,,Ne! Ne Safíre!" slzy a emoce mě přemůžou, klesnu na kolena a zabořím ruce a obličej do chladné srsti svého přítele. Na rameni ucítím dotyk své sestry. Snaží se mě uklidnit, přestože má také oči plné slz. Přes noc se nám obrátil svět vzhůru nohama. všichni jsme se rychle dozvěděli, proč táhla hejna létavců od rány. varovali nás. Prošli branou. zvláštní dvounohé bytosti, které nám jsou velmi podobné a přesto tak jiné. Včera večer, když jsme se vrátili domů, objevili se tu. Safír se nás pokoušel bránit a tak........ a tak............. ne! Nechci na to myslet. ,,Je čas." pronese kdesi za mnou matka. Jen přikývnu, protože nemůžu mluvit. Ta ztráta je hrozná, ačkoli se mi to již jednou stalo. Sestra mi pomůže vstát, zatímco sledujeme, jak Safírovo tělo nakládají na malý vor, jeden z mnoha malých dřevěných lodiček, které se pohupují na hladině řeky odchodu. Všichni na Safíra i na loďku sypeme náruče květin, až není vůbec vidět a vypouštíme jí. Sledujeme, jak se pohupuje na mírných vlnkách a když už je dostatečně daleko, Maya kývne na Jiskru, která se rozplyne v plamenech a vzápětí se opět z plamenů zhmotní v dáli na loďce. Je tak daleko, že je vidět jako jenom malý hořící bod. Zvedá tlapku a loďku zapaluje a vzápětí se opět objevuje u nás. Opět klesnu na kolena a zabořím ruce a obličej do mechu a trávy. Safír je pryč. Navždy. Zatímco sledujeme plameny v dáli, všichni kolem mě také klekají a sklápí hlavy. Je čas. ,,Opustil jsi nás, ale tvá duše je navždy s námi." polykám slzy, abych vše vyslovila správně. ,,Tvé tělo již odplulo z našeho světa, ale ne z našich srdcí." tradiční báseň na rozloučenou. Již jsi na lepším místě Safíre, věrný a statečný ochránce a příteli, nechť světlo tvé duše nikdy nezhasne a navždy nám svítí na cestu a nechť dobře radí tvému nástupci." Báseň dozněla a je čas na poslední část obřadu rozloučení a to sice na výběr nového přítele. Trhá mi to srdce, nechci Safíra opouštět tak brzy, ale nejde to jinak. Již před Safírem jsem musela takto opustit Diamanta. Oba budou mít u mě v srdci navždy místo, ale teď je musím nechat jít. Zvednu se a dojdu na místo, kde se kolem mě shromáždili mladí vlci a vlčice všech druhů. Jeden z nich bude nástupcem Safíra. Udělali kolem mě obrovský kruh, abych si je mohla prohlédnout. Jsou tu ledoví i ohniví vlci, vlci stínoví i sluneční, okřídlení i bez křídel. Samci i samice. Je čas si vybrat. Už se otáčím, abych si prohlédla jednoho šedého vlka s ohnivými křídly, když zachytím pohledem dvě modré oči. patří nádherné světlounce šedivé vlčici s bílými ornamenty. Nejvíce mě ale zaujmou její oči. Propalují mě vševidoucím pohledem. Najednou se mi v hlavě ozve hlas, který zní jako zima. ,,ty jsi ta pravá. Ty budeš moje." je mi jasné, že musela promluvit ta vlčice, ale nechápala jsem, jak je to možné. ,,Ano. tebe si vybírám." pomyslela jsem si a vlčice přikývla. Sia, moudrá stará žena, která vede tyto obřady ke mně přistoupí a promluví. ,,Už dlouho se nestalo to, čeho jsme byli právě svědky. Tato dívka a tato vlčice právě splynuly v jednu. Dokážou spolu komunikovat skrze myšlenky a navzájem se budou cítit. Budou pevně propojené a ve chvíli, kdy zemře jedna, zemře i druhá." dokončí to Sia. Teď je řada na mě. ,,Vítám tuto vlčici po mém boku, jako nástupkyni Safíra a Diamanta. Dostává nyní jméno Zima." dokončím a vlčice zavyje na souhlas. Je moje a já jsem její. Jsme jedna. Je čas na poslední část obřadu. Na návrat domů. Zima to podle všeho vycítila, došla ke mně a otřela se mi o nohy. Posadila jsem se na ní zlehka na ní položila ruce. Zlehka se rozběhla. Ještě lehčím krokem, než Safír. Zplynuly jsme opravdu v jednu Jiskra i Stín s Nessou a Mayou se zařadily vedle mě a nízko nad námi krouží Naerys na Rudoblesce a matka na Pírce, vlčici velmi podobné té mojí, až na to, že pírka má křídla. Cítím jemnou srst Zimy. zavřu oči a nechám se unášet tím pocitem volnosti, klidu a míru. Bohužel jen na krátkou dobu.

Zima

Pírka