Zdravím a přináším další kapitolku. Za poslední dobu je to asi v rekordním rozmezí od té předešlé, kéž to dodržím :D
A kdyby někdo nečetl názvy – narozdíl od té minulé, která byla jako jediná z pohledu Frosta se tady opět vracíme k Tharetovu pohledu.
Užijte si čtení!

Zmateně jsem vyběhl ven. Najednou mi připadalo, že mi svět zmizel před očima a vše nahradila bílá prázdnota. Kam zmizel ten modrošedý vlk? A Melia...?

Trochu se mi sevřel žaludek při pomyšlení, že zraněná liška se někam zatoulá, ale rozhodl jsem se snažit se udržet si chladnou hlavu. Třeba to bláznivé počasí brzy ustane.

Přeskakoval jsem hroudy sněhu a s každým dopadem, jenž následoval výskok, přišlo zaboření se do hlubokého sněhu a ledový šplíchanec na čumák.

Jindy se mi zas z ničeho nic ztratila země pod nohama a já dosáhl stejného výsledku jako při přeskakování. Měl jsem pocit, že se prakticky nikam neposouvám, protože to hlavní, co jsem musel řešit bylo, abych se vůbec vyškrábal zpět na tlapy.

Naděje, se kterou jsem vyhlížel jakýkoli úkryt postupně slábla, až se zlomila téměř dočista. Oblaka na mě svrchu shlížela a neproniknutelně obestřela slunce, stejně jako sníh zahaloval půdu pod mými vrávorajícími tlapami. Nade mnou, pode mnou i kolem mě, všude byla šedobílá nicota. Měl jsem pocit, jako bych přišel o zrak i čich, neboť jakýkoli pach byl mohutně vyjícím vichrem bez řádu roznesen po okolí. Musel jsem se tedy pohybovat pouze dle hmatu a do toho poslouchat právě ono kvílení větru. Při každém jeho pronikavém zakvílení se mi více a více ježila srst a tuhla krev v žilách. Dokázal jsem si ale představit, že na tom druhém se podílí i nenadálý mráz.

Instinktivně jsem rozmrkával vločky, které mi vichr posměšně vhodil do očí vždy, když prosvištěl kolem. Vidění v mém zorném poli to však nezlepšilo ani o kousek.

Postupně jsem však měl pocit, že povrch pode mnou začíná být kopcovitější. Hroudy sněhu se zvětšovaly a zdálo se snad dokonce, že některé mají občas, místo obyčejně bělostných zakulacených čepiček, hrbolaté kamenné.

Takových hroud pak začalo přibývat a jejich vrcholy byly čím dál tím odhalenější. Díky jejich povrchu bylo pro vítr mnohem snadnější z nich nově dopadající sníh rozvát ještě před tím, než by se stihl usadit a vrstvit, jako tomu bylo u travnatých plání, přes něž jsem se plahočil na začátku téhle spouště.

Kamenné kopy postupně dosáhly výšky, která byla zhruba dvakrát taková, jako ta má. Pokoušel jsem se najít nějaký z kamenů, který by mi dokázal poskytnout svoji závětrnou stranu a já si mohl alespoň na chvíli vydechnout, než budu přemýšlet, co dál. S výdechem jsem se usadil do nižší vrstvy sněhu u jednoho takového kamene a sledoval, jak mi z nozder vychází obláčky páry. Plíce mi řezal mrazivý vzduch.

Schoulil jsem se do sebe, tiskl se ke kameni a snažil se kolem sebe udržet veškeré teplo, které jsem si udržet mohl. Jakýsi hlásek mi však nenápadně napovídal, že bych neměl nehybně setrvávat příliš dlouho...

Pozvedl jsem hlavu a začal mžourat kolem sebe. V tu chvíli jsem však měl pocit, že se v dáli cosi shrbeného tyčí a nad čímsi se sklání jako nějaký strážce. Obklopil mě strach, ale v mém nitru zároveň vzklíčila zvědavost a záchvěv naděje. Ty nakonec přerostly přes mé původní obavy a já byl opět přemožen vydat se na cestu.

Klopýtal jsem k tomu místu, jak jsem mohl. Brzy se ukázalo, že ten podivný strážce je ve skutečnosti strom. Holý, bez jediného lístečku, už částečně nalomený, nepochybně díky větru. Pokrouceně zhlížel na své tři bratry, kteří kruté síle vichřice už podlehly a teď se zlomeně rozprostíraly na zemi jeden přes druhého. A sníh, který se sypal kolem jediného stále zarmouceně stojícího ze čtyř stromů, ty zbylé mezitím mlčky pohřbíval pod chladné vločky.

Když jsem se vymanil ze svého zaskočení tou scénou, cítil jsem, jak ve mně vzrůstá překvapení z toho, jak mocnou silou příroda oplývá. Připadal jsem si v tu chvíli neskutečně slabý a zranitelný.

Ztuhle jsem zatřásl hlavou a znovu pohlédl před sebe.
Přede mnou se stále rozléhala ta spoušť v podobě tří popadaných stromů. Všechny už teď byly hustě obaleny sněhovou pokrývkou, jen občas někde vyčuhovala nějaká větev.

Co však také vyčuhovalo, a překvapilo mne vskutku mnohem více, byl náznak srsti. Když jsem se zadíval lépe, poznal jsem v té věci ocas. Vydal jsem se k němu tempem, jakým bylo v mé situace možné se ke stromům nejrychleji probrodit.

Chlad a vločky ve vzduchu mi znemožňovaly identifikovat už tak slabý pach onoho tvora, který si přírodní pasti nejspíš ve zmatku a strachu nevšiml a uvízl zde. Začal jsem zápasit s myšlenkami, zda utéct, či jestli zjistit, co se tu stalo.

Nakonec jsem se napřáhl a jemně do bílého ocasu se šedou špičkou šťouchl. Byl opravdu chladný, promrzlý, ale byl jsem si téměř jistý, že ne mrtvolně. A tak jsem začal rozhrabávat sníh kolem.

Uvězněný tvor sebou překvapeně škubl, ale očividně neměl dostatek sil na to, aby odporoval. Ani já jsem však v té chvíli zrovna neoplýval nějakými silami a tak jsem štěkl: „Pomůžu ti, ale i ty se prosím pokus trochu hrabat."

„Mám tlapu uvízlou v té kůře..." hlesl slabý, vyšší hlas.

V duchu jsem poděkoval, že je tvor aspoň schopen komunikovat, ale zároveň začal zoufat nad řešením onoho problému.

„A zvládneš se pořádně zapřít a couvat, když ti tu větev třeba trochu zkusím odtlačit?"

Odpovědí mi byl posmutnělý smích. „Kolikrát myslíš, že jsem to už zkoušela?"

„Ale to bylo bez cizí pomoci," prohodil jsem s nadějí v hlase a zuby uchopil větev, která spočívala na těle cizince. Nedokázal jsem s ní však ani hnout.

„Musíš mi trochu pomoct," zkusil jsem to opatrně. Větev zakřupala a sesypalo se z ní trochu sněhu, jak se tvor prohnul v zádech, stále se však nejednalo o nějaký výrazný posun.

„Znovu," vyštěkl jsem už o něco více rozrušeně. I přes tu hromadu sněhu a větví jsem dokázal rozpoznat, že tam odněkud začalo vibrovat jemné vrčení.

Raději jsem toho nedbal a dával si už více pozor na jazyk. Jakmile jsme cizinec a já konečně dosáhli bodu, kdy jsme byli schopni spolupracovat, ozvalo se zapraskání.
Větev se odvalila do sněhu na zemi a mně se naskytl pohled na bílou vlčici s šedými znaky skrčenou ve sněhu, choulící se ve zdánlivě vcelku bolestivém úhlu.

„To jsi ty?" prohodila překvapeně a zamrkala zelenýma očima.

„Já?" opakoval jsem stejně tázavým tónem.

Vlčice vstala a protáhla se. „Ten nový. Přišels k nám s tou liškou. Poprvé jsem tě viděla s mým bratrem Abyssem na hranicích tábora."

Konečně jsem chápavě přikývl a rozpomněl se. V mysli mi vyvstala vzpomínka na tu vlčici s vytasenými tesáky, která se mě a Meliu snažila zahnat. Teď tu přede mnou trochu přihrbeně stála ta samá a její pohled byl mnohem příkřejší.

„Promiň, nestihl jsem se ještě vzájemně pořádně představit se všemi..."

„No, tohle bylo rozhodně zajímavější seznámení než v táboře," zakřenila se vlčice. „Jsem Marble. A děkuju za pomoc."

„Tharet, rádo se stalo," utrousil jsem stručně.

Dívala se na mě s jistým úšklebkem v tváři, přesto se jí však v očích držela jakási pokorná vděčnost. Zhluboka se nadechla, jakoby jí to stísněný prostor, v němž posledních pár hodin strávila neumožnil, a rozhlédla se kolem.

„Co teď?" vyslovila mou nevyřčenou otázku.

„Měli bychom najít ostatní a přesvědčit se, že jsou v pořádku."

„Samozřejmě. Jestli nás do té doby nepřemůže hlad. No dobrá, pojďme třeba tudy."

Potulovali jsme se krajinou, nad níž stále visela mlha a občas zahlédli, jakou spoušť vánice zanechala. Všechno vypadalo tak zmateně a zpřelámaně, ale hlavně bylo nesmírné ticho, které mě neskutečně tížilo. Možná to bylo tím, že jsem měl čerstvě v paměti skučení a výskot silného větru, každopádně jsem slyšel každičký náš krok, každičký výdech a nádech, až se mi z toho občas dělalo podivně zle.

Marble šla ochotně vedle mě a moc toho neříkala. V tváři měla zamyšlený výraz a mě napadlo, že z celé smečky pravděpodobně nejsilněji teď myslí na bratra Abysse. Na nějaká povzbudivá slova jsem však neměl náladu ani sílu.

Když jsem tedy konečně spatřil vysoký skalnatý útvar, neubránil jsem se vlně úlevy a doufal, že se nejedná o pohou vidinu. Čím blíže jsem však přistupoval, tím jistější jsem si byl. Skála se tyčila jako pomyslný záchranný bod, maják, a lákala nás blíže k ní, jakožto téměř jediná hmotná věc v okolí.

„Marble," obrátil jsem se s novou dávkou energie v hlase k vlčici, „vidíš taky útes, nebo se mi to jen zdá?"

„Vidím ho. Předpokládám, že bys k němu chtěl jít?"

Pohotově jsem pokýval hlavou, moc jiných možností jsme přeci neměli. „Alespoň se můžeme porozhlédnout z vrchu, tedy pokud se trochu zlepší viditelnost."

Mlhavé roucho, do nějž byla krajina po sněhové bouři zahalena, se rozplývalo jen pozvolna. To nám nicméně nebránilo stoupat k vrcholu skály. Větřit pachy se v tu chvíli dalo jen stěží, mocný vichr včerejška vše rozvál a tak ve vzduchu neviselo nic než mrazivý chlad, který mi nozdrami prostupoval snad celou hlavou.

V porovnání s mým předešlým broděním zamrzlou krajinou mi výstup na vrchol skály připadal jako chvilka. Marble se tak však netvářila, obličej se jí často zkřivoval bolestí a někdy sebou bezděčně cukla. Nebylo divu, vzhledem k tomu, jak strávila předešlé hodiny.

K úlevě nás obou jsme však konečně dosáhli vrcholu. Už už mě skoro obemknul pocit bezpečí, když tu do mě prudce uhodil závan větru, a já měl co dělat, abych se udržel na tlapách a neskončil tam, kde jsme začali. S tím rozdílem, že tentokrát bych už nikdy nahoru nevystoupal.

S Marble jsme se navzájem podepřeli a vyměnili si chápavé pohledy, které naznačovaly stejné porozumění toho, že jsme s vyšší silou větru na vrcholku měli počítat. Zpět jsme se teď už ale nevydali.

Z vršku bylo vidět na jednu stranu les, od kterého jsme přišli, na druhou rozlehlé údolí, které se majestátně rozkládalo po obrovské ploše, takové, že jsem na jeho konec ani nedoviděl. Se zubatými stromy a kameny, které z něj trčely, působilo jako rozevřené čelisti hladového vlka.

Už už jsem se chtěl s Marble dohodnout, co dál, když tu mě vlčice předběhla.

„Tharete, půjdu se podívat o kus dál. Mohl bys tu prosím zůstat, ať, kdybych tedy snad smečku našla, tohle místo lépe najdeme?"

Ta slova mě trochu zarazila. „Zůstat? Ty půjdeš sama?"

Než jsme se ale mohli domlouvat dál, byli jsme přerušeni jiným hlasem: „Není třeba."

Bílá vlčice se stříbrnými odznaky sebou prudce trhla a vzápětí propukla v smích. „Froste! Maple, Abyssi... Jste tu všichni?"

Zpoza pahýlů stromů se začaly vynořovat vlčí siluety a s úlevou se s námi vítaly. Nakonec se objevila i hustosrstá hlava Alfy.

„Doufal jsem, že všichni půjdou instinktivně k rozhledovému bodu jako byla tato skála a naštěstí jsem se nemýlil. Tedy, vyjma jednoho případu – lišky."

Jantarové oči vůdce se na mě soucitně podívaly a ve mně hrklo. Mohl jsem tušit, že zraněná Melia bude mít trable se ze sněhové bouře vyhrabat, tušil jsem to, avšak přesto mnou tato zpráva bolestivě rezonovala.

„A..." Musel jsem si odkašlat, abych obnovil sílu ve svém zlomeném hlase. „Ani stopy po ní nejsou v okolí?"

„Stopy kohokoli jsou naprosto zahlazené," zavrtěl hlavou Abyss, stojící hned za Avalanchem. Vzápětí se skokem dostal k Marble a žďuchl do své sestry čumákem, pln radosti z toho, že ji vidí.

Chápavě jsem přikývl a sklopil pohled. Nebyl jsem však rozhodnutý to ještě úplně vzdát, dokud si nebudu jistý, že Melie už není pomoci.

„Dobrá... Půjdu ji hledat."

Ticho. Nevím, jestli jsem očekával, že se někdo nabídne mi jít s hledáním pomoci, přesto se mě ta mlčenlivost vcelku hořce dotkla.

„Jdu ji najít," zopakoval jsem odhodlaněji a přeskakoval jsem pohledem z jednoho na druhého.

„Chceš jít sám?" ozvala se konečně alespoň Marble. Možná měla pocit, že mi dluží. „Já b–"

„Myslím, že prozatím budeš muset sám, nováčku," přerušil ji Fear, který ta slova pronesl s netajeným náznakem výsměchu, „smečka teď musí jít hledat nový tábor, ne se zabývat liškami."

Alfa na něho trochu výhružně sykl, ale i tak nic nenamítl. Asi jsem nemohl čekat, že liška se dočká naprosto právoplatného členství ve vlčí smečce... pomyslel jsem si sklesle. Cesty zpět už ale nebylo.

„Tak dobrá," zamumlal jsem s podřadně přikrčenou hlavou a trochu přiškrceným hlasem, „doufám, že se sejdeme brzy. Všichni."

„Hodně štěstí," usmála se na mě Marble a v očích se jí zaleskl jakýsi lítostný soucit. Od zbytku smečky zaznívaly polohlasem podobná přání. Ještě jsem na ně na všechny pohlédl, jako bych potajmu stále doufal, že bude někomu umožněno mi pomoci, ale oni byli jako rodina, stáli při sobě nezlomně pevně a očividně nějaká liška a nový vlk si za těch pár dní nestihli získat zdaleka takovou přízeň jako staří známí či dokonce příbuzní.

A tak jsme se za, zejména mých, rozporuplných pocitů rozešli. Celá smečka na jednu stranu. Na druhou já. Sám.