Do doupěte se vkradly první sluneční paprsky. Ospale jsem pootevřel oči a zamrkal jimi.

Melia ležela stočená na zemi a ocas měla přes čenich. Divil jsem se, že ji nelechtá.

„Já to teda nechápu," zahuhňal jeden z hlídacích vlků před tímto doupětem.

Ten druhý otráveně zamumlal. „Co zase nechápeš, ty troubo?"

„Víš... Bestie má vždy přece jednu obět, kterou ovládá. Jenže teď, když jsme ji vyvolali... Je tady před námi. K tomu, aby existovala teď nikoho nepotřebuje. Není jen přízrak, není temný démon, co ovládá mozek oběti. Je opravdová. Jenže co její nynější oběť? Mám to chápat tak, že jsme ji od Bestie tím vyvoláním osvobodili?"

„Prakticky ano," přikývl druhý hlídkař, „Bestie nebude mít žádnou oběť, dokud ji neodvoláme."

„A to je v plánu?" zajímal se první vlček.

„Kdoví... To je jen mezi Bestií a Alfou, jak se dohodli. I když předpokládám, že Beta o tom ví také. Vždycky ví o všem," utrousil znuděně opět druhý.

Přestal jsem věnovat pozornost jejich rozhovoru a znovu pohlédl na Meliu. Ještě včera jsem byl pevně rozhodnut, že ji tu nechám napospas Bestii a osudu. Jenže teď... Když jsem na ni tak hleděl, nechtěl jsem odejít. Přeci jen to byla má kamarádka...

Ale je tedy pěkně hloupá! Přeci musíme utéct!

Zavrtěl jsem hlavou, abych zahnal myšlenky, které mi radily zůstat. Ne. Já musím odejít, pokud chci žít a najít Bílého Ďábla. Tady mě maximálně sežere Bestie.

Připlížil jsem se k východu doupěte. Dva hlídkaři se stále živě bavili. Měl jsem dvě možnosti, zbrklý útěk nebo nějakou lest. A lest byla rozhodně přijatelnější možnost, vzhledem k tomu, že po táboře se právě teď možná potulovala Bestie. Bestie. Ta legendární Bestie... Stále bylo tak těžké tomu uvěřit...

„Hej," začal jsem. Oba dva hlídkaři se na mě bleskově otočili.

„Co chceš, mladej? Vrať se zpátky do doupěte."

„Pořád v něm jsem," odpověděl jsem nevinně.

„Huh..." protočil očima starší hlídkař, „co tedy chceš?" Ten mladší si mě měřil bystrým pohledem. Věděl, že něco plánuji, a já jsem viděl, že má napnuté svaly. Byl připravený zareagovat co nejpohotověji to šlo, a přitom se tvářil tak ledově klidně...

„N – no..." vykoktal jsem ze sebe, poněvadž ta autorita mladého vlka mě vyvedla z rovnováhy a znejistěl jsem. Najednou jsem měl obrovské okno. Jaký byl můj plán? Co že jsem to vlastně vymyslel?

Sakra, sakra... Mysli, něco vymyslíš...

„No," zopakoval jsem znovu, trochu jistěji a odkašlal jsem si, „mám podezření, že Melia je mrtvá."

A pak mi něco došlo. Právě jsem přiznal, že ji znám. A došlo to evidentně i jim. Mladý vlk začal okamžitě vrčet a cenit tesáky. Oba dva mě zaháněli zpět do doupěte.
Nezbývala jiná možnost. Musel jsem zvolit ten zbrklý útěk...

Prudce jsem se odrazil a vystřelil z doupěte, čímž jsem do těch dvou vrazil. Radši jsem nezastavoval, ale trochu jsem natočil hlavu dozadu, abych viděl, co se stalo. Donutil jsem ty dva zmateně zavrávorat, a chvíli trvalo, než se zvedli ze země.

Bylo chytré takhle zbrkle vystřelit pryč? Rozhodně ne. Už jsem si představoval zuřící Bestii běžící za mnou...

Tak moc jsem chtěl zachránit Meliu. A najít Bílého Ďábla. Jenže teď bylo nemožné obojí. Věděl jsem, že Bílého Ďábla sám nenajdu. Nikdy.

Jsem sám, slabý a hladový.

Jenže jsem ji tam nechal. Nechal jsem Meliu, upustil jsem svého snu a radši si sobecky zachránil život. Ale bylo to vůbec sobectví? Třeba jen pud sebezáchovy... Ne, jen se vymlouvám.

Liška mohla být touto dobou už mrtvá, protože můj útěk pravděpodobně smečku rozzuřil. A zabitím by si mohli zaručit, že neuteče.

Zavrtěl jsem hlavou a zabručel. Nenajdu Bílého Ďábla, a kdoví, co bude s Meliou.

Jak jsem tam neustále dokola omílal to s Bílým Ďáblem, začal jsem přemýšlet.

To ti na Melie opravdu záleží jen kvůli Ďáblovi? To je všechno? Jsi opravdu pokrytec, Tharete. Zneužíváš všechny a všechno pro svůj vlastní prospěch. Jen a jen tvůj vlastní prospěch.

Povzdechl jsem si a zaposlouchal se do zvuku bušení mých tlapek do země. Existuje vůbec Bílý Ďábel? Nenechal jsem právě zbytečně umřít nevinnou lišku jen kvůli nějaké hloupé a vymyšlené legendě? Pokud je Melia živá, tohle mi nikdy neodpustí.

Ale pořád by to bylo lepší, než kdyby zemřela... Nebo ti to snad je jedno, Tharete?

Zatřásl jsem hlavou. Už dost myšlenek o té lišce a Bílém Ďáblovi! Mou momentální prioritou je přežít. Prostě se vrátím ke stejnému životu, jakým jsem žil kdysi.

Nakonec jsem si našel místo, v němž by se jakž takž dalo přespat, ale v noci jsem stejně pouze bděl a hleděl do prázdna před sebe. Zevnitř mě sžíralo černo černé svědomí.

„Melio... žiješ?"

Takže vzhledem k tomu, jak dlouho jste museli čekat tohle není zrovna nejlepší odměna (poslouchat pořád dokola Tharetovy výčitky, které jsou ve výsledku to samé, jen stokrát jinak napsané), ale pokusím se to zlepšit v následující kapitole. Přeci jen, u Blizzy je toho teď celkem více o čem psát.

Každopádně se ještě jednou omlouvám za to čekání a děkuju těm, kdo to tu se mnou ještě vydrželi 😅 Nebudu to okecávat, do psaní se mi prostě moc nechtělo... Tak snad se to opravdu zlepší a nebudete zase čekat tak dlouho.

Děkuju za vaši trpělivost!

💙Bloody💙