Na nic jsem nemyslel a okamžitě vystřelil kupředu. Rozhlížel jsem se kolem dokola, hledajíc jakékoli známky ryšavé srsti vyčuhující z nekonečného moře sněhu. Prohledal jsem snad každičký kousek tábora, a když jsem začal ztrácet naději, konečně můj zrak zachytil maličkou rezavou hromádku, zhroucenou a bezvládně ležící několik skoků přede mnou.

Teprve teď na mne dolehly všechny ty mrazivé myšlenky. Modrý oheň... pohroma... Melia... Melia! Musím k Melie!

Zatřásl jsem hlavou a vystřelil k místu, kde pohozené tělíčko leželo. Lapajíc po dechu jsem k němu sklonil čenich. Na teď již trochu prořídlé zrzavé srsti už byla zčásti tenká vrstvička sněhu.

„Melio...?" drknul jsem packou jemně do rezavého těla.
Žádná odpověď, ani vlastně nevím, co jsem čekal. Bezmocně, a trochu prosebně jsem se zahleděl do zpola zavřených kaštanových očí. Ten mrtvolný pohled mi dral srdce a zároveň drtil všechny zbylé naděje na prach, jako kdyby je rozšlapávala nějaká obří packa.

„Prosím, vstaň," špitl jsem.

Ozvalo se jakési slabé a tichounké zachrčení. Melia vynaložila všechny zbylé síly na otevření svých očí a dlouze na mě hleděla.

„T-tharete...?"

„Melio!" vydechl jsem, když mě polila úleva po chvíli šokovaného zírání. „Jak ti je? Moc se nevysiluj... Zvládneš mluvit?"

Jazykem jsem z jejího kožichu začal odstraňovat sníh, aby jí nebyla až taková zima. Liška vždy zachraptěla něco nesrozumitelného a pak jí zase klesla hlava, na celou větu se ale nezmohla. Zoufale jsem na ni hleděl, a přemýšlel, co dělat.

„Lio... Co se tady stalo?"

„Bílý ďá..." hlesla křehkým a třesoucím se hlasem umírajícího starého vlka, jenž rozhodně nevěstil dobro.

Věděl jsem to.

Jediná přeživší tohoto útoku se rozkašlala a mě pocákaly drobné kapičky karmínové krve, ale to jakoby jí pomohlo k aspoň částečnému návratu schopnosti mluvy. „Zdevastovala to.... t-tady, a pak... zmizela..." sípala moje liščí kamarádka, zoufale se snažíc ze sebe dostat co nejvíce slov, aby mi poskytla aspoň nějaké informace.

Překvapeně jsem zamrkal a strnul. Zdevastovala? Ona? Bílý ďábel je... vlčice?!

„Očividně... si přišla... pro B-bestii. Ta to ale asi... čekala... a předem s Betou... ut... utekli..."

Zamyšleně jsem sklonil pohled a chvíli neodpovídal. Bestii? Proč by Bílý ďábel chtěl zabít Bestii? Tohle je zajímavější a zajímavější...

„Děkuju Melio, zbytek mi povíš potom. Teď si odpočiň..."

Nejradši bych se vydal na cestu, moje kamarádka však rozhodně nebyla v stavu umožňujícím jí vstát, natož chůzi. Neklidně sedíc u Melii jsem tedy zatím sváděl vnitřní spor – jedna má část mě naváděla okamžitě vystřelit za Bílým ďáblem, neboť toto byla ta má jedinečná šance, druhá však navrhovala spíše varování okolních smeček před tím pekelným duem. A tak jsem jen bezmocně seděl a pokoušel se tu část mě, jež tak fanaticky opěvovala Bílého ďábla nějak potlačit.

Liiny oči se opět zavřely a hlava jí klesla k zemi, boříc se do sněhu tajícího pod teplem sálajícím z jejího těla. Její dýchání se začalo prohlubovat, až nakonec liška upadla do hlubokého spánku. Stočil jsem se kolem ní, abych ji trochu zahřál a pokračoval v přemýšlení.

Zůstaneme-li tu, nijak si nepomůžeme. Tohle místo bylo srovnáno se zemí modrým ohněm. Kdoví, co ta věc dělá, a zda je vůbec bezpečné se tu takhle ještě rozvalovat...
Nezbývalo mi než doufat, že Melia bude co nejdříve zase schopná aspoň nějakého jiného pohybu, než je jen zpomalené mrkání víčky.
To nevadí, připomenul jsem si, už hýbe čelistmi, a to je pokrok. Z nějakého důvodu jsem v té poznámce pocítil kapku sarkazmu, ale radši jsem to nechal být. Probuď v sobě trochu soucitu, Tharete!

Liška vyčerpaně oddechovala a nevypadala, že by se zrovna měla nějak k probuzení, tak jsem se rozhodl tábor mezitím prozkoumat. Opatrně jsem vstal a nejdřív věnoval pozornost Melie. Na jejím těle nebylo jediné rány či šrámu a ani sebemenší kapička krve. Pak jsem ale zpozoroval zatím ještě světlé modřiny, hrající všemi možnými barvami, táhnoucí se po jejích bocích a temeni hlavy.
Lia však ležela pohozená poměrně dále od středu tábora, tak mě napadlo, zda tu nebyl nějaký mírný výbuch či síla, jež by ji takto pohodila a modřiny by se pak objevily v důsledku tvrdého nárazu či pádu z výšky. Nevypadala totiž, že by se zúčastnila nějakého boje.

Pokračoval jsem v obchůzce, vždy jsem se pozastavil u jednotlivých mrtvol a pozorně je zkoumal. Až na jednoho odvážlivce vypadali, že všichni raději prchali, než aby se Bílému ďáblovi postavili čelem. To se jim ovšem vymstilo v podobně zrádných a krvelačných plamenů, které je nepochybně s nadpřirozenou lehkostí dostihli. Mohl jsem se jen dohadovat, pročpak byla tohoto osudu Melia ušetřena.

Potuloval jsem se kolem dokola a zvědavě větřil. Mé tlapy již byly ve fázi, kdy po úmorném a nikdy nekončícím běhání nejspíš brzy plánovaly vypovědět službu. Od pátrání jsem však ani zdaleka neupustil, neboť toto byl tedy nadmíru zajímavý případ, poněvadž jsem takový hromadný masakr tak obrovské smečky ještě nikdy neviděl. Stále jsem se nemohl smířit s tím, že to opravdu způsobil onen Bílý ďábel, ale srdce mi tepalo radostí a vzrušením už jen při té představě. Tak přeci jen jsem ho konečně dostihl. Nebo snad, dle Liiny výpovědi, ji?

Vítr hučel mezi stromy, ve vzduchu poletovaly osamělé vločky vzedmuty ze země do vzduchu jeho silou, a já se pokoušel si ten výjev, jehož byla Melia svědkem vybavit. Do tábora se náhle vřítí bílá střela, dokonale splývající se sněhovou dekou, do které je tábor zabalen. Kolem tvora šlehají blankytné plameny, varující všechny přítomné... začal jsem v duchu rádoby dramatickým tónem. Vlci zděšeně kvičí a začínají ustupovat. Bílý ďábel se jich následně optá, je-li přítomna ona pověstná Bestie. Bestie... jejich jediná spása a síla, kterou měli, ta je teď opustila. Když se to bílý netvor dozví, hněvem vyšle první salvu plamenů proti horským vlkům. Onen jeden odvážlivec vyskočí a po ďáblovi se vrhne, ten ho však s prachobyčejnou lehkostí smete mrtvého k zemi. Tento čin přítomné vlky vyděsí ještě více, a rozhodnou se prchnout. Namísto toho je však brzy dostihnou obrovské plápolající plameny, berouc jim jejich životy. Obrovskou silou sršící z nich je i Melia odhozena pryč a bolestivě dopadá na zem... Začal jsem přemýšlet, co se mohlo odehrát, že liška útočníka přiměla ke slitování... Dokud se má kamarádka neuzdraví, nedozvím se to. A možná, že celý ten útok proběhl úplně jinak. Ať už to bylo jakkoli, nemohl jsem se dočkat, až mi Lia sdělí každičký detail toho osudného dne, byť bude důležitost, kterými oplývají sebemenší. Teď konečně jsem měl tu legendu na dosah packy!

Natěšeně jsem zavrtěl ocasem a s různými myšlenkami a teoriemi proudícími v mé hlavě jsem se vydal lišku znovu zkontrolovat.

Když mě spatřila, pysky se jí roztáhly do trochu pokřiveného úsměvu, který připomínal spíš bolestnou grimasu. Po zádech mi z toho pohledu přeběhl mráz.

„Jak ti je, Mel?" optal jsem se opatrně.

„Nic nového, řekla bych. Odešel jsi před chvílí, za tak krátkou chvilku se toho moc změnit ani nemohlo," protočila očima, ve kterých se stejně jako v jejím hlase objevila špetka ironie. To mě však jedině potěšilo, neboť to signalizovalo jakýsi návrat té staré dobré Melii. Ironie k ní odjakživa neodmyslitelně patřila.

„No jo, no," zabručel jsem a pak se rozesmál, „kdy myslíš, že budeš zhruba schopná vstát?"

„Možná teď, možná zítra, možná nikdy? Těžko odhadovat," pokrčila rameny, „ale... zkusit to můžu."

V duchu jsem zajásal, ale když jsem si vzpomněl na všechny ty její modřiny, trochu jsem se zchladil. Navíc, liščí kamarádka mívala problémy s jednou tlapkou už dříve, neklame-li mě paměť.

Ztěžka se začala zvedat a za hlasitého funění se pokoušela vyškrábat se na své vratké tlapy. Působilo to trochu jako vlče, snažící se udělat své první krůčky. Tohle ale vypadalo mnohem bolestivěji a trochu mi to trhalo srdce.

Mlčky a napjatě jsem ji sledoval, ani jsem nehlesnul. Snažil jsem se však být připravený ji popřípadě chytit a vyhnout se tak nepěknému pádu, kterému by mohla znovu čelit.

„Vtipnej pohled, co?" ušklíbla se, když viděla můj ztuhlý výraz.

Jen jsem pozvedl obočí. „Tak co? Jak ti je? Můžeš takhle stát?" zamumlal jsem, když jsem si všiml, jak se její nohy stále trochu klepou nejistotou.

„Zvyknu si. Jsem spíš šokovaná než raněná."

Opatrně zvedla tlapu do vzduchu a pokusila se o krok dopředu. Sotva to ustála, malátně se kolébala, až jsem skoro vystřelil, abych ji chytil, na poslední chvíli se však udržela.

„Tohle je absurdní... Nic tak hrozného se mi nestalo, tak proč je to jak kdybych se učila chodit úplně poprvé?" zabručela otráveně někam směrem ke svým černým tlapkám.

Pokrčil jsem rameny, a pak se zeptal znovu. „To je přesně to, co se ptám. Melio co se ti stalo a vůbec, co se tady stalo?"

Věnovala mi krátký, mlčenlivý pohled, pak upustila veškeré síly, kterou vkládala do svého postoje, a s hlasitou ránou o zamrzající sníh sebou pleskla zpět na zem. Na čenich mi dolétlo pár malých vloček, a Melia se na mě znovu obrátila.
„Nic zvláštního, předpokládám, že sis to už stejně domyslel."

Podrážděně jsem sklopil uši k hlavě. „Nic zvláštního? Melio, ty víš něco, co já ne. Proč mi to tajíš? Slíbili jsme si, že Bílého ďábla společně vypátráme! No tak, přece... co se tady tedy stalo?! Proč jsi byla jako jediná ušetřena?" zvolal jsem zoufalým hlasem plným křivdy. Možná jsem přeháněl, ale zvědavost mě rozežírala na kousíčky.

Liška neklidně poklepala ocasem do země, hledíc někam do dáli a pak se mi zahleděla zpříma do do očí, až mě zamrazilo. „Bílý ďábel mi dluží," řekla prostě.

„A... a... nějak podrobněji by to nešlo rozvést...?"

„Tohle ti k výzkumu nepomůže. Je to jen a jen mé tajemství," zavrtěla rázně hlavou, a když už jsem se nadechoval k další námitce, okamžitě mě umlčela tvrdým pohledem a ostrým zasyčením.

„Fajn," odvětil jsem poraženecky, „ale co se tu stalo mi snad můžeš říct, i když vynecháš tu část o tobě."

„To asi skutečně mohu," usoudila a posadila se pohodlněji, skládajíc svůj ocas podél mrštných tlapek. „Začalo to prostě a jednoduše, když jsem ležela ve svém doupěti, se zvýšeným počtem stráží, od té doby cos utekl," řekla trochu suše a mně bylo jasné, že mi to stále ještě trochu vyčítá, no nebylo divu, „když v tu chvíli oni strážci zmizeli. Dost jsem se podivila, byla to snad nějaká léčka, snažící se mě vylákat ven? Rozhodla jsem se zatím ještě počkat uvnitř doupěte, když se však zvenku ozvalo bolestné kňučení a bojový ryk, nevydržela jsem to a nakoukla tam. Tharete, já ani nevím, co ti mám říct, tady není, co vyprávět. Přišel Bílý ďábel, optal se po Bestii a následně, když se dozvěděl o její nepřítomnosti, zmasakroval všechny, které mohl a kteří se odvážili mu odporovat. Konec, tadá, pak odešla a nechala mě tu mezi mrtvolami," usekla vyprávění chvatně.

„Hmpf. Neustále o Bílém ďáblu mluvíš v ženském rodě, je to tedy vlčice?"

„Ano."

Energicky jsem máchl tlapou. „No vidíš, třeba to je podstatná informace! Tak kolik takových jsi mi ještě zamlčela?"

„Tharete..." věnovala mi napomínající pohled, „pro tebe je důležitá každá hloupost. Jsem unavená, dobrou."

Bez jakýchkoli dalších slov se stočila do klubíčka, já však věděl, že spánek jen předstírá. Odvrátil jsem od ní pohled, povzdechl si a podíval jsem se na oblohu. Oblaka byla podivně tmavá, což věstilo blížící se zlé počasí. Znovu jsem se obrátil na lišku, nemohl jsem si pomoct, stále ve mně plápol ten plamen zvědavosti a dychtivosti po informacích, ačkoli Melia se ho už snažila zčásti uhasit. Proč tak rychle a náhle rozhovor usekla? Proč o tom nechce mluvit?
Když jsem se pokusil myslet soucitněji, napadlo mne, že mně by třeba také nebylo zrovna příjemné o tom mluvit, zvlášť když tomu byla přímým svědkem a všechno to viděla.

Slunce se začalo ztrácet za obzorem a vrhalo na nás své poslední skomírající paprsky. Toho večera už jsem nepronesl ani slovo a jen se snažil vše, co jsem se dozvěděl – ačkoli toho nebylo mnoho – zpracovat. Na čelo se mi pak začaly snášet nové vločky, které se třpytily a tančily v zesláblých oranžových paprscích. Upřel jsem veškerou svoji pozornost na ně, snažíc se vytlačit Bílého ďábla aspoň dočasně z hlavy. Kdepak asi je teď? Vraždí další smečku?

Blyštící se vločky mi roztávaly na čenichu, od kterého stoupaly viditelné obláčky páry. Začínalo se ještě více ochlazovat, o tom nebylo pochyb. Melia ještě stále předstírala spánek, a tohle napětí mezi námi se mi vůbec nelíbilo. Položil jsem si hlavu na tlapky a sledoval poslední zbyteček vršku zlatavého kotouče, jak se noří někam za obzor, až nakonec zmizel úplně celý. Z nějakého důvodu mi z tohohle místa lezl mráz po zádech, zvlášť, když se vzduch začal plnit tím mrtvolným pachem. Tak moc bych si přál odsud co nejdříve vypadnout... Až skoro prosebně jsem se na liščí kamarádku podíval. Nezbývalo než doufat, že až se „probudí" bude schopná ujít aspoň nějakou vzdálenost... Protože kdoví, co by se s námi stalo kdyby ne.