Vzhledem k tomu, že jsem tuhle kapitolu už měla pár dní dokončenou, jsem si řekla, že nebudu čekat klasicky do soboty, ale vydám ji už teď. Po téhle kapitole nás čeká ještě epilog a mé dodatkové žvásty :)

„Jen pojď, jen pojď, ty ničemná stvůro..."

Bylo slyšet nepříčetné vytí. Blizzard musela překročit všechny rekordní hranice množství vzteku a nenávisti, které je v sobě jednotlivec schopen pociťovat a shromažďovat vůči jednotlivci jinému. Pouhý jediný pohled na černé stvoření před sebou v ní rozdmýchával zoufalý hněv a vlnu nevole. Jakkoli se snažila vzdorovitě na Bestii zírat, pokaždé musela uhnout pohledem. Planoucí a zářivé zlaté oči černé vlčice jako by ji vždy popálily.

Bestie stála mlčky a výhružně nechávala svůj vlastní oheň, který ji obklopoval, plát rychle střídavě dolu a nahoru. Zlatooranžové plameny se kolem své majitelky ovíjely jako syčící hadi, čekající na pokyny.
Působila, jako by za ta léta svou věčnou zuřivostí úplně ztratila schopnost mluvit a teď jen bezmyšlenkovitě zírala, koho bude moci roztrhat dál.

Přesto ze sebe však díky vší snaze nakonec – k Tharetově nezměrnému úleku, protože si nikdy nepředstavoval, že by Bestie kdy promluvila – vyloudila chraplavá a úsečná slova.
„Připomínáš mi mého bratra. Oba tak stejně bláhoví."

Blizzard si odfrkla. „Tak tobě to přijde bláhové, viď? No, abys –"

„Každý ví, že zahrávat si se mnou je bláhová chyba. Ale dobrá, aspoň se trochu pobavím," přerušila ji zlatooká vlčice, zatímco nevěřícně vrtěla hlavou. Představa, že by mohla zase trochu zmrzačit tuhle vlčici z linie potomků svého bratra ji však uvnitř lákala, jako každá jiná možnost působit bolest a děs. Bylo to přesně to, co krmilo a přiživovalo pomstychtivost v jejím nitru.

Blizzard se potutelně pousmála. „Tak tedy! No tak si pojď trochu pohrát!"

Odrazila se do vzduchu, než však její cvakající čelisti stačily byť jen zavadit o Bestii, černá vlčice ji bez námahy smetla k zemi.

Bílý ďábel se zaduněním dopadl na zem k tlapám černé vlčice, která byla téměř jednou tak velká, jako on sám. Blizzard se alespoň podařilo ubránit se tichému zmučenému zakňučení, které se jí dralo z hrdla, zatímco Bestie na ni hleděla s netajeným pobavením.

Takhle to nešlo.

Modrooká vlčice se vyškrábala zpět na tlapy a přitiskla uši k hlavě. Nenáviděla, když jí někdo srážel sebevědomí. Hněvivě na svou nepřítelkyni pohlédla a zhluboka zavrčela.

Bestie jí pohled oplácela, zároveň jí v očích blikaly jiskřičky provokativního pobavení.
Obě dvě vlčice cítili až do morku kostí, jak je spojuje a nevyhnutelně svazuje palčivá nenávist jedné ke druhé. U Bestie byla tato nenávist předlouhá a historická, byla vztažena na celý rodokmen bílé vlčice, u Blizzard byla stále až bolestivě aktuální.

Zdálo se, že jejich myšlenky se pohybují paralelně a sledují stejnou linii. Obě s vyštěknutím vyskočily do vzduchu a zaklesly se do sebe drápy a tesáky. V tu chvíli do vzduchu kolem nich s prskáním vyšlehly modré a zlaté plameny, jedna se pokoušela dostat se jimi k té druhé. Obmotávaly se kolem nich jako šlahouny.
Barevná ohnivá podívaná se vlnila a předváděla tanec, ze kterého byl cítit nádech smrti.

Přestože běžného vlka by takový blízký a několikanásobný dotek plamenů okamžitě a pravděpodobně smrtelně popálil, zápasící vlčice to snášely mnohem snáze, ačkoli jisté bolesti se take nevyhnuly. Mnohem více je teď ale bodala jejich vlastní hrdost, pomstychtivost a zoufalá snaha ukázat té druhé, která z nich je silnější.

Vzduchem vířily azurové a zlaté jiskry a s každým jejich dopadem do sněhu v něm tvořily malé důlky, za doprovodu hlasitého syčení. Bylo slyšet vzteklé prskání ohně i obou lítě se bijících vlčic, jak se každá snažila dostat se k té druhé. Bily se až s patetickou vervou, oběma oči plály, jako by zešílely. Naprosto přestaly vnímat své okolí, nepovšimly by si, kdyby se kolem nich dělo cokoli, a už vůbec by se nepustily. Chňapaly po sobě tesáky i drápy a jejich srsti začaly smáčet rudé kapky. Každou chvíli zemi pokropil déšť krve a jisker.

Bestie však věděla, že nesmí zajít příliš daleko, neboť by to znamenalo, že musí zaplatit sama draze. Šlo jí tedy jen o to, aby bílou vlčici co nejvíce potrestala za její bláhovost, vyřídila některé účty za minulost, za každou cenu se ale potřebovala vyhnout trestu nejvyššímu. Přesto Blizzard zdaleka nešetřila, oproti ní drobná vlčice se sice odhodlaně zmítala a bránila, její kožich však začínal vypadat, jako by se vykoupala v tratolišti krve.

Platila tu přímá úměra, kdy jakmile jedna z vlčic zvýšila intenzitu svých útoků, druhá jí to oplatila naprosto identickou reakcí.

„Ty nestvůro..." zasykla bílá vlčice a visela na své protivnici ledovým pohledem. Slova jí ulétla z tlamy už jen mimoděk, veškerou její pozornost teď pohltil souboj, do nějž se ponořila až po uši, jako by zapadla do bažiny.
Veškerý rozum jí teď obestřel temný mrak, který jako když zakrývá slunce, odmítal propustit jediný paprsek světla.

Ta druhá, která si nad sebou paradoxně zkušeněji zachovávala kontrolu, ze sebe jen trhaně vydala krátkou směsici chraplavých zvuků. „A copak jsi ty?"

Bílému ďáblu v očích horečně plály blankytné plameny a na černozlatého démona před sebou neúnavně dorážel. Vratce kolísal na hranici zdravého rozumu a pošetilosti, nakláněl se nad tou tenkou linií dopředu a dozadu.
Alespoň drobnost jeho těla oproti Bestii se občas prokazovala jako výhoda, mohl obratněji proklouznout a krýt údery.

Čím blíže však Blizzard byla, tím více ale zároveň cítila i dusivé teplo plamenů a kouře, který ji sežehával plíce. A čím déle mu byla vystavena, tím jeho účinky sílily.
Měla pocit, že jí propaluje celý vnitřek hrudi. Rozkašlala se a když se jí na chvíli udělalo temno před očima, Bestie už ji vzápětí držela v místě mezi týlem hlavy a prostorem mezi lopatkami. Černá vlčice neváhala sevřít své čelisti, dokud byla stále v převaze a pevně se zapřela tlapami do země. Blizzard se nemohla ubránit škubnutí, když pocítila, jak tesáky její nepřítelkyně vrývají prohlubně do jejího masa. Tělem jí projela palčivá bolest a před očima jí tančily mžitky, měla pocit, že i ony se jí vysmívají. Cítila, jak cosi v onom stisknutém místě začíná pulzovat a motala se jí z toho hlava.
Přesto v tu chvíli však nedokázala říct, jestli je bolestivější rozevírající se rána na jejích zádech nebo nalomená hrdost.

No tak... Je to přeci jako bys bojovala s kterýmkoli jiným vlkem...

... jen je dvakrát tak velký a je to chodící pochodeň.

Blizzard se vší silou snažila ubránit panice, nezbylo jí, než se teď spolehnout na záložní plán – své vlastní plameny. Možná byly oproti Bestii o něco slabší zbrání, než by bývaly byly tesáky, to se ale mohlo změnit, pokud by teď modrý oheň vzrostl a zesílil.

Úsilí, jaké vynaložila na jejich posílení bylo očividné, tvář měla křečovitě sevřenou a každý sval pevně zaťatý. Vkládala do plamenů vše, co mohla, protože věděla, že teď už nemá co ztratit a že je to jediná možnost. Černá vlčice, která ji mezitím drásala, dlouho odolávala, váhala, až konečně pod vlivem vzrůstající teploty okolí trochu ustoupila.

Blizzard se přetočila, jakmile mohla uniknout, plameny opět trochu stáhla. Získala zpět svou stabilitu, pociťovala však ztrátu energie, kterou z ní vysál její vlastní oheň.

Nevzdávej to, vždyť ona se taky někdy musí vyčerpat... připomněla si.

Zatímco Bestii ani Tharetovi ještě zdaleka nedocházelo, k čemu se schyluje, Flameův hlas v Blizzardině hlavě pocítil jisté první předtuchy.

Blizzy? Co to děláš? Tohle se mi vůbec nelíbí...

Neměj strach, Flamey, vše je podle plánu!

To bylo přesně to, co slyšet nechtěl.
Jakého plánu? Blizzard, zamysli se trochu. Nech toho, proboha! Nech toho, dokud je čas!

Vůle bílé vlčice v téhle fázi už ale byla nezlomná. Znovu viděla ty prázdné modrošedé oči, bezvládně pohozené zrzavé tělo.
Neboj Flamey! Jdu si konečně pro tebe.

Cítila, jak se jí ze zraněného místa na zádech rozlévá do zbytku těla otupující bolest. Přesto se ji snažila přemoci a nashromáždila všechnu sílu, co mohla, aby začala kolem démonické vlčice kroužit. Pokoušela se ji zmást a za doprovodu plamenů, které se točily společně s Blizzard, to vyvolávalo vcelku žádoucí efekt.

Bestie rozezleně hrdelně mručela a metala zlaté plameny všude kolem sebe, snažíc se zasáhnout svého protivníka. Zlaté oči sebou ve zběsilé rychlosti kmitaly sem a tam, kdekoli se objevil záblesk bílé srsti. Pak se bílá vlčice z ničeho nic odrazila a zasekla se tesáky do hrdla své nepřítelkyně. Jakmile se obě vlčice dotýkaly, jiskry začaly prskat ještě zuřivěji a z dáli bylo možné vidět, jak celý zamrzlý pahorek vrhá obrovské množství modrozlatého světla.

Tharetovi připadalo, že bojiště září silněji, než kdyby se díval do samotného slunce. Celý vrchol kopce byl v jednom ohni, sníh tál a v proudech tekl ztěžka dolů jako roztavený kov. Porost začal taktéž podléhat běsnícímu žáru, který hladově pohlcoval vše kolem. Trojbarevnému vlkovi, který to vše rozklepaně pozoroval ze svého úkrytu, se zdálo, že praskání toho ohně zní jako lámaní kostí.

Bílé a černé tělo se stále svíjely uprostřed toho všeho zmatku, převalovaly se v prachu a popelu.

Bestie, která začínala tušit, co se chystá, se za doprovodu zoufale vzteklého štěkání a vrčení marně pokoušela bílou vlčici setřást, Blizzard však visela s tesáky pevně zaháknutými v jejím hrdle. Obě dvě sebou zuřivě zmítaly a házely jedna druhou, Blizzard ale stisk nepovolila, dokud nedosáhla vhodné polohy. Pak teprve švihla hlavou, zatímco se pořád svého protivníka jako přilepená držela. Cosi křuplo.

V tu ránu Blizzard od démonické vlčice díky neznámé síle odletěla. Bestie zvrátila svou hlavu a její tělo se ocitlo v plamenech. Ve stejnou chvíli ze sebe vydala příšerný skřek, který se rozléhal všude kolem a musel jej zaslechnout každičký jediný živý tvor v okolí. Rezonoval zemí, v tom hrozivém zvuku se mísila temnota, bolest a hněv. Tharetovi to dralo uši a chtělo se mu z toho křičet také.

Pak z místa, kde černá vlčice stála, vzlétl do vzduchu oblak kouře a popela, sten utichal, a když si vše zase sedlo, po Bestii nebyla nikde ani stopa. Byla dočista pryč.

Veškeré plameny, modré i zlaté, ve stejnou chvíli pohasly. Jediné, co po nich zůstalo byla pohroma v podobě ohořelého zbytku porostu, zarudlého sněhu a bílého tvora, třesa se schouleného mezi tím vším. Jeho dravost pomizela a vypadal teď maličký a zranitelný.

Ta modrooká vlčice, která za to vše mohla, zalapala do dechu. Srdce jí stále prudce bušilo a splašeně poskakovalo v hrudi. Její tělo zaplavila vlna nezměrné euforie, zadostiučinění a vítězství, vzápětí se ale Blizzard zastavila. Pootevřela čelisti, nevzešla z nich však ani hláska.

Jako kdyby jejím tělem projel neviditelný blesk, trhla sebou, zavrávorala a podlomily se jí tlapy. Její jindy bílé tělo, teď celé poseté šrámy a zahalené krvavým rouchem, se zřítilo k zemi.

V tu ránu se ze země znovu zvedly modré plameny a začaly vlčici, která sevřela svá víčka, obklopovat a dotýkat se její srsti. Ne tak zuřivě, jako když nenávistně trhaly Bestii. Bílé vlčice se její plameny dotýkaly až s ironickou něžností, jako by ji hladily a utěšovaly, braly do své žhnoucí náruče někam pryč do bezpečí.

Tharet stál jako by ho přikovali k zemi a jen bez hlesnutí pohlížel na dění před sebou.

Netušil, jestli o něm Blizzard ví, nicméně na něj ani jednou nepohlédla. Ve tváři jí hrál spokojený, vítězoslavný úsměv. Modré plameny tančily kolem ní, lísaly se k ní, a při bližším pohledu bylo zřetelné, že rostou. Každá vteřina jako by je přiživovala a blankytný oheň mohutněl. Jak obklopoval bílou vlčici, schoulenou v jeho středu, brzy dosáhl takové výše, že mezi plameny přestala být vidět. Ohnivá hráz se nad Blizzard začala nepropustně uzavírat. Stále se však nezdálo, že by plameny byly zuřivé, naopak se k vlčici přibližovaly spíše jako starý známý, jako by ji chtěly ukrýt.

Jediný člen obecenstva té neobvyklé podívané občas projevil známky touhy něco udělat, avšak vzápětí se zarazil sám. V mysli mu živě vyvstával skálopevně přesvědčený a rozhodný výraz tváře bílé vlčice, když mu předtím radila do ničeho nezasahovat.
„...Prokázalo se, že mohou existovat jedině oba nebo žádný..."
A Bestie teď už nebyla, její existence byla ukončena tesáky a plameny Bílého ďábla. Zůstal tedy jen jeden z nich a Blizzard dobře věděla, jak nevyhnutelné to má následky pro ni samotnou.

Nyní Tharetovi ta samá vlčice nadobro zmizela z očí za žhnoucí zdí. Plameny, jež se po jistou dobu držely stejné výše náhle ale začaly zase klesat a brzy bylo zřejmé, že slábnou. Postupně se výška, do níž se tyčily zmenšovala a zmenšovala, až byly vysoké sotva jako malé vlče.

A k naprostému údivu přihlížejího, který už už by za Blizzard možná opravdu přeci jen vyrazil, když se ohnivá opona rozhrnula, po vlčici nebylo ani stopy.
Jen pár skomírajících blankytných plamínků ještě plálo na zemi. Hrdě se snažily stát do poslední chvíle, vrýt se do paměti všech, kdo to celé pozorovaly a připomenout vše, co se za nimi kdy ukrývalo. A pak zmizely i ony, rozplynuly se stejně jako všechny ostatní.

Jen malá modrá jiskra, poslední zlomek toho všeho, zůstala. Jako by se naposledy chtěla porozhlédnout po okolí, Tharet pozoroval, jak plápolá a tančí, jako by snad mávala.

Z ničeho nic se mu udělalo neskutečně zle z pachu krve, který ho náhle udeřil do nozder. Musel odvrátit pohled a když se na osudné místo podíval znovu, jediné, co bylo možné zahlédnout už byly jen kapky rudé krve vpíjící se do sněhu.

Blizzard věděla, že dosažení vytyčeného cíle ji bude stát úplně všechno. Zároveň však věděla, že není jiná cesta.

Bylo načase, aby jednou, a naposledy, ostatním vlkům také pomohla. A tak Blizzard dodržela svůj plán, ale co víc, svůj předsevzatý slib.

Pomstila Flamea a přišla si pro něj.

Teprve teď si Tharet uvědomil, jak unavený po celém tom dni vůbec je. Ještě před tím, než se však zhroutil do sněhové pokrývky pod sebou, si povšiml podivného úkazu. Zdálo se mu, že na šeřící se obloze, mezi hvězdami, které prostupovaly ven a trhaly oblačnou clonu na kusy, cosi probliklo. Zaostřil na to tedy svým malátným zrakem a přišlo mu, že není pochyb.

Byly to dvě hvězdy, podivuhodně větší než ty ostatní. Jedna byla rezavě zbarvená, zářila společně s celou oblohou a zhlížela dolů, zatímco hned vedle po jejím boku se oddaně třpytila jedna o stejné velikosti. Blankytně modrá.