(Nebudu tuhle kapitolu zbytečně zahlcovat mým blábolením, takže jsem pro tento účel vytvořila kapitolu předešlou, kde se můžete dočíst nějaké informační záležitosti ohledně knihy 😀)

Mlčky jsem zíral do dálky a přecházel sem a tam. Nevěděl jsem, co si myslet, ale aspoň už tu nebylo tak ticho a pochmurno. Příchod toho černohnědého vlka s bílým břichem a liškou po svém boku totiž podnítil aspoň nějaký rozruch a ti dva přicestovalci se snadno stali hlavním předmětem všech konverzací.

A po Blizzard jako by se slehla zem. Povzdechl jsem si, když mi s hořkostí došlo, jak na ni všichni zapomněli tak rychle, ačkoli odešla jen před pár dny! A nebo nezapomněli? Nad otázkou bílé vlčice každopádně viselo podivné ticho a všichni to téma jaksi obcházeli. Nedokázal jsem najít jediný důvod, proč by ta tajemná bílá vlčice měla odejít, zvlášť tak z ničeho nic. Na jednu stranu mě to trochu mrzelo, na druhou stranu jsem si nedokázal pomoci a vyčítal jí, že se ani nerozloučila. Když se opouští smečka, je přeci slušností to aspoň oznámit, i kdyby jen Alfovi.
Nebo snad neodešla dobrovolně? To mi k ní také nesedělo, za tu krátkou dobu, co jsem ji znal jsem stihl pochopit, že přinutit ji udělat cokoli proti její vůli je téměř nemožné. Hněv, zmatek a zklamání se ve mně mísili tak chaoticky, až mě z toho rozbolela hlava.

Neubránil jsem se vydat ze sebe tiché zakňučení. Nemohl jsem si nic nalhávat, chyběla mi tu. Vždyť to byl po dlouhé době nějaký vlk, který byl ochotný se se mnou bavit. Ano, občas byla dost tvrdohlavá, zvlášť co se Feara týče, ale přesto...

Fear. Jejich šarvátky neměly konce. Byl snad on důvodem jejího odchodu?
Pokusil jsem se ty myšlenky zahnat pryč. Nemělo cenu se tím zabývat, no ne?

Svou pozornost jsem tedy raději obrátil jinam.
Něco nebylo v pořádku, stačilo se podívat na oblohu. Tohle nevypadalo na nějaký obyčejný zimní den. Husté mraky byly děsivě šedé, tak tmavé jsem je v životě neviděl. Chvílemi vzhlížely až černě, a měl jsem pocit, že se na mě hrozivě šklebí. Odvrátil jsem od nich zrak a jen celý ztuhlý tupě zíral před sebe.

Chvíli jsem jako v tranzu z toho výjevu nejistě pošlapoval na místě, než můj zrak upoutalo cosi jiného. Ten přicestovalec, černohnědý vlk s jasně bílým břichem mě nejspíš celou dobu pozoroval. Mlčky seděl na místě a mrskal ocasem.
Zmateně jsem se na něj podíval s pozvedlým obočím.

„Děje se něco...? Můžu ti... nějak pomoct?"

„Ne, ne." V očích mu pobaveně, ale zároveň trochu nejistě blesklo. „Jen mě zajímalo, co jsi tak urputně sledoval."

Trochu jsem se zamračil, ale rozhodl jsem se jeho zvědavost raději přejít klidným tónem. Netřeba se zatěžovat takovými hloupostmi, připomenul jsem si. „Možná, že na to jako samotář nejsi zvyklý, ale jen jsem pozoroval nebe. Dnes je vskutku podivné, že?"

Když vlk zaznamenal můj již uvolněnější tón, nejistota z jeho očí trochu vyprchala a on přitakal. „Už dávno jsem nic takového neviděl."

Jako na povel se, sotva co to dořekl, zvedl mrazivý vítr, který se mi nepříjemně zakousl do kožichu. Vyměnili jsme si s nováčkem udivené pohledy a já raději navrhl, abychom se prozatím skryli do doupěte.

Bělobřichý přicestovalec se usadil a já jeho příkladu následoval.

„Jak to teď bude s mým postavením tady...?" zamumlal z ničeho nic.

„V tomto ohledu byste s tvojí liščí kamarádkou mohli být pro smečku přínosem. Zrovna nám před pár dny zmizela omega."

„Takže ze mě bude omega?" otázal se spěšně, a já se jenom marně pokoušel rozluštit, co ten jeho tón měl značit.

Podrbal jsem se tlapou za uchem a pokrčil rameny. „Nejspíš. Ta křivonožka dost paťchá, byla by sotva schopná se teď nějak namáhat. A neboj, náš Alfa má dost respektu na to, aby tomuhle rozuměl." Trochu jsem se zašklebil a můj společník poněkud nejistě také, ale řekl bych, že moje přezdívka pro onu lišku jej ve skutečnosti příliš nepobavila.

Raději jsem se tu trapnou situaci pokusil nějak zachránit. „Každopádně, ať to bude jakkoli, sám Alfa vám tvrdil, že vás jako právoplatné členy nebere. Kdoví, co to znamená, to ti ani já nemohu říct a to Alfu znám už dobrých pár let."

„Hm..." povzdechl si jen. Pak se do doupěte znovu opřel další poryv chladného vzduchu, až se nám zježila srst na hřbetě. Z nebe začaly padat malinké vločky, které se postupně velikostí začaly podobat spíše listí. I jejich intenzita začala zlehka houstnout a viditelnost se kazila. Celý tábor zalehl mléčný, zrakem neproniknutelný opar.

„Jdu se podívat ven," prohodil jsem a věnoval přicestovalci bezstarostný úsměv. Každou chvíli do mě udeřil ten vítr, znovu a znovu a byl čím dál tím silnější. Sníh, který se usadil na zemi rozvířil a tak jej bylo ve vzduchu jen víc.

V té spoušti bylo čím dál tím těžší cokoli spatřit a já marně mžoural kolem sebe, abych našel nějakého člena smečky. Ocitl jsem se v mléčné bílé nicotě a nevěděl jsem, kudy uniknout. Rázem jsem zalitoval, že jsem tam toho bělobřichého vlka, jejž jsem se ani nestihl zeptat na jméno, zanechal.

Usmyslel jsem si, že strnulým stáním na místě nic nezmůžu a proti větru jsem se začal loudat dopředu. Poryvy mě neustále strhávaly pryč, a během pár chvil jsem si už ani nemohl být jistý, zda jdu stále tím stejným směrem, co původně.

Cosi mě nepříjemně hlodalo v hrudi a jakýsi hlásek mi našeptával, že se jen vzdaluji od tábora.

Náhle, ani nevím, co tu myšlenku vůbec vyvolalo, kdysi bych se nad ní asi jen zasmál či protočil očima, teď se ale přikradla do mého podvědomí tak opatrně ale zároveň přesvědčivě, že bylo nemožné ji odtamtud vytěsnit... Je možné, aby tu třeba Bílý ďábel opravdu byl a někde se potuloval? Či samotná Bestie?

Zahanbeně jsem stáhl uši k hlavě z toho úzkostlivého tónu, jakým mé myšlenky tak náhle oplývaly. V nebezpečí, ať už zdánlivém, se paranoia vždycky posílí a začne otravovat...

Z mého zamyšlení mě náhle a nečekaně, až jsem sebou cukl, vytrhl ten mráz, co visel ve vzduchu. Předtím jsem mu nevěnoval takovou pozornost, teď se mi však začal zařezávat do polštářů na tlapkách, jako ostrý ledový nůž si skrze ně prorážel cestu a postupoval hlouběji a hlouběji. Překvapeně jsem nad tím úkazem vyvalil oči – mám se pokusit pohybovat, abych tu nepřimrzl nebo mám raději setrvat, tlapy nedráždit, počkat a riskovat, že mě zima za živa sežere?

Zvolil jsem pohyb, dokud mi to otupělé tělo dovolí, musím se zkusit dostat někam, kde se dá lépe skrýt.
Zuřící a sílící vítr mě nemilosrdně strhával k zemi a tak jsem se musel přikrčit, až jsem se téměř plazil. Jak mi tak hučel kolem uší, chvílemi se mi až zdálo, že se mi pohrdavě směje a užívá si, že je mnohem rychlejší než já.

Co se to stalo? Jakto, že se dnešek tak neuvěřitelně a z ničeho nic semlel?

Moje tlapy slábly, jejich schopnost mě udržet rapidně a citelně klesala. Představoval jsem si, jak tu brzy padnu do nekonečného moře sněhu, a už se nezvednu. Věděl jsem ale, že musím jít dál, ulehnutí by znamenalo konec.

Přesto jsem tomu nemohl zamezit. Bez fyzické síly vůle sotva něco zmůže. Sníh jsem rozmrkával se stále většími obtížemi, a vrstva stejné bílé látky pode mnou také rostla. Tlapy se mi do ní bořily a jen ztěžka jsem je dokázal vytáhnout.

Kde jsou všichni...?

Vydal jsem ze sebe tichý úzkostlivý sten, a pak se mi tlapy nadobro podlomily. Už jsem je nedokázal zvednout.

🐾🐾🐾

Zdálo se mi, že uběhly roky, než jsem zase rozevřel oči, ačkoli se jednalo jen sotva o pár hodin. Kdosi nade mnou stál a promlouvaly ke mně hlasy, které se, jak se mi v mém mdlobném stavu zdálo, navzájem různě proplétaly, jejich hlasitost se chaoticky měnila, až mi z toho bzučela celá hlava.

Tenhle prapodivný efekt však naštěstí postupně slábl, dokonce do bodu, kdy už jsem rozeznatelně a zřetelně zaslechl: „Froste!"

Nade mnou se krčili Abyss a Maple. Pohled na známé tváře jako by mi vliv život do žil, radostně jsem roztáhl tlamu, abych něco řekl, ale nejprve ze mě vyšlo jen chraplavé zakašlání.

„Froste, díkybohu, že žiješ. To mimo jiné znamená, že si můžeme odečíst dalšího ze seznamu nezvěstných."

„Kde jsou ostatní?" dostal jsem ze sebe konečně a trochu roztřeseně se zvedl do sedu.

Abyss máchl tlapou. „Část je támhle na tom vrcholku. Některé bohužel stále ještě postrádáme."

Jemným pokýváním hlavy jsem naznačil pochopení a úlevu. Myšlenkové pochody jako by mi rozmrzly jako tělo, které se také opět dalo do pohybu, a začaly si teď představovat, kdo chybí a kdo už je ve společnosti ostatních.

„Všechno v pohodě?" dodala Maple a zaměřila pohled na mě, když zpozorovala, že už nějakou chvíli mlčím.

„Jistě," pousmál jsem se, „jen jsem z toho byl takový rozhozený. Takovou sněhovou bouři tady jakživ nepamatuju."

„To asi nikdo, leda tak Alfa," přikyvoval stříbrný vlk s bílými fleky po Mapleině boku.

Vlčice se rozhodně obrátila na nás oba: „Tak, než tu teď všichni umrzneme bez pohybu, mohli bychom se konečně vydat k té skále a zjistit, jak je na tom zbytek. Možná se už objevili další. Jsi schopen jít, Froste?"

„Naprosto. Jak říkám, zamrzl jsem spíše děsem a překvapením, než tím chladem," dodal jsem a realitu trochu poupravil, abych zklidnil jejich starostlivý tón.

Všichni jsme se zvedli a vydali se určeným směrem. Ve vzduchu dovívaly poslední náznaky řvoucího dechu větru.