jsem řekl, výslech nebude bolet.“

Výslech. Ano, vzpomínal si, že se o tom někdo zmiňoval. Ale kdy to bylo? Nemohlo se mu to jen zdát?

„Tohle ještě není výslech,“ doplnil jeho společník a pohladil Kristiána po rameni. „Věc se má tak, slečno Dvořák, že se pohybuješ na hraně zákona. Mým úkolem bylo zjistit, zda je čip jen nefunkční. Možná sis myslela, že na to nepřijdeme. Že na tom nezáleží. Ale to se pleteš.“

Ačkoli se pomalu vracel do normálního stavu, nerozuměl doktorovi ani slovo. Přesněji nechápal, co se mu tím snažil naznačit. O čipech nikdy neslyšel. Popravdě ani nevěděl, že v sobě nějaký má.

„Jsi opravdu ta, za koho se vydáváš?“ pokračoval doktor o něco naléhavěji. „Oběť, které vzali identitu? Nebo sprostý zloděj? Někdo bez operací?“

Cítil to zhnusení, když vyslovil bez operací. V této době to bylo něco nemyslitelného, pokud člověk pocházel z dobré rodiny, aby nešel na ani jednu z operací. Většinou si na lůžko lehal dobrovolně, aby pak život nestrávil sám.

Chtěl se ozvat. Z plných plic zařvat, že se stal obětí. Druhá možnost nepřipadala v úvahu. Muselo to tak být. Někdo ho okradl o něco, o čem ani nevěděl, že to má. A teď na to doplácí. Ovšem sotva se mu podařilo vykašlat hlen, hrdlo se mu sevřelo a nedovolilo mu promluvit.

„Klid. Řeknu ti svou teorii.“

Z oka mu skápla slza. Teplá, ne moc velká. Našla si cest ke koutku úst, jejž potěšila vlhkostí, která mu pomohla probudit jazyk, a zkroutila mu rty do šklebu svou slaností, typickou pro podobné zoufalé chvilky.

Nepotřeboval nic slyšet. Svou nevinnou si byl jistý jako ničím jiným. Vždy ctil zákony, poslušně se držel všech pravidel, ať byla jakkoli hloupá. I když ho občas chytila chuť někoho z úřadu nakopnout, držel se. Jednou dokonce svolil k rychlovce u kávovaru, protože mu za to byl přislíben měsíc klidu. Ale to vše v mezích zákona.

Ta samotná představa, že by ho hodili do cely za něco, co ani nespáchal, ho děsila. U výslechu takový problém neměl, pár jich zažil, když ještě bydlel s rodiči. Jenže oni ho nespoutali nahého k lůžku a nevnucovali mu svou pravdu – dobrá, vnucovali a občas se před nimi svléknout musel, aby ho mohli zhodnotit, ale… když se nad tím zamyslel, moc se to od situace, do níž se omylem dostal, nelišilo.

Trochu uklidnil dech. Vůbec se mu nelíbilo, že ho takhle odhalili. Bál se podívat do zrcadla, natož se ukázat někomu cizímu. Doktorův diplom a zkušenosti mu pomohly tuhle stížnost upozadit a nahradit ji strachem z toho, co se bude dít dál. Nebylo to nejmoudřejší, ovšem jiné východisko neviděl.

Nikdo by se neměl stydět, pokud má za sebou dost operací, zazněl mu v hlavě matčin hlas.

Ještě nejsem dokonalý, přidal se k němu jeho vlastní.

Upřel pohled na bílý plášť. Moc dobře muži do obličeje neviděl, schovával ho za hustými tmavými vlasy. Všiml si jen špičky nosu a jazyka, který vykoukl z úst a zvlažil rty jedním plynulým krouživým pohybem. Avšak oči, ty zůstaly skryté.

„Nemáš za sebou jedinou operaci. Podařilo se ti získat čip od boháče. Chtěla sis žít jako královna. Nemám pravdu?“

A ty jsi doktor?

Kdyby mohl, vykřikl by to nahlas. Nic absurdnějšího neslyšel. On a zloděj? V životě by si nedovolil nic ukrást!

„Tvoje tělo není dokonalé. Ne na tvůj údajný věk.“ Podíval se do tabletu. „Podle známých ti je dvacet tři. Jsi nezaměstnaná, pár měsíců sexuálně neaktivní. A oba popírají, že bys byla schopná něco ukrást.“

Odložil tablet na stolek kousek od lůžka, na němž Kristián ležel, a přisunul si k lůžku stoličku. Opatrně se usadil, přehodil nohu přes nohu, upravil si kalhoty a zastrčil vlasy za uši.

Konečně na něj Kristián pořádně viděl. A byl zklamaný. Doufal, že uvidí někoho mladého, někoho, kdo nepůjde daleko pro trochu pochopení a soucitu. Namísto toho si od vysokého čela po bradu se dvěma ostrými hroty prohlížel muže v pozdních čtyřicítkách. Mělo mu to dojít už podle šedin ve vlasech. Těla mohla vypadat mladě, ale obličej si svůj věk uchovával. I když měl vyhlazené vrásky.

„Účastní se výslechu,“ dodal doktor a nasadil si na nos rentgenové brýle. „Ta nová sekretářka a student. Nevzpomenu si na jména, nezapsal jsem si je. Výslech vedou kolegové. Jinak mimochodem, ano, tohle už výslech je.“

Skla brýlí zeleně zablikala. Doktor vlasy schoval za broučky, aby je nedržely klapaté uši, a odepnul Kristiánovi zápěstí. To následně chytil a přitáhl si ho k očím.

„Výborně, fungují,“ zamumlal si pod vousy. „Je to jen sběžná prohlídka. Není se čeho bát, hlavu jsem prohlížel, když jsi spala. Ještě se musím přesvědčit, že v sobě nic neneseš. Už se nám stalo, že nám vězeň vybouchl před nosem. Říkáme tomu pojistka.“

Čím víc se toho dozvídal, tím míň se mu to líbilo. Připadal si jako ve špatně napsaném sci-fi. Čipy? Bomby? To byla záležitost filmů a audioknih, ne normálního života běžného občana. Ten doktor si musel taky trošku omamovačů nabídnout, jinak si to neuměl vysvětlit.

Chvíli bylo ticho. Kristián dokonce zadržel dech. Bez účelu, tělo to udělalo samo od sebe. Doktor mezitím kontroloval jeho tělo a hledal jakoukoli stopu po zmíněné pojistce. Nezapomněl si u toho několikrát olíznout rty a párkrát hluboce vzdechnout, jak se soustředil.

Nepříjemné. Tak by ten pocit popsal. Ledové prsty v gumových rukavicích pomalu putovaly po kůži u nosu, pak u krku, kolem uší, pak zpátky na krk. Hrudníku se věnoval déle, než by měl. Možná si všiml nezahojených míst po poslední operaci. A možná taky ne, svalovou tkáň nemohl vidět.

Kristián se hryzal do rtu. Chtěl ho poprosit, jestli by to neurychlil. A nevynechal ty nepříjemné doteky. Dokonce ze sebe vydal tiché zachrčení, ale ke smysluplné větě, nebo byť jen slovu, kterému by doktor rozuměl, to mělo daleko.

Naštěstí prohlídka netrvala dlouho. V poslední části proklínal Boženu i Vaška, že ho dostali na úřad, a za každou cenu se snažil myslet na Metoděje. Nic jiného mu ani nezbývalo, když se na odpor nezmohl a nevypadalo to, že by doktor měl v plánu prsty vytáhnout.

S úlevným oddechem zavřel oči, když doktor ruce stáhl k sobě a sundal si rukavice. Když je znovu otevřel, rentgenové brýle ležely kousek od tabletu. A jen chvilku nato kovový pásek, který držel jeho hlavu, zmizel.

Nečekal ani vteřinu. Sotva ho pouta pustila, trhl sebou do sedu. Ihned se chytil za hlavu, bolela, jako by mu do ní naházeli tisíce střepů a zatřásli s ní jako s koktejlem u baru. Tiše zamlaskal, zachrčel, zatahal se za vlasy a schoval obličej do dlaní.

„Pomalu, hlavně pomalu. Jsi po operaci,“ varoval ho doktor. „Dostala jsi nový čip. Ale než ho evidujeme, musíš zůstat tady.“

Kristián spustil ruce na stehna. Tendence si zakrýt hrudník ho opustila. Doktor všechno viděl. Před ním se stydět nemusel.

„A-a…“ vykoktal zhrublým hlasem. Odkašlal si a nasadil co nejvyšší pisklák. „Co Božena?“

„Za chvíli ji čeká výslech.“

„Dobře,“ špitl si Kristián pod nosem a zapřel se levou paží. „Co je to ten čip?“

Když konečně mohl mluvit, hodlal toho využít k získání informací. Doktor vypadá jako typ, co se rád podělí o jeden až dva drby. Nechal ho prohlížet si jeho tělo bez odporu, mohl by mu to nějak vynahradit. Třeba mu vysvětlit, co že se to vlastně děje.

„Úložiště dat. Usnadňuje to hledání práce, zločinců a podobně. Výborná věcička.“

Když je to tak výborný, proč o tom nikdo, koho znám, neví?

„Tuhle informaci si nebudeš pamatovat. Po výslechu ti vymažeme paměť.“

To není možný. Nic, mimo omamovače a prvotřídní slivku, nedokáže vymazat paměť. Ten dědek je mimo. Naprosto.

Přestože tomu nevěřil, bál se. Dodnes nevěděl o čipech. Vláda mohla skrývat spoustu věcí, o nichž odmítala lidem říct.

Doktor se usmál. Mezi dokonale vybělenými zuby nebyla jediná mezera. Takhle vypadala dobře odvedená práce na zubním oddělení. I tak se Kristiánovi ten úsměv nelíbil a o to míň, když se doktor znovu oblízl. Vypadalo to jako zlozvyk.

„A přijdeme na to, co jsi zač. Kristýna Dvořák vypadá jinak. Jsi plochá, bez křivek. Neženská. Podle dat bys měla mít F-ka.“

Netušil, co na to říct. Kdyby před ním přiznal, že podstupoval operace, aby nevypadal jako žena, měl by ho za blázna. Podle mužů bylo být ženou jako splněný sen. Mohly si vybírat ze stovek zájemců, odmítat je, hrát si s nimi. Nemusely pracovat. Nebo spíše nemohly. Oni by dali cokoli za to, aby mohli ležet doma na gauči, lakovat si nehty a sledovat televizi od rána do večera.

Rozhodl se mlčet. Sklopil pohled na svůj klín. Kdyby tak mohl… Trhl sebou. Ano! Proč ho to nenapadlo dříve? Vysněné operace by přeci jen mohl dosáhnout! A tato situace mu nahrávala do karet.

„Dostal jste mě,“ prohlásil naoko pobaveně a zazubil se od ucha k uchu. „Nejsem Kristýna.“

„To je náhlý obrat,“ poznamenal doktor. Přesto se zájmem poslouchal.

„Jsem Kristián. Kristián… Smetana,“ plácl jméno druhého velkého skladatele, po němž bohudík jméno nemá.

„A taky slušný lhář. Klid, brzy na to přijdeme. Ale tuhle verzi ověřím. Zeptám se slečny Boženy a pana Václava.“

Vašek. A do prdele. Ten neumí lhát. Řekne jim všechno. A oni to řeknou mým rodičům.

„Chci je vidět.“

„To nebude možné. Mohla bys ovlivnit výslech. Ne, počkáš tady. Oblečení máš připravené vedle lůžka. Obleč se a usaď se do křesla. Já brzy dojdu.“

„Ale nutně ho potřebuju vidět. Je to… můj partner.“

„Nebude to možné,“ zopakoval doktor a zvedl se ze stoličky. „Udělej si pohodlí. Výslech slečny Boženy brzy začne.“

Dědek neústupná, ulevil si v duchu a spustil nohy z lůžka. To tady rovnou můžu zůstat. Rodiče mě zabijou.

Bylo mu do pláče. Nic z toho, co narychlo naplánoval, mu nevyšlo. A nebylo se čemu divit, ani on by si nevěřil jediné slovo. Snad doktor přihlédne k tomu, že na něj ještě působily drogy. Jinak by si nedovolil takhle riskovat.

Z oka mu skápla další slza. Pak další. Nezastavil ani třetí, čtvrtou, a ani ten zbytek, co chyběl k tomu, aby se to dalo definovat jako pláč. Nebránil se tomu. Nemělo to smysl.

Tohle je jeho konec. Nebo její?