Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. Nebyla jsem schopná vydat ani hlásku, jen jsem nehybně zírala na černo-hnědé tělo, teď už trochu zasněžené, jak bezvládně leží na zemi.

„To je kvůli Blizzard! Od té doby, co tu je se tu jen vraždí!" prořízl Fear ticho a z hrdla se mu vydralo tiché zavrčení, „zabilas mou sestrou!"

Alfa se na něj nejistě podíval. „Klid, Feare. Blizz –"

„Nemám důvod Maple zabít!" přerušila jsem je rozvztekaně. Mezi mnou a Fearem opět nastalo to napětí. Jak mě mohl takhle obvinit? Srst na zádech se mi začala opět ježit a pysky pomalu odhalovaly tesáky.

„Vážně!? Jsi si tak jistá!? Včera jsi na ni ječela jako pominutá!"

„A ty jí závidíš postavení!"

„Ne, to tys ji zabila!"

„Ne, ty!"

„Ty!"

Vyšlo ze mě bouřlivé zavytí a s Fearem jsme vyskočili do vzduchu. Zareagovala jsem ale trochu rychleji, takže jsem ho srazila k zemi. Bleskově mi chňapl po zbylém pahýlku ucha, jenž kdysi roztrhla Star.

Otráveně jsem vycenila tesáky a zaryla je hluboko do Fearova břicha. Bolestně se prohnul a začal skučet a házet sebou.

„Blizzard, dost! Okamžitě přestaňte, oba!" pokusila se situaci zachránit Beta.

Hnědočerný vlk se mi nakonec vyškubl, ale v tlamě mi zůstal zakrvavený chuchvalec jeho srsti. Fear odskočil na stranu a s bolestnou grimasou okolo mě kroužil.

Výhružně jsem zavrčela a přikrčila se.
„Ustup Feare, radím ti dobře."
V očích se mi ledově zalesklo a přestala jsem stát v bojové pozici. Vztek mi stále proudil žilami, jako rozžhavená láva. Neustupoval. Ani vztek, ani Fear.

„Co to je za triky?" prskl a švihl ocasem.

Přivřela jsem oči a zkroutila pysky do ledového úsměvu. Rozhlédla jsem se okolo a oznámila celé smečce: „Teď se poučíte, že si nemáte zahrávat s ohněm!"

Okolo mě okamžitě vzplály blankytně modré plameny. Ozval se zděšený šum a všichni začali ustupovat. Fearovy oči konečně naplnil strach.

Ten pocit jsem si poměrně užívala. Bylo to ode mě zlé, zlomyslné a chladné, ale co. Já už taková poslední dobou byla.

Co by na to řekl Flame?

Myslíš Bestie? odsekla jsem hlásku v mé hlavě, ale vzápětí toho zalitovala. Co se to se mnou děje? Promiň, Flame...

Došlo mi, že jen stojím, čímž částečně vyprchal efekt dramatičnosti. Všichni – teď už mlčky – zírali. Okamžitě jsem nechala plameny obklopit Feara.
Vlk neměl kam utéct a vyl o pomoc.

Modravý oheň se postupně blížil k jeho tělu a plameny se vlnily do stejného rytmu jako ty v mých očích. Všechno vycházelo, dokud mě někdo bolestivě nepraštil tlapou do hlavy.

„Blizzard!" zasyčel Frost, stojíc nade mnou, „přece ho nezabiješ! I kdyby on byl vrahem Maple, tak tím že ho teď zabiješ jen dokážeš, že jsi stejná! A to ty nejsi," dodal tiše s pohledem upřeným do mých očí.

Trochu jsem zavrčela a povzdechla si. Co jsem měla udělat? Vzdát se a řídit se radami modrošedého vlka? Měl přeci jen dobré úmysly, a já mu začala trochu závidět povahu. I přes to, že jsme byli přátelé, se choval neutrálně ke mně i hnědo-černému vlku. Nebyl na ničí straně, což bylo správné, protože já i Fear jsme měli asi tak stejné úmysly, a nejlepší bylo tedy hádku poklidně ukončit.

Podívala jsem se na Frosta. Byl Flameovi hodně podobný, hlavně svou povahou – až na to, že Flame by se za mě s Fearem bil do krve a byl jen a jen na mé straně.

Nechala jsem plameny zmizet a zvedla jsem se ze země a utrousila: „Ne, to teda nejsem. Já jsem horší."

Fear na mě tiše zíral. Z jeho pohledu bylo jasné, že toho nenechá. Já jsem to cítila také. Ani jeden toho nenecháme, dokud ten druhý nebude mrtvý.

                              🐾 🐾 🐾

Probudila jsem se s očima do široka vyděšeně otevřenýma, lapajíc po dechu.

Co to mělo znamenat? Doufám, že to byl jen sen... Přeci bych nebyla tak naivní, abych ukázala všem ostatním vlkům plameny, ne? Měla bych se už poučit. A neměla by spíš než tohle být první reakce: ,Doufám, že Maple žije!' ? No nic... nezbývá, než se přesvědčit.

Rychle, ale stále trochu rozklepaně jsem se postavila na tlapy a uháněla napříč táborem. Před doupaty lovců ležel ve sněhu modrošedý vlk.

„Froste!" štěkla jsem hlasem plným paniky.

Lovec trochu zmateně naklonil hlavu na stranu. „Děje se něco, Blizzard?" Ve fialových očích se mu zatřpytily obavy.

Přiklusala jsem k němu a posadila se. Chvíli jsem přemýšlela, jak bych všechny ty události, jež se přihodily shrnula a nakonec jsem ze sebe prostě dostala jen: „Je Maple v pořádku?"

„Jistě... Myslím, že ano. Proč by neměla?" Na pyscích mu pohrával ten milý, srdečný a bezstarostný úsměv. Jak někdo dokáže být takhle pohodový, uvolněný a upřímný v jakékoli situaci?

„Nic... Jen jsem se chtěla ujistit –"

Pobaveně zabušil ocasem do země a zasmál se. „Jestli mi nevěříš, měla by se za chvíli vrátit. Přeci jen musela pomoci na hlídce, ačkoli to už by momentálně neměly být její povinnosti... No, je opravdu ochotná. Můžeš si s ní pak promluvit osobně."

„Jasně... Děkuju," kývla jsem a zatím se vrátila k povinnostem Omegy, jež mi byly přiděleny na dnešek. Po chvíli jsem však nedočkavostí stejně přestala a rozhodla se jít směrem, jakým by Maple měla přijít a posadila jsem se na hranice teritoria.

Dlouho jsem vyčkávala Maplein návrat. S každou další minutou jsem byla nejen nedočkavější, ale zároveň se hromadily moje starosti o černo-hnědou vlčici. Že by přeci jen ten sen něco prozrazoval...? Sny často nejsou jen tak bez symboliky. Neklidně jsem bušila ocasem do země a těkala očima po zimní krajině.

Větve stromů vypadaly, že ztěží zvládají unést takový nápor, jako byly takové spousty sněhu. Samotné stromy byly také celé obalené do bílé deky, a pochmurná šedá barva oblohy s nimi pěkně ladila.

Když jsem byla celá až po uši zabraná ve zkoumání přírody, konečně se mezi stromy objevil záblesk černo-hnědého kožichu a sníh se rozletěl na všechny strany, když přede mnou Maple prudce zastavila.

„Maple –"

„Nene, Blizzard, teď nemůžu. Promluvíme si později, musím za Alfou, nesu důležité zprávy," přerušila mě, mrštně mě oběhla a znovu zmizela.

„Hmpf," zabručela jsem si sama pro sebe a hrábla tlapou do sněhu. Aspoň si mohu být jistá, že je živá.

Opět jsem vstala a začala se ploužit zpět do středu tábora. Tam si mě odchytili Abyss s Marble. Veselí sourozenci mi hned začali vysvětlovat, že nás tři Alfa pověřil vyměněním mechu v doupatech celé smečky.

„Tři vlky?" podivila jsem se, „to bych snad měla zvládnout sama, ne? Běžte radši na hlídku, nemůžeme riskovat další útok, ne?" odstrčila jsem je.

„No tak, Blizzard. Třeba se tě Alfovi zželelo. Navíc, aspoň se třeba lépe poznáme, zatím nebylo moc příležitostí si s tebou popovídat," opáčila Marble, věnujíc mi široký, hřejivý úsměv.

Nechtěla jsem se však nechat obměkčit a razatně jsem zavrtěla hlavou. „V těchto časech není prostor pro lítost."

Odpochodovala jsem pryč a nechala je za sebou. Myslela jsem si, že už mám vyhráno, ti dva však stále šli za mnou.

„Blizzard, prosím. Dej nám šanci, socializuj se trochu," ozval se teď i Abyss.

Povzdechla jsem si a nakonec svolila. „Fajn... Asi bych vážně měla trávit čas i s ostatními," pronesla jsem jen tak do větru, poněvadž mi bylo jasné, že se toho stejně řídit nebudu.

Sourozenci zavrtěli ocasy a vrhli se na pomoc s vyměňováním podestýlek. Bílá vlčice se stříbrnošedými značkami se na mě po chvíli zase otočila.

„Víš," mumlala přes mech, „on tohle úplně tak nebyl Alfův nápad –"

„To mi bylo jasné," odsekla jsem a protočila otráveně očima.

„– chtěli jsme ti totiž s Abyssem jen říct, že ohledně té záležitosti s Featherem... jsme na tvé straně. Přijde nám nesprávné tě takhle obvinit jen proto, že jsi tu nová."

Překvapeně jsem zamrkala očima, taková slova mě upřímně překvapila, ale příjemně.

„Tak... To děkuju," pokusila jsem se zkroutit své pysky aspoň do nějakého trochu přijatelného úsměvu.

Než jsme stihli říci cokoli jiného či pokračovat v práci, ticho protnulo hluboké zavytí. Avalanche svolával smečku.

Všichni jsme vyběhli z nor a dostavili se k shromažďovacímu kameni. Když zde byla celá smečka, Alfa pomalu kývl a spustil: „Takže...
Maple –"

Maple? Že by přeci jen... Ale vždyť já ji ještě před chvílí viděla živou!

„– Maple za mnou dnes přišla se znepokojujícími zprávami."

Oh, takže žije, uklidnila jsem se trochu, už moc panikařím.

Alfa nás všechny přejel smrtelně vážným pohledem. „Bylo jí řečeno, že k životu byla opět uvedena ta, o níž jsme si mysleli, že je jen legendou. Krvelačná vlčice, toužící po pomstě. Ano, Bestie je zpět. A potuluje se po našich lesích."

A veškerý klid byl okamžitě usmrcen. Uši mi klesly k hlavě, srst se znovu zježila, tlapy roztřásly a tesáky se sápaly na denní světlo. Bestie... Srdce mi začalo bušit jako o závod. Alfův hlas teď byl jen cosi tlumeného, co bylo umístěno jen někam dozadu mé hlavy. Už jsem ho nevnímala, moji mysl naplnila až příliš intenzivní pomstychtivost a nenávist. Bestie... Jak si vůbec dovoluje se ještě jednou ukázat před mým čenichem? Flamey... Všechno je to jen kvůli ní! Nebýt Bestie, teď místo pobytu v téhle smečce sedíme někde spolu...

Do reality jsem se opět dostala, až když jsem ucítila Maple, jak mi konějšivě olizuje uši.

„Neboj, všechny nás ta představa děsí a nedokážeme to přijmout. Bestie... Vždyť je to jen taková pohádka... A teď je tu, možná je hned za námi, může být kdekoli. Je hmotná a reálná," šeptla, zírajíc do prázdna.

Nezmohla jsem se na odpověď, jen jsem přikývla a soustředila veškerou svoji energii na potlačení modrých plamenů, které chtěly rozzuřeně vyletět z mých tlap a ten život z Bestie zase rychle vysát. Tohle je šance pomstít Flamea...

„A proto," vrátil se Alfa opět k hovoru, „musíme zajistit bezpečí pro každého z vás. Tohle berte jako nouzový případ, kdy jsou naše životy v nepředstavitelném ohrožení. Na hlídky se odteď bude chodit minimálně po dvou, nikdy ne jen jednotlivec. Všichni se budete zdržovat jedině v táboře, pro všechny platí zákaz opouštění území. Jakékoli porušení těchto pravidel musí být nahlášeno. Buďte v pozoru. Ve dne v noci, mějte oči i uši na stopkách. Nikdy si nemůžeme být jistí, kdy zaútočí. Rozchod."

                               🐾 🐾 🐾

Pohled třetí osoby:

Když na tábor smečky padla černočerná tma, Avalanche již ležel ve své noře, s Betou stočenou po jeho boku.

Šedý vlk se ale neustále budil, jeho myšlenky sužovaly obavy o jeho smečku, rodinu a přátele a plnily se různými hrůznými představami o tom, co by se mohlo stát. Už po několikáté se neklidně přetočil, až toho měl dost. Starostlivě se podíval na Betu a potom vstal a vyšel z doupěte ven.

V táboře vládlo naprosté ticho, jen občas někde zapraskal sníh. Avalanche se chvíli rozhlížel kolem, aby zjistil, odkud zvuk přichází, a pak za pomoci mléčného svitu měsíce si všiml dvou postav, jak pochodují kolem. S úlevou si uvědomil, že jde o Frosta a Abysse, které pověřil nočním hlídkováním. To bylo jedno z dalších nouzových opatření.

„Alfo," šeptl Frost, jakmile ho zaregistroval, „zrovna za vámi jdeme..."

Modrošedý vlk po celou dobu hleděl do země, teď však hlavu konečně zvedl a Alfa i přes hustou tmu viděl, že jeho výraz je velmi utrápený.

„Co se stalo?" optal se Avalanche znepokojeně.

Frost se na sebe s druhým hlídkujícím zachmuřeně podívali a pak oba ztěžka pronesli: „Blizzard je pryč."

Už jsou to opět měsíce od té doby, co vyšla poslední kapitola... 😅 Znovu prostě musím přiznat, že jsem moc neměla náladu ani čas něco napsat, takže jsem se to zase snažila trochu vykompenzovat touhle kapitolou, která je skoro dvakrát tak dlouhá jako obyčejně.

Vím, že ta neaktivita se nedá úplně nahradit, ale snad se vám tahle kapitola aspoň líbila – strávila jsem nad ní poměrně dost času a doufám, že tedy stála za přečtení ^^

Nebudu tu psát ty věci, jakože doufám, že se ty mezery mezi jednotlivými kapitolami zredukují – jak se znám, a jak už jste jistě pochopili i vy, stejně pak vždycky prokrastinuju, nebo prostě do psaní nemám chuť.

Všem, kdo na tuhle knihu ještě nezapomněli a nezlomili jak nad ní, tak i nade mnou hůl moc děkuju, opravdu si toho vážím a jsem za to vděčná ❤️

💙Bloody💙