Chvíli jsem nerozhodně přešlapoval na místě a přemítal, kudy se vydat. Melia přeci mohla být kdekoli. Mlhavý opar i rozvířená sněhová pokrývka poletující ve vzduchu už však naštěstí začaly zvolna klesat k zemi a viditelnost se po malých krůčcích zlepšovala.

Vydal jsem se na druhý konec pahorku, který byl o něco hustěji posetý zplihle stojícími stromy. Unaveně na mě shlížely a vypadaly, jako by podřimovaly, jednak po náročné mrazivé bouři, jednak kvůli zimnímu období.

Prosmýkl jsem se úzkou mezerou mezi dvěma takovými kmeny. Jak se kopec postupně začal svažovat dolů, cesta začínala být mnohem hůře prostupná než ta, kterou jsem se sem dostal, ale zatím nemělo smysl se otáčet. V mém nitru plápolal jistý plamínek naděje, že liška tenhle seschlý a promrzlý porost třeba mohla využít jako úkryt.

Občas se vyskytl strmější úsek a tlapy mi začaly nepříjemně podkluzovat. Každou chvíli jsem měl pocit, že se rozplácnu do sněhové deky pode mnou, musel jsem tedy zatínat všechny svaly ve svém těle, abych tomu zabránil. Špičaté větve, překrývající se jedna přes druhou jako chapadla, se na mě totiž vskutku nepříjemně a zubatě šklebily. Pokud bych se začal kutálet dolů, hrozil mi náraz do jednoho ze stromů, a v tom ještě méně šťastném scénáři by se k tomu připočetly i všechny ty větve zabodané do těla.

Opatrně a ztuhle jsem se tedy po malých krůčcích sápal dolů, a když jsem se konečně dostal na rovnější plochu, s překvapením jsem si povšiml, že na mě místo úlevy začíná z ničeho nic doléhat jakýsi podivně tíživý pocit.
Atmosféra se náhle změnila, jako by zhoustla. I těch málo zbylých lístků na stromech, jež ještě neuhynuly mrazem se zuřivě třepotaly, jako by je cosi naprosto vyděsilo.

Z toho zvláštního pocitu se mi sevřelo hrdlo. Nestihl jsem se však ani pořádně porozhlédnout, když mě něco bolestivě přikovalo k zemi. Zoufale jsem zalapal po dechu překvapením i svým náhlým a bolestivým dopadem na zem.

V uších mi začalo rezonovat hluboké vrčení, a já měl pocit, že jsem ho už někdy slyšel, neboť takhle nevrčí běžní vlci. Tohle vrčení bylo mnohem silnější, hlubší, ostré jako tesáky, jež mi cvakaly před tváří. Ten příšerný zvuk se mi zařezával do slechů a já ještě stále nevěděl, co se děje. Možná už je konec...?

Čekal jsem bolest, jakoukoli. Když už jsem myslel, že nějaká opravdu přijde, vzduch prořízlo polekané vyjeknutí.

„Ne, Tharete!"

Melio...?

Rozevřel jsem pevně semknutá víčka a očima se snažil hledat lišku, jejíž hlas jsem právě uslyšel. K mému překvapení se můj pohled však setkal s naprosto cizím. Shlížel na mě pár dvou ledově modrých očí, nehybně a mlčky se do mě zařezával. Měl jsem pocit – pokud to v tom mrazu vůbec bylo možné–, že mě při pohledu na ně ovál kousavý chlad.

Zacouval jsem a podařilo se mi rozklepaně vstát. Přede mnou stála bílá vlčice, která byla sice menší než já, ale jak se tam tak sebevědomě a chladně tyčila, připadal jsem si oproti ní maličký. Vypadala nehnutě jako skála, téměr jako by snad ani nedýchala. Beze slova jsme na sebe jen zírali.

Vzápětí zadýchaně přicupitala Melia. Zraněnou tlapku si s bolestnou grimasou přidržovala u těla, nejspíš ji použila při běhu a teď se za to dostavila daň.

„Tohle je Tharet, toho nech, prosím," pískla směrem k bílé vlčici trhaným hlasem. Ta se na ni letmo podívala, střihla ušima a možná s mírnou provinilostí lehce snížila svou hlavu.

„Co se tady děje?" chtěl jsem vědět. Strach se ze mě už skoro vytratil, když jsem viděl, že Melia a ta vlčice se znají. V mém hlase ho teď vystřídal rozhořčený tón.

„Jsem ráda, že jsi šťastný, že jsem v pořádku," přimhouřila Melia posměvačně oči, ale výtku nechala být a raději zodpověděla mou otázku. „Tohle je Blizzard. V té vánici mi pomohla najít cestu."

„My... neznáme se...?" rozpomněl jsem se náhle, „ale ano! Ty jsi ta, co mě zachránila před kojoty! Ani jsem ti nestihl poděkovat, promiň."

Vlčice zavrtěla hlavou. „To nestojí za řeč. Bylo jich jen pár a živili se na mých úlovcích. Takový konec by je dřív nebo později stejně potkal."

Její hlas byl hluboký a melodický, zároveň však zněl jakýmisi chraplavými podtóny, jako když vlčí tlapy šlapou sněhem. Zněl mrazivě a usoudil jsem, že je to přesně takový hlas, který by seděl k tomu vrčení, jež ze sebe dokáže ta vlčice dostat.

Jakmile jsem se znovu obrátil k Melie, povšiml jsem si, že po celou tu dobu zdánlivě nervózně postává za vlčicí. Dokonce to vypadalo, jako by se snad schovávala. Změřil jsem si tedy obě dvě trochu podezřívavým pohledem, poobešel jsem bílou vlčici a pohlédl na Meliu. Mnohem více než liščin zmatený výraz mě však upoutalo cosi, co se jí mihotalo kolem tlap. Malé modré plamínky, skotačily ve sněhu, a jak jsem tak stál blíže k ním, cítil jsem, že z nich sálá teplo. Byly u lišky dost blízko, ani jiskra se jí však nedotýkala přímo.

Zaraženě jsem stál, jako bych zamrzl na místě. „T-to... Melio? Chceš mi říct..."

Ne. Je to... to je přece hloupost. Bílý ďábel je přeci vlk... nebo vlčice? Nicméně rozhodně ne liška!

„Ty jsou moje," prohlásila ta bílá vlčice, jako by snad četla mé myšlenky. Jestli jejím záměrem však bylo zmírnit mé překvapení a zaskočený výraz, dosáhla spíše opaku. S vyvalenýma očima jsem zavrávoral o pár kroků zpátky, těkaje očima kolem sebe.

Blizzard se lehounce uchechtla a posunkem hlavy Melie poručila vysvětlovat.

„Je to tak. A nebýt těch plamenů, umrzla bych tam někde," máchla liška tlapou do údolí.

„Jenže... znamená to, že... Ona... ona je... je–"

„Přesně tak," protočila Blizzard očima a její oči naznačovaly, že se se mnou nehodlá bavit, dokud se trochu nezklidním. Její hlas byl přesný opak mého rozklepaného. Byl pevný, chladně rázný, zněl naprosto nesmlouvavě. Mé vytržení však nemělo konce, celé mé bytí se třáslo prapodivným vzrušením, ale zároveň i úlekem, až jsem ztrácel přehledem o tom, kde je hranice mezi bděním a sněním.

„Ty... ale jak... jaktože..." Odkašlal jsem si. „Jak se znáte s Meliou?"

„Pro Meliu je to téměr odjakživa. Jako lišče jsem ji nepěkně zmrzačila... Znovu jsme se potkaly relativně nedávno, v táboře horských. Chystala jsem se ho srovnat se zemí, což jsem také udělala, ale na poslední chvíli jsem si povšimla Melii. Už nebyla lišče, samozřejmě, nicméně..." Vlčice vypadala, že se zamyslela. Chvíli nic neříkala, ale pak pokračovala: „... měla jsem jisté výčitky. Právě proto, že jsem ji jako lišče, jako mládě, jen z mého vlastního rozmaru zle poznamenala na celý život, jsem měla pocit, že jí dlužím. Nemohla jsem ji zabít, ne... to už jsem nesměla."

Melia nikdy nebyla ten typ, co by dával najevo dojetí, vždycky se raději šklebila, ale teď... teď snad, v rámci jejích možností vyjádření vděčnosti a dojetí, trochu dojatá možná i vypadala.

„Během vánice jsme na sebe narazily znova. Moje plameny samozřejmě dokázaly vytvořit dostatečné teplo pro zahřátí nás obou. A teď jsme tady," dokončila Blizzard stručně.

Překvapeně jsem na ně zíral, oči rozevřené dokořán. Bylo to naprosto neuvěřitelné – celou dobu hledám Bílého ďábla – a Melia ho nakonec zná?! Tedy nejprve asi netušila, kdo ta vlčice, která způsobila její chromost ve skutečnosti je, ale pak... Dokonce i já jej poznal dříve, než jsem o tom vůbec věděl, Bílý ďábel mě dokonce zachránil...! Všichni mluví o tom, jaký je to vrah a zabiják, no a paradoxně Melia a já jsme se s ním zatím setkali jen při spáse našich životů. Neměl jsem slov, a tak jsem jen zaraženě hleděl do sněhu před sebe.

„Teď se musíte vrátit k Avalanchovi," prolomila bílá vlčice stísněnou atmosféru přísným a rozhodným hlasem. Mezi členy jeho smečky se potuluje zrádce –"

„Zrádce!" vypoulil jsem oči.

„– kdybys mě laskavě nechal to dokončit," pozvedla Blizzard obočí a její zuby mírně zaskřípěly, jak přes ně ta slova procedila, „ano, zrádce. Je spolčený, tedy byl spolčený s horskou smečkou. Ta je teď už sice do jednoho zlikvidovaná..." Po tváři jí přelétl náznak záblesku vítězoslavného úsměvu.
„Ale jde tu o to, proč se spolčili."

Bílá vlčice začala trochu znervózněle pošlapovat a střihala ušima. Zdálo se mi, že se neustále poohlíží kolem sebe, jako by se chtěla ujistit, zda nás někdo neodposlouchává.

„Proč?" vybídl jsem ji otázkou k pokračování.

„Nepochybně víte, že Bestie je zpět. Tedy, ona tu byla vždy, ale horská smečka nyní využila příležitosti, kdy ji mohli zastihnout v rozmezí doby od zadávení poslední oběti do nalezení oběti nové. Jen teď je totiž svobodná a užívá svého vlastního těla. Proto ji vyvolali a rozhodli se s ní pokusit spojit."

„A proč se s ní chtěli spojit?" začala se vyptávat i Melia.

„Avalanchova smečka měla oproti horské vždy výhodnější tábor. Nejen z hlediska rozložení, ale také lovišť. To je odedávna předmětem sporů Avalanche a Bety horských, ačkoli kdysi bývali přáteli. Nicméně horští se snažili Avalanche a jeho smečku zlikvidovat, aby mohli převzít její území a případně přebrat i vhodné členy. To se jim však po léta nedařilo a tak se uchýlili k téhle poslední, zoufalé možnosti – zahrávat si se silami, které jsou mocnější a prohnilejší než oni sami."

„Takže... měli v plánu Avalanchovu smečku vyvraždit?" hlesl jsem a naklonil svou hlavu. Blizzard mluvila tišším hlasem, v němž se zračilo znechucení a opovržení něčím rozhodnutím spolupracovat s Bestií.

„Minimálně částečně," přikývla pomalu a rázně švihla ocasem. „Já jsem Bestii na stopě... zejména ze svých vlastních osobních důvodů. Je třeba tomuhle věčnému hašteření dát konce," prohlásila, a já nějak podvědomě tušil, že už nemluví o Avalanchovi a horském Betovi.

Blizzard ale stále pokračovala ve svém vyprávění. „Horští ode mě dostali, co si zasloužili. Je bláhové spolčovat se s Bestií. Ona by jim stejně nepomohla. Dřív nebo později by udělala to samé, co já, ale tím, že jsem to udělala já a vyhladila jejich tábor, ukázala jsem tím na sebe a pokusila se přilákat její pozornost na mou stopu..."

Vzápětí se znovu zarazila, jako by zaváhala, zda nám takové podrobnosti vůbec ještě říkat chce. Opět se zasněně zadívala někam do nekonečné dáli. Vypustila z nozder obláček páry a vrátila se k původnímu tématu: „Nicméně, pro vás je důležitý ten zrádce a vy už nemáte moc času, musíte být rychlí. Varujte Avalanche, protože hrozba ve formě horských už neexistuje, je tu mnohem horší zdroj pohromy – Bestie. A právě náš zrádce, jakožto spolupracovník horských, je s ní v kontaktu. A teď mě poslouchejte – o Bestii," vyhrkla to slovo s takovou nenávistí, bolestí a opovržením, až mě z toho zamrazilo snad i v kostech, „o tu se postarám já. Váš úkol je s Avalanchovou pomocí jeho smečku zbavit zrádce jednou provždy."

S Meliou jsme oba rozrušeně přikyvovali. Ani jednomu z nás se nedařilo zamaskovat, jak nás tenhle celý proslov bělostné vlčice zaskočil a vyvedl z míry. Na Blizzard však bylo cosi zvláštně přesvědčivého, jakási pevná aura, která vás chytila svými chapadly za ramena, podívala se vám do očí a jasně vám neznačila, že nesmíte ustoupit. Když po vás něco Blizzard chce, uděláte to bez jakékoli výmluvné poznámky.

Já se tomuhle pocitu nakonec k vlastnímu údivu však vzepřel.

„Počkej... tohle... tohle je moje jediná příležitost. Celý život hledám Bílého ďábla, a teď, teď tu stojí přede mnou. Já... já nejdřív musím, vědět, jak to doopravdy s Bestií a Bílým ďáblem kdysi bylo!"

Blizzard přimhouřila svá víčka a opět na mě ledově hleděla. Čekal jsem, že se mi třeba vrhne po hrdle, litoval jsem své bláhovosti, ona však nakonec jen sklesle prohodila.

„Můžu ti to povědět... jistě. Ale plýtváme časem. Brzy se sem nejspíš vrhne běsnící Bestie. Já na ni jsem připravená, copak ty ale chceš riskovat?"

Tharete. Tharete, vzpamatuj se. Avalanchova smečka má uvnitř zrádce, skrytý trn uprostřed květin – a ty je musíš varovat předtím, než se něco zlého stane...

Motala se mi hlava. Na jedné straně jsem ve svých představách viděl tryskem běžící Bestii, ztělesnění hněvu a strachu, jak se k nám blíží, na druhé nevinné vlky Avalanchovy smečky, k nimž se tiše plíží temný stín zrádce. Měl jsem pocit, že mi přímo pod tlapami praská půda a já se musím rozhodnout, na kterou stranu uskočit.

„Nemůžu to vzdát," vydal jsem ze sebe nakonec jakýsi úlomek toho všeho, co se mi honilo hlavou. Kdyby tak věděli!

„Já vím, jak moc sis to vždycky přál, Tharete," zastala se mě Melia klidným tónem. „Za Avalanchem klidně půjdu. Ty si zjisti, co potřebuješ. Jediné, co chci a co musíš dodržet je – vrať se, než opravdu přijde Bestie. To už je pak čistě Blizzardina záležitost. Rozumíš?"

„Rozumím," hlesl jsem a podíval se na ní, celý zaplaven vděčností až po uši. Tak moc jsem si cenil pochopení, které si pro mě ta liška dokázala vypěstovat.

Blizzard stála bokem, zírala někam do země, jako by ji veškeré naše emoce obtěžovaly. Podívala se na nás s pohledem Už jste skončili v tomhle svém výlevu? a naznačila Melie, že už je opravdu třeba jít.

Liška kývla, ale cestou se ještě jednou ohlédla. „Ještě jedna věc – vím, koho mám označit za toho zrádce? Víme, kdo to je?"

Blizzard rozhrnula pysky a seskládala své špičaté tesáky do hrbolatého úšklebku.

„Samozřejmě, že Fear."