Vyčerpaně jsem se potuloval zasněženou krajinou, která se zde z lesa pomalu přeměňovala na skalnaté útesy.

Zmizelo zde rostlinstvo, a já jen cítil křupání sněhu pod mými tlapami. Bylo tu chladněji než v nižších místech, a občas zafoukal silný, mrazivý vítr, který se mi nepříjemně zakusoval do kožichu. Napadlo mě, že bych se mohl ukrýt právě pod útesy z druhé strany, poněvadž by tam mohlo být aspoň částečně bezvětří. Nejprve jsem si však chtěl udělat přehled o místě, kde jsem se nacházel, docupital jsem proto k jednomu z útesů, a pokusil se na něj vyškrábat. Pod tlapami jsem cítil, jak se občas oddrolí nějaký kamínek nebo vrsta nerostu, ale řekl jsem si, že to snad nic nebude. Když už jsem byl skoro na vrcholku, sníh mi ujel pod nohama a já se skutálel dolů, padajíc na čumák.

Otráveně jsem zabručel a pustil se do lezení ještě jednou. Když jsem byl konečně úspěšný, na chvíli jsem se posadil na kraj útesu a lapal po dechu, s jazykem vystrčeným z tlamy.
Výhled tu byl opravdu pěkný, v dálce se dokonce trhaly ty pochmurně šedé mraky. Paprsky slunce vypadaly, jako by se odtamtud snažily dostat a probít se na svobodu. Tak moc bych si přál, aby konečně symbolizovaly aspoň nějakou naději.

Dole pode mnou bylo hluboké údolí plné polámaných stromů. Jen málo z nich ještě stálo, a já si mohl jen domýšlet, co se tu stalo.

Položil jsem si hlavu na tlapky a pozoroval, jak tam dole občas něco přeskočí přes kmeny stromů, a pak zase zmizí v houští. V tu chvíli mi zakručelo v břiše, a já si uvědomil, jak dlouho jsem už nic nejedl. Bylo mi však jasné, že samotný vlk toho moc neuloví. Jedině, kdyby se někde objevil nějaký zajíc, hraboš, nebo třeba aspoň veverka... Na nic většího bych si troufnout nemohl, šance úspěchu pro jednotlivce jsou už tak velmi nízké, a já navíc nějaký skvělý lovec ani nebyl, což mé šance sráželo ještě níže.

Chvíli jsem tam ještě ležel a odpočíval, zatímco jsem zahleděn do překrásného panoramatu dumal nad tím, co budu dělat dál. Nakonec jsem rázně zabušil ocasem do země.

Měl bych se tedy aspoň podívat po nějaké té menší kořisti. Nemůžu tady proležet celý den. Vyskočil jsem opět na tlapy a protáhl se. Jestli se konečně z něčeho aspoň částečně nenajím, postupně úplně vyhladovím.

Pozvolným klusem jsem začal scházet po méně strmém okraji do zničeného údolí. Povrch pod mými tlapami znovu často nepříjemně zaklouzal, ale nakonec se mi podařilo nějak se sesunout dolů. Aspoň to tu prozkoumám, řekl jsem si, přeci jen bude výhoda to tu do detailů znát, když se v místních lesích potuluje Bestie.

Opět jsem si vzpomněl na Meliu a píchlo mě u srdce. Opravdu jsem takový sobec, že jsem ji tam nechal...? Zavrtěl jsem však hlavou, abych ty myšlenky zahnal a rozběhl se dál.

Sníh a malé větvičky mi praskaly pod nohama a chladný vánek si příjemně hrál s mojí srstí. Spadaných stromů tu bylo tolik, že jsem byl vlastně neustále ve vzduchu, jak jsem se snažil všechny ty kmeny přeskákat. V poničeném lese bylo až nezvykle temno, když vezmeme v úvahu, že byl den. Bylo zde mnohem temněji než na sluneční září zalitých skalách, protože právě ony útesy vrhali na místo pod nimi tmavý stín. Působilo to zde také trochu strašidelněji, a kdykoli někde jen tiše šustlo, prudce jsem k tomu místu trhl hlavou. Uši jsem měl celou dobu vztyčené a nastražené, stejně jako oči, kterýma jsem těkal všude okolo.

Tady ze spoda ty skály vypadaly ještě větší a hlavně nebezpečnější ke stání na nich, a já se podivil, že jsem se vůbec odvážil tam jít.

Co mne ale znepokojovalo bylo to, že jsem zde nezachytil žádný pach jakékoli kořisti, ani jsem žádnou nespatřil.
V lese bylo naprosto mrtvo, jen málokdy se něco mihlo v korunách stromů nebo kolem mě prolétla moucha či nějaký jiný hmyz, vzhledem k tomu, jaké roční období bylo. Připadal jsem si jako jediný živý tvor tady.

Pak jsem konečně v dálce spatřil, jak se cosi modravého vesele vlní mezi horami a zaradoval jsem se. Řeka! Když neuhasím hlad, tak aspoň žízeň.
Zdroj vody vypadal opravdu mohutně, jeho proud byl velmi široký a dlouhý. Řeka už se nacházela v pásmu, kde stín lesa již zmizel, a tudíž se koupala v sluneční záři, stejně jako skály za mnou.

Dělila mě od ní však ještě velmi, velmi dlouhá cesta. Neztrácej naději, Tharete. To vydržíš, dřív nebo později tam dojdeš.

Když už jsem si představoval, jak spokojeně skláním hlavu a hltám vodu, ozvalo se za mnou pobouřené štěkání. Ztuhl jsem, a než jsem stihl pořádně zareagovat, obklíčila mě smečka kojotů. Šokovaně jsem zamrkal a překvapením mi klesla čelist.

Sakra... Vlezl jsem snad do nějakého jejich teritoria či co?

I když, na druhou stranu by mě to asi až tak neudivilo, koneckonců, toto pochmurné místo bez jakékoli známky života by nepochybně bylo ideálním domovem pro tyto prašivé mrchožrouty.

Hladově a nenávistně se do mě vpíjelo spoustu párů žlutavých oček. Kojoti po mě poštěkávali, někdo občas krátce zavrčel. Viděl jsem, jak mají napjaté svaly a celkově jsou celí sebejistí a připravení k útoku. S takovým chováním jsem se u kojotů snad ještě nikdy nesetkal... Mírně jsem se přikrčil a začal opatrně ustupovat. Nakonec jsem nevydržel nápor tolika pohledů na mě a odvážil se promluvit.

„Co chcete?" vycenil jsem tesáky, když jsem se konečně vzpamatoval. Znělo to však mnohem méně sebejistě, než jsem zamýšlel.
Všechny jsem si je přeměřil pohledem, ale jejich výrazy se nijak nezměnily. Možná se jen ještě více rozzuřili. Vše zůstalo při starém, vládlo mezi námi ticho, jen občas některý z nich výhružně vyštěkl.

Přivřel jsem oči. „Ptám se znovu, co po mě sakra chcete?"

Otázku jsem však pomalu ani nestihl doříct a jeden z nich už mi zaryl tesáky do holeni. Zakňučel jsem bolestí a začal nohou lomcovat, to však bolest jen znásobilo a podnítilo i zbylé kojoty k útoku. Všichni se na mě přisáli a pevně se drželi.

Pokusil jsem se aspoň nějak odkulhat pryč, to se však se smečkou kojotů přilepených na mém těle nejen jevilo, ale i prokázalo jako nemožné.

„Hej, nechte mě b – Au!" Rozbušilo se mi srdce a v myšlenkách jsem si už představoval, jak mě táhnou k zemi, jak bezvládně ležím ve sněhu a prchá ze mě život. Takový konec jako podlehnout pár prašivcům je opravdu ubohý.

Rozzuřeně jsem zavrčel a otočil hlavou, abych aspoň chytl kojota nejbližšího k mé tlamě. Ten vypískl bolestí a uskočil pryč, ale nakonec mě jen obešel a našel si bezpečnější místo pro sebe, kde by mě stále mohl hryzat.

Před očima už se mi začalo trochu černat, a ztrácel jsem síly i rovnováhu, stejně jako motivaci ke vzdorování. Když už se mi pomalu začaly podlamovat nohy, ozvalo se hluboké zavrčení, takové, jaké jsem ještě nikdy neslyšel. Všechny okolní zvuky okamžitě ustaly, jediné, co se po lese rozléhalo bylo právě ono vrčení, díky kterému jsme všichni zkameněli. Cítil jsem, jak se mi svírá hrdlo.
To nebylo vrčení normálního vlka. Tohle znělo jako by se snad dlouhá léta brousilo do tohoto hrůzostrašného, chraplavého tónu, bylo jako tisíce hlasitých hromů při bouřce, a jeho tón byl nasáklý nenávistí a pobouřením.

Kojoti znejistěli, cítil jsem, jak jejich stisky povolují, ovšem stále se nepouštěli úplně. Pak se ozvalo další hlasité varování, a já slyšel, jak země pod mými tlapami začíná vibrovat v důsledku našlapování tvora, jenž se k nám blížil. A když kojoti pořádně nereagovali ani na poslední výstrahu, vzduchem rázem prolétla bílá šmouha a smetla mě i kojoty na zem. Všude se rozletěl sníh a celého mě obalil. Někteří začali prchat pryč, další se zmateně rozhlíželi kolem. Jeden se mě však stále držel, svíral moje hrdlo, jako by to snad bylo nějaké jeho poslaní, které musí splnit za každou cenu, i kdyby měl položit svůj život.

A v tu ránu se kojot pustil. Nejprve jsem neměl tušení, proč tak najednou, ale když jsem párkrát zamrkal, spatřil jsem menší bílou vlčici jak ho svírá v zubech a zuřivě s ním třepe. Následně začala opět vydávat to vrčení, ze kterého běhal mráz po zádech.

Jakmile se kojot přestal zmítat, povýšenecky s ním hodila o zem. Zbytek smečky to pochopitelně vylekalo a proto okamžitě vzali nohy na ramena.

Opatrně jsem se posadil, celé tělo mě pálilo bolestí. Pak zavál prudký vítr a všude se znovu rozletěl sníh, až jsem na dobrou chvíli nebyl schopen cokoli vidět. Když se vše zase konečně usadilo, spatřil jsem před sebou onu vlčici. Jen mlčky stála jako nějaký přízrak a propalovala mě pohledem. Pořádně jsem si ji prohlédl. Její srst byla bělostná jako sníh ve kterém jsem ležel, bez jakéhokoli tmavšího vzoru. Jen byla potřísněna krví. Oči vlčice byly chladně modré. Nevydržel jsem se do nich dívat celou dobu, poněvadž mě trochu děsily. Vlčice sama o sobě nevypadala nějak přátelsky, kromě těch krvavých skvrn to byly ještě ostré tesáky, jizvy a potrhané ucho, z něhož zbyl už jen malý pahýlek, které potvrzovaly moji domněnku.

„Já... děku -"

Opět jsem nic nestihl doříct, protože se vlčice beze slova odrazila do vzduchu a mohutným skokem přese mě přeletěla. Pak zmizela někde mezi stromy, které ještě stály, stejně záhadně a znenadání, jako se objevila.

Chvíli jsem opařeně zíral do země a povzdechl si. Co to mělo sakra znamenat? Zhluboka jsem se nadechl, pak vydechl a opět nechal své tělo dopadnout na zem.

Ta vlčice rozhodně nebyla slabá, navíc dokázala v ostatních probudit takový strach... Možná by mi pomohla zachránit Meliu... Ne, už zase využívám ostatní! Takhle to nejde, tohle musím zvládnout sám! napomenul jsem se. A to jsem se konečně přemohl a přesvědčil se. Přeci se k Melie opravdu musím vrátit a je-li živá, zachránit ji. Tohle černé svědomí, že jsem ji nechal někde na pospas horské smečce by mě sžíralo do konce života. Ona by mě tam jistě nenechala...
Pak můžeme společně varovat ostatní okolní smečky o návratu Bestie. Ano... to zní jako plán.

Jenže takhle Mel nebudu schopný zachránit... Jsem oslabený. No... Musím to aspoň zkusit a zjistit, jaká je situace.

Opatrně jsem se zvedl ze země. Pak jsem se naposledy podíval na mrtvého kojota přede mnou a pomalým, kulhavým krokem se rozešel pryč, zanechávajíc za sebou krvavé stopy. Už jdu, Lio.

Tak Tharet se nám konečně vzpamatoval. ¯\_(ツ)_/¯

💙Bloody💙