[POHLED TŘETÍ OSOBY]

Melia uháněla podle stručných navigací k pravděpodobné lokaci vlčí smečky, jež jí poskytl Tharet. Zraněná tlapa i vysoká vrstva sněhu ji však nepříjemně zpomalovaly a znemožňovaly rychlejší postup, a lišku to silně rozmrzelo. Zakázala si však Tharetovi cokoli vyčítat, ačkoli tomu už byla mnohokrát blízko. Musí ho nechat vyslechnout od Blizzard, co potřebuje, ujišťovala se, že pak konečně přijde. Nicméně se nemohla zbavit hrozivé představy, že Blizzard možná špatně propočítala svůj plán a Bestie by přišla dříve.

No tak, Melio, to se nějak vyřeší. Teď se soustřeď na to, co máš udělat ty.

Liška pokračovala v odvážném zápase s povrchem, do nějž se neustále bořila, a očima se zároveň snažila vyhlížet místa, kudy se nejpravděpodobněji smečka vydala. Právě prostupovala plochou a naprosto holou krajinou, kde se netyčila ani jediná větev stromu.

Vše pohřbila těžká masa sněhu a na dohled bylo všude jen prázdno. Nebe i země jako by do sebe vtekly a sjednotily se v jedinou bílou nicotu. A uprostřed toho všeho se trhaně pohyboval jenom maličký zrzavý flíček.

Melia cítila, že její tempo ztrácí i na té alespoň nějaké intenzitě, kterou mělo ze začátku, a z tlamy jí vycházely obláčky páry. Byla by se zastavila, kdyby její zrak neupoutalo cosi v dáli. Vysoký strom, za nímž se začaly postupně vynořovat další a další, jako nějaká jeho věrná družina. Ten vysoký je všechny převyšoval alespoň dvakrát a vypadal, jako by lišku vítal.

Melia si oddechla úlevou, začínala už totiž mít pocit, že jen chodí v kruzích. Teď se před ní však začal po dlouhé době zjevovat les, krajina, kterou znala nejlépe a nabízel jí svou otevřenou náruč. Vegetace zde byla zesláblá zimou a i tady se podepsaly jisté dozvuky mrazivé vánice na několika spadaných stromech. Tyhle však zdaleka nepůsobily tak ponuře jako některé osamělé mimo les, většina zhroucených stromů zde totiž měla alespoň šanci se zachytit o nějaký jiný blízký strom. Společně dokázaly proti mohutnému a zuřivě běsnícímu vichru, který se tudy nedávno prohnal, vytvořit mnohem odolnější zábranu, než stromy samotáři.

Lišku mimo jiné potěšilo i to, že se zde díky košatým korunám z větví neusadilo na zemi tolik sněhu, byl tu prakticky pouze lehký poprašek, a tak se jí zase postupovalo o něco lépe. S jiskrou veselí, která v ní znovu vzplála, mířila hlouběji do lesa, do míst, kam už nepronikalo tolik zesláblých slunečních paprsků. Stromy nad ní začaly tvořit těžko proniknutelnou oponu a vrhaly dolů šedé stíny.

A pak se ozvalo zaštěkání, varovný signál. Následoval dusot tlap, další poplašený štěkot a tiché, výhružné vrčení.

„Liška!" ozvalo se odněkud ze zmrzlého porostu nepřátelským tónem. Když původce toho zvolání vystrčil hlavu, promluvil znovu, tentokrát však s naprosto odlišným zabarvením hlasu: „... ale naše liška?"

Melia, v níž ještě před chvíli hrklo panikou, se na vlka – Abysse – obrátila a v očích se jí zračily zmatené pocity. Na jednu stranu byla ráda, že objevila Avalanchovu smečku. Na druhou stále nebyla přesvědčená o jejich postoji k ní, a teď tak trochu zatoužila, aby Tharet přeci jen šel s ní. On, jakožto vlk, byl dost možná to jediné, co smečku přesvědčilo je přijmout, teď však byla Melia sama a připadala si nesmírně zranitelná a vystavená nebezpečí.

Kolem ní se začal tvořit kruh z vlků, kteří postupně také přicházeli. Liška trochu nejistě těkala pohledem z jednoho na druhého, ale nedbajíc svých vnitřních pocitů a varování se snažila alespoň navenek působit hrdě, odhodlaně a hlavně odvážně. Napnula svůj rezavý ocas a čekala, co dál.

Slova se nakonec ujal sám Avalanche. „Rádi tě vidíme v pořádku, Melio." Liška se pokoušela co nejlépe identifikovat jeho tón, nejbližší přívlastek, který pro něj však našla bylo neutrální.

„Ale kde je Tharet?" vmísila se do zatím jednostranného rozhovoru bílá vlčice s šedými flíčky.

„Tharet –" Melia se zarazila a uvědomila si, že musí co nejrychleji vymyslet jakoukoli výmluvu, jen ať nemlčí moc dlouho, „– Tharet měl pocit, že tady v okolí ucítil stopu kořisti. Slíbil, že dá vědět hned, jak to ověří."

„V pořádku, tedy. Jak vidíš, my jsme právě v procesu tvorby nového tábora. Ocenili bychom, kdybys přiložila tlapu k dílu alespoň ty," pohlédla na ni významně Beta North.

„Jistě... jistě. Ale nejprve..." Liška se nejistě nadechla. „Mám důležité zprávy pro Alfu a ráda bych s ním mluvila. V soukromí. Omlouvám se, ale je to opravdu nezbytné."

Zmíněný mohutný stříbrný vlk s tmavou maskou na obličeji po chvilce přemýšlení pokýval hlavou. „V tom nevidím problém, bude-li to rychlé."

Meliou cloumala nervozita z formulování svého sdělení. Netušila, co vlastně chce říct. Jaké má důkazy o tom zrádci?

Stísněně následovala Alfu k nějakému bezpečnějšímu místu, kde by nehrozil odposlech a po očku si ho prohlížela. Vypadal mnohem větší a silnější, než většina vlků. Nezbývalo jí tedy než věřit jeho klidnému vzezření a doufat, že nepropukne ve vztek a nezardousí ji na místě.

Pak na ni Avalanche pohlédl. „Prosím."

Liška se neklidně usadila a převalovala na jazyku nespočet různých frází, vybírala mezi nimi, třídila je, až konečně spustila. K jejímu štěstí zněla mnohem méně neohrabaně, než očekávala, se slovy si vcelku překvapivě mrštně poradila a Avalanchovi během chvíle předala to nejdůležitější, co se od Blizzard dozvěděla.

Alfa ji po celou tu dobu pozoroval se zamyšleným výrazem a dával najevo, že poslouchá. Přesvědčovací řečnické schopnosti té lišky byly vskutku pozoruhodné. Čím blíže k jádru věci Melia byla, tím více se mu ale tvář bezděčně kroutila do zamračeného výrazu.

„Tak tedy zrádce," promluvil nakonec, když Melia svůj stručný monolog dokončila a s očekáváním na něj hleděla, „Melio, jsem samozřejmě rád, za každé důležité sdělení, nicméně je třeba mít na paměti více úhlů pohledů. Zrádkyní se pro smečku částečně stala Blizzard, po tom, co nás beze slova opustila. S Fearem měli před tím často šarvátky. Je pochopitelné i očekávatelné, že by ho z něčeho takového obviňovala."

Liška se trochu zamračila. „Takže tomu nevěříte."

„Jistě přeci chápeš, že takové sdělení by mi mohl přinést kdokoli o komkoli."

„Tak... ale... Ne. Alfo, ta vlčice nelhala. Kdybyste viděl její pohled, její oči to samy říkaly. Musíte tomu věřit, a jestli ne... Jediné co ještě mohu navrhnout je zavolat samotného Feara," prohlásila Melia a zabodla do Alfy pevně rozhodnutý výraz.

Stříbrný vlk ze sebe vydal neurčitý povzdech. „Nevím, co očekáváš... Ale bránit ti v tom nemohu."

Fearův pohled na věc byl přesně takový, jaký oba očekávali. Hnědočerný vlk propukl v smích a nevěřícně vrtěl hlavou.

„Bláhová liško! V naší smečce není žádný zrádce – toho už jsme se zbavili s odchodem Blizzard. Ta tě očividně taky dokázala lstivě zmanipulovat. Že si nedá pokoj..."

Melia se zahleděla na své tlapy. Mohla Blizzard opravdu lhát? Měla přeci naprosto upřímný výraz. Jestli něco Melia dokázala dobře rozeznat, byla to pravda od faleši.
„A co ten mladý vlk, Feather?"

„Nemám tušení, jak to souvisí s touhle situací a proč sem zatahuješ chudáka Feathera, kterého jsi ani neznala... Každopádně zemřel beze známky jediné rány. Mysleli jsme, že onemocněl, ale nikdo další se nenakazil, proto je tedy možné, že ho udolal mráz. Měl silného ducha, ale slabé tělo."

„Podle Blizzard jsi," vpadla mu do řeči liška nebojácně, „v noc jeho smrti opustil tábor. Potvrdili to i ostatní. Neznamená to tedy, že bys měl spíš ty být podezřelý?"

Fear nad tím obviněním vytasil tesáky a oči se mu rozhořčením rozsvítily a div nevypadly.
„Přece bych něčeho takového nebyl schopný! Rozhodně tyhle dvě okolnosti spolu nijak nesouvisí, všichni, kdo mě znají mi dají za pravdu."

Avalanche je celou dobu mlčky a pozorně poslouchal. V očích se mu zračilo usilovné přemýšlení. „Feare, ačkoli svůj trest jsi už dostal, musíš ale uznat, že to, co tu Melia právě předložila, dosti nahrává Blizzardině argumentům."

„Přece –" Fearovi jeho zlobou, která začínala převažovat nade vším, co se mu právě drželo v mysli, začala ve formě blesků čišet z jeho očí, „– přece byste nevěřil lišce před dlouholetým členem vlastní smečky!"
Hnědočerný vlk na Alfu upřel zuřivý, zrazený pohled a Meliin druh vyprskl s takovým opovržením a znechucením, až měla Melia co dělat, aby se na něj přes pud sebezáchovy, který v ní právě začal silně pulzovat, nevrhla.

„Feare. Laskavě se uklidni. Nepřiklonil jsem se na ničí stranu," opáčil Alfa rázně a větu doprovodil tichým varovným vrčením. Fear si začínal dovolovat až přespříliš.

„Víš, že za to můžeš ty," zůstávala Melia oddaná bílé vlčici, která ji vyslala, a i nadále útočila na neoblomné zdi vzájemné důvěry členů Avalanchovy smečky.

Fear napjal všechny svaly ve svém těle a rozzuřeně vyštěkl. Melia konečně také vyskočila na tlapy a oba dva se vzájemně začali obcházet, zatímco prskali obvinění a urážky jeden na druhého. Než je však Avalanche stihl okřiknout a rázně zchladit, předběhl ho kdosi jiný.

Zpoza stromů k rozjitřenému vlkovi s liškou přiskočila černohnědá vlčice a podívala se pozorně na svého bratra. Pak se obrátila k Alfovi.
„Nechte toho. Je to pravda – Fear za nic opravdu nemůže. Všechno jsem to zpackala já..."

„Co to říkáš, Maple?"

„On sám se s horskými nespojil. To já." Maple chvíli stála a přemýšlela, pak se pustila do vysvětlování, během čehož se Fear alespoň ze začátku situaci snažil zachránit a marně svaloval vinu na sebe, jeho sestra však pokračovala v odhalování pravdy.

„Naše matka byla z této smečky, to ano, ale otec byl od horských. A byl pevně přesvědčený mezi nimi zůstat, s tím, že chtěl, aby s ním u horských žilo i nejstarší z vlčat. Vybrána tedy byla automaticky Hazel, naše sestra, která byla prvorozená. Vyrůstala naprosto odloučená od nás, znali jsme se jen z tajných setkání na hranicích, které se konaly jen zřídkakdy. Když pak došlo na souboje mezi horskými a naší smečkou..." Mapleiny oči potemněly a vlčice sklopila pohled. Když znovu vzhlédla, se zármutkem se zahleděla na Avalanche.

„Vy... vy jste ji zabil, Alfo. Během těch bitev... Byla zraněna, raněna vašimi tesáky a nedlouho poté otec přišel s oznámením o tom, že zraněním podlehla," hlesla černohnědá vlčice s kapkou zášti a výčitek v hlase.

Avalanchovo překvapení se dalo jen stěží vyjádřit. Stříbrná srst mohutného vlka se zježila a on se celý napřímil. Nehnutě na Maple zíral.

„Chtěla jsem ji pomstít... Samozřejmě, samozřejmě jsem, že jsem ji chtěla pomstít! Tahle smečka mi najednou připadala tak cizí. Jako zrádci. Díky otci nebylo těžké navázat kontakty s horskými, k nimž se mé pouto posílilo. Od té doby jsem byla rozhodnutá jim pomáhat, za každou cenu."

„A donášet?" doplnila Melia s nakloněnou hlavou.

Maple přivřela oči. „Třeba i. Už nemá cenu nic tajit. Horští... jsou do jednoho pryč. Už mi nezbyl nikdo, jen Fear."

Její bratr na ni sklesle pohlédl a jal se také konečně ujmout slova. „Nejprve mi přišlo, že se zbláznila, ale brzy jsem v jejích činech našel smysl. Když tu už nebyla matka, k téhle smečce nás nic nevázalo –"

„– což nutně neznamenalo, že ji musíte vyvraždit!" přerušovala liška i nadále. Přes všechny řeči, které se zvykávaly o jejím druhu vést, měla jistý smysl pro spravedlnost, a to, co teď slyšela ji vskutku zaskočilo. Nemyslela na to, že se jí to pořádně netýká.

„Mysli si, co chceš, ale náš plán byl jasný. To, že se do toho zapletla i Bestie, kterou se horští snažili dostat na svou stranu, náš nápad ale nebyl. Jen jsme se podřídili rozkazům. Chci ovšem říct, že jsme nezamýšleli pomstít se celé smečce. Zášť jsem cítila jen k Alfovi. Horské však spíš než naše osobní zášti zajímaly spory celých smeček, které se vedly odedávna."

Hnědočerní sourozenci seděli vedle sebe a vrhali na Alfu vyzývavé pohledy. Potřebovali slyšet nějaký postoj od vůdce smečky.

Jediný, kdo však promluvil byla Melia, která se pokoušela probít k jádru toho všeho.
„Zajímá mě, jak to tedy bylo s Featherem."

„Feather..." Maple si povzdechla. „Nechtěla jsem mu ublížit. Byl mladý, nevinný. Neškodný. Nebo se aspoň neškodným býti zdál, dokud... dokud naneštěstí jednou nezaslechl můj rozhovor s hlídkou horských. Bavili jsme se o Bestii. V té době u nás už byla Blizzard, a Feather brzy zjistil, že ta vlčice nějak s Bestií... souvisí, byla úplně jako by ji cosi posedlo, když vlčího démona někdo zmínil. Začali se o Bestii bavit a Feather... Chtěl ji varovat, jakmile se dozvěděl, co s Bestií horští plánují... Já ale vážně nechtěla..." Odmlčela se.

Pokračovat musel znovu její bratr. „Já v té době už Maple aktivně pomáhal. Ne přímo, ale pokoušel jsem se ji krýt věčně podezřelým chováním. Snažil jsem se podezření nejprve svalit na Blizzard, avšak když to nešlo, nezbylo, než ho hodit na sebe. Když jsme vytušili Featherovy úmysly, vydali jsme se za ním s pokusem ho varovat. Vyhrožovali jsme mu, předkládali všemožné scénáře, až jsme to asi přehnali. Ten mladý vlk tomu strachu, který na něj náhle dosedl, podlehl. Nemohli jsme s tím nic dělat, opravdu! Zabít jsme ho nechtěli, chtěli jsme mu jen dát výrazné varování..."

Hlas hnědočerného vlka postupně tichl až zanikl úplně a mezi třemi vlky a liškou se rozhostilo ponuré a těžké ticho. Všichni však podvědomě čekali na Alfův verdikt.

On ale přeci nemohl vědět, že Hazel je příbuzná těch dvou. Patřila do znepřátelené smečky, smečky, která útočila na Alfovu vlastní rodinu a přátele. Avalanche by se hnědočerným sourozencům možná i byl býval omluvil, na to si však připadal příliš zrazen a oklamán.

Jediné, co teď stříbrnému vůdci dávalo smysl, bylo na místě oba dva popravit za zradu a ohrožení smečky. Přesto však chladně pronesl: „Necháme vás jít. Možná to můžete vlastně brát jako jistou formu omluvy a vyjádření soustrasti. Jak chcete. Mou jedinou podmínkou je, abychom po vás tady v okolí nezahlédli ani jedinou stopu. Už nikdy."

Maple se mlčky zvedla. Zlehka pokývala hlavou směrem k Alfovi a otočila se k němu zády. Vydala se pryč.

„Nevím, jestli ti můžeme odpustit, Avalanchi, zvlášť Maple...," promluvil Fear, „ale vážíme si téhle šance." A rychlým skokem dohnal svou sestru.

S oslovením jménem místo postavení jako by dali sourozenci sbohem smečce nadobro.
Dvě černohnědé siluety mizely v dáli, a ačkoli se vlastně celá ta situace Melii příliš přímo netýkala, sama cítila, jak na ni doléhá tíživé ticho. Nevěděla, jestli ty dva chápat. Chápala zármutek, ale na rozum jí nešlo jejich pomstychtivé chování. Být Alfou, potrestala by je nejspíš nejvyšším trestem.

Opravdový Alfa na ně nehnutě zíral. Připadal si neskutečně zrazen, ti dva mizící vlci byli důležití z hlediska chodu smečky a jejího přežití, ale co ho teď trápilo více – byli to dva vlci, do nichž vložil svou důvěru, důvěru Alfy, a takovou důvěru si vypěstovat něco stojí a trvá. A tihle stejní dva vlci byli po celou tu dobu připraveni za jeho zády mu prokousnout hrdlo.
Stříbrného Alfu neopouštěl zasmušilý výraz, mísily v něm pocity vzteku, zklamání ale do jisté míry i osobní prohry. Jediné, co ho utěšovalo byla představa zažehnaného nebezpečí pro smečku, pokud ti dva dohodu dodrží. Ani to však nebylo dostatečné pro ukonejšení jeho rozpoložení.

Melia tušila, co se mu asi honí hlavou, na mohutného vlka letmo pohlédla a rozhodla se pokusit o povzbudivý tón.
„Nebojte, my s Tharetem se vynasnažíme udělat všechno pro to, abychom role těch dvou ve smečce dostatečně vynahradili."

A oba se beze slova zvedli, zvěstovat zbytku smečky všechny ty podivné novinky.