Tharet byl odhodlán konečně slyšet podrobnou pravdu. Cloumala jím netrpělivost, a jakmile Blizzard sdělil své úmysly, vyzýval ji pohledem, aby začala vyprávět.

Bílá vlčice cítila, jak se příchod Bestie na tohle místo blíží, neváhala tedy začít rovnou a zpříma. Ještě jednou si srovnala v hlavě všechny myšlenky a pustila se do vyprávění toho, co se kdysi dozvěděla od Flamea a Crescenta. Snažila se odprostit od svého spojení s tím příběhem, aby mohla mluvit prostě a věcně, jako by si s Tharetem měla povídat o počasí.

„V jedné smečce kdysi žili dva sourozenci – vlčice a vlk. Oba byli obdařeni schopností vyvolat plameny, vlk modré, vlčice zlatavě oranžové. Ačkoli tuto schopnost v sobě nosili oba odjakživa, zbytek smečky o ní věděl jen u vlčice, neboť ta měla s plameny od malička problémy. Často podlehla výbuchům a plameny stěží dokázala ovládat. To se postupně zlepšovalo, smečce se však navždy vryla do paměti jako někdo, z koho měli věčný strach. Netušili, kdy se v ní opět může něco zlomit, báli se, aby se v noci neprobudili a nezjistili, že jejich tábor je v plamenech. Nikdo jí to nedával přímo najevo, nicméně za jejími zády se vedly dlouhé rozhovory o nutných následných krocích. Potřebovali se jí zbavit, jenže byla stále velice mladá."

Tharetovy oči jen zářily. Připadal si jako malé vlče, jemuž matka vypráví pohádku. Hladově hltal každé jediné slovo, které mu Blizzard předhazovala, jako by to byly kousky masa.
„A ten vlk?" zeptal se dychtivě.

„Ten své plameny po celou tu dobu dokázal dokonale skrývat. Byl mnohem klidnější, rozvážnější a chladnější povahy. Všichni ho brali za běžného vlka, který má ďábelskou sestru."

Blizzard to náhlé radostné vzrušení vlka, který před ní seděl, trochu znervózňovalo a pokoušela se ho pohledem nějak klidnit. Doufala, že mu vše jen jednoduše poví a pak odejde, jenže Tharet působil, že má v hlavě celou zásobu otázek a k příběhu, který vlčice vyprávěla, jako by se přilepil. Nešlo ho setřást.

„Co dál?"

„Vztahy ve smečce se začaly zvrtávat a všichni podvědomě tušili, že příčinou toho rozvracení je mladá vlčice, která všechny děsila. Osudový moment nastal, když byli rodiče našich hlavních hrdinů zavražděni. Nedlouho poté byl i Beta smečky nalezen mrtvý. Můžeš hádat, jak zemřel."

„Nemám tušení."

Blizzard se potutelně usmála. Když už tu tedy byl, rozhodla se vyřádit na barvitějším popisu.„Dočista shořel. Téměř ho nepoznali. Zbylo jen zohavené, zuhelnatělé tělo. Asi jsi vytušil, že okamžitě obvinili mladou vlčici, přišlo jim jasné, že to ona ho sežehla se zemí. Nikdo neměl odvahu jí prokousnout hrdlo a museli se tedy spokojit s jejím vyhnanstvím. Zuřivě se zmítala, protestovala a všechny je proklínala. Slíbila, že se vrátí. Ve vyhnanství ji při životě udržoval jen její naprosto nelítostný hněv – byla přesvědčená, že ji obvinili neprávem. Možná bývala neustále roztěkaná, šlo o smrt jejích rodičů, ale nikoho nezabila.
Alespoň doposud. Od té doby totiž v jakékoli smečce, na kterou narazila, způsobila naprostá jatka, čímž svůj vztek jen krmila. Pak konečně vyvrcholil tak, že přišla řada na tábor její rodné smečky. Vyžívala se v sledování jejich zmučených výrazů, prosebných výkřiků a zoufalých voláních pomoc. Přežil jen její bratr."

Bílá vlčice cítila, že čím blíže vyvrcholení příběhu bude, tím obtížnější bude zamaskovat jeho osobní stránku, zatím však pokračovala. Odmítala se podvolit jakékoli slabosti.

„Označil ji za krutou bestii, ona však věděla, že to on je původcem toho všeho, protože prvotní vraždu vykonal on, když pomstil jejich rodiče a nechal Betu zhynout ve svých modrých plamenech.
Jen kvůli němu musela smečku opustit. Pohádali se, pohádali se do krve, a za znepřátelených pocitů se rozešli. Z vlčice zmizely veškeré zlomky všeho, co jí dokázalo ještě udržet chladnou hlavu. Přestávala být vlkem, stával se z ní démon, kterého stejně jako její bratr začali všichni označovat za Bestii s velkým B. Nesla si prokletí – nikdy se nemohla dočkat klidu, mučila všechny, kdo jí vešli do cesty. Když se znovu setkala s bratrem, bylo to naposledy. Bílý vlk ji zabil."

Tharet jako by přestal dýchat. Jen nehybně čekal, co přijde dál, s očima rozevřenýma dokořán.

Vážně jako vlče, pomyslela si Blizzard a v duchu protočila očima.

V tu chvíli se jí do hlavy vloudil povědomý hlásek. Jen raději pokračuj, Blizzy! Mám strach, že Bestie vzdálenost mezi ní a tebou překonává rychleji a rychleji.

Tharet si povšiml, že bílá vlčice zaraženě zírá do prázdna, a už už otevíral tlamu, aby ji vybídl pokračovat, ona ho však se zatřesením hlavy předběhla.

„Bestie však nezmizela. Nenávist k jejímu bratrovi ji udržovala v nové podobě – vždy když posedla cizí vlky. Během úplňků pak mohla využít jejich těl a proměnit se do vlastní podoby. Tím z nich však vysávala životní sílu a oslabovala je, až je vždy dovedla k smrti... Je jako nevyléčitelná nemoc.
Jistě víš, že tak to dělá dodnes. Když se doživí na jednom vlkovi, najde si nového."

Blizzard se sevřelo hrdlo, zorné pole jako by se jí začalo rozplývat do podivných vln, které vytvářely obrazy událostí, na které si až příliš dobře pamatovala. Nozdry jí naplnil pach krve a měla pocit, že vidí hromádku rezavé srsti, zhroucené na zemi. Zdálo se jí, že se dívá do mrtvolně zakalených, prázdných modrošedých očí.

„A její bratr?" musel ji Tharet opět vytrhnout ze zamrzlého stavu.

„Její bratr, který byl opravdu ten, kdo pomstil jejich rodiče a zavraždil Betu, zdaleka nečekal takové následky. Ani on už nikdy neměl klidné srdce, ale život dožil jako běžný vlk. Jeho potomci přebrali jeho schopnost a ta se dědila dál. Mnoho potomků své schopnosti zneužívalo a vraždilo podobně jako Bestie. Tito vlci s modrými plameny si tak získali označení Bílý ďábel.
Brzy pocítili, že je k Bestii váže podivné pouto. Když se některý z nich s démonem setkal, nikdy na to nezapomněl – a i když třeba došlo k roztržce, ani jedna strana nikdy nezacházela příliš daleko."

„Ale proč? Čekal bych, že jeden druhému prokousne hrdlo, jakmile to půjde."

„Protože podvědomě tušili, že nesmí. Ať by sebevíc chtěli, jejich údělem bylo něčemu takovému se vyvarovat, protože by na to sami doplatili. Jakmile se jeden z nich přiblížil k ukrácení života toho druhého, sám pocítil na svém vlastním hřbetě chladně varovný dech smrti. Prokázalo se, že mohou existovat jedině oba nebo žádný."

Trojbarevný vlk chápavě pokyvoval hlavou. „Takže by vznikla jistá nerovnováha."

„Bílý ďábel a Bestie nedostali své schopnosti jen tak pro nic za nic. Byli předurčeni světu pomáhat, vlky chránit, ale oba hrozivě zklamali, mařili i všechny šance na nápravu toho, co způsobili. Za to museli... dodnes musí pykat a nikdy se jim nedostane klidu.
Nejsou schopni najít usmíření. Ani nemohou svým přičiněním zničit toho druhého."

Blizzard k němu zvedla jakýsi konečný pohled. Když nic neříkal, utrousila: „To je vše."

Tharet byl ohromen. Tohle všechno odkrývalo pozadí všech legend, které jako vlče slýchával. Všechny ty příběhy najednou působily, jako by se na ně díval cizíma očima, v úplně jiném světle.

A pak docílil nemožné. Přesvědčil Blizzard, aby mu pověděla i něco málo o tom, co bylo předtím, než se dostala k Avalanchově smečce.

Když se ve svém vyprávění dostala k Flameovi, znovu jako by se zasekla a zcela náhle na místě zamrzla. Její mrazivý pohled však jako by pak zjihl a zesmutněl. Tohle bylo poprvé, co někomu o rezavém vlkovi pověděla a bavila se s ním o něm, od té doby, co ho viděla naposled. Bolestně ji cosi bodalo v hrudi, věděla, že tu bolest tam si neustále nosila s sebou, ačkoli občas skrytou. Neustále až do teď, kdy teprve v tento okamžik se začala zvolna roztékat a objevil se i jakýsi smířlivý pocit. Blizzard si připadala, jako by doposud byla zavalena obrovským kamenem, který ji čím dál tím silněji tlačil k zemi a drtil, ale teď jako by ho někdo nadzvedl. Ačkoli si to nechtěla příliš přiznat, cítila, že tenhle rozhovor nebo spíš monolog potřebovala.

Během svého vyprávění znovu častokrát zaváhala, zda a co vyprávět dál. Pak se ale vždy zadívala Tharetovi zpříma do očí se zamyšleným výrazem a napadlo ji, že alespoň bude mít někoho, kdo ve své hlavě zaznamená všechny pravdivé údaje a třeba je i předá dál. Podvědomě tušila, že by jí to mohlo být jedno. Alespoň už ale nikdo nebude žít v bludu.

„Děkuju...! Děkuji, ti... Blizzard." Tharet si poté, co skončila, dával velký pozor na to, aby ji oslovil jménem.

Pokývala hlavou a něco neslyšně zadrmolila. Tharet však měl pocit, že za jejím nepřístupným výrazem může přečíst i jisté díky. Už dlouho neměla možnost s někým promluvit o vlcích, které milovala.

„Už je opravdu čas, abys šel," promluvila opatrně. „Sbohem. A hodně štěstí."

Tharet stále se svým odchodem trochu bláhově váhal. Blizzardiny myšlenky však znenadání prořízlo Flameovo varovné zavytí a každá tkáň jejího těla jí oznamovala, že tvor, jehož na světě nejvíc nenáviděla, se konečně dostavil.

Bílé vlčici se zúžily zornice a poplašně vztyčila uši. „Zmiz!" sykla na trojbarevného vlka, který před ní stále postával. „Honem!"

Tharet vystřelil, až téměř zakopl o své vlastní tlapky. Uháněl po zamrzlé pěšině z kopce, tlapy mu klouzaly, až ho však cosi přinutilo zastavit.

Celý pahorek jako by se začala otřásat, vibroval a rezonoval vrčením, které se linulo z jeho vrcholku. Blizzardino vrčení dokázalo Thareta nejednou pohltit hrůzou. Teď se k němu však připojilo druhé, a ačkoli se to zdálo nemožné, ještě temnější. Trojbarevný vlk měl pocit, jako by tam odněkud vrčela sama smrt. Celé jeho tělo ztuhlo, on však udělal něco, co překvapilo i jeho samotného.

Vydal se zpět směrem vzhůru.

Ostražitě postupoval proti směru, kterým přišel a pak se ukryl za mírným převisem, odkud by měl vhodný výhled. Neskutečně riskoval, zároveň se však od tohoto místa nedokázal odpoutat. Jakmile jeho těkající oči zahlédly i obrovskou černou vlčici se zlatavými plameny plápolajícími zuřivě kolem, už ani nebylo cesty zpět. Zůstal nehybně skryt a pozoroval scénu před sebou.

Obě vlčice na sebe chvíli zíraly. Pak Blizzard pozvedla tlapu, přemohla veškeré váhání a zdánlivě neochvějně udělala krok kupředu, směrem k Bestii. Zabodla pohled svých ledových očí do těch zuřivě planoucích zlatých naproti, které jako by jí propalovaly až někam hluboko do nitra celého jejího bytí. V bílé vlčici se znovu nahromadila všechna ta nenávist, překřičela všechny zbytky racionálního myšlení. Blizzardinu mysl v tu chvíli ovládala jen zuřivá pomstychtivost, jež z ní sršela do všech stran, že i samotný Tharet, schoulený o tolik metrů dále, měl pocit, že ji cítí.

Bílý ďábel, zatímco se čím dál tím obtížněji bránil cukání ze vzteku, odhalil své tesáky do křivého úšklebku a vyloudil ze sebe konečně nějaká slova.

„Vítej, Bestie. Jsem ráda, že jsem se nemýlila v předpovídání a odhadování tvých kroků."