Také lezeš, sápeš se nahoru? A také tak nespravedlivě padáš? Dvě šprušle nahoru, tři dolů? Jde to samo, koukej, ani tě nemusí nikdo šťouchat a s padáním to je ještě jednodušší, vždyť z kopce jde přece všechno líp.

Pády jsou rychlé a tvrdé. A naopak síla a odhodlání lézt a šplhat nahoru je neúnavná. Na rukou krvavé puchýře, některé se životem a prací změnily na tvrdé mozoly.

Jen tak dál, šplhej, ony se zase zahojí, a přibudou další a další. Jen šplhej člověče.

Bolest je tvůj chléb, víra je tvá voda. Nebe je daleko, předaleko, v nedohlednu, tam, někde... vysoko nad hlavou.

Co ti dává sílu a odhodlání? Kde bereš tu trpělivost a pokoru, ať stoupáš výše? A proč je tak jednoduché padat dolů, a sápat se nahoru tak těžké. Už víš?

Nemluv, lez, šplhej. Času není nazbyt. Hodiny nejsou, to čas počítá sám život, ten ukrajuje všem stejně. Jednosměrně a spravedlivě.

A když zafouká vítr, ojé. To se teprve žebřík otřásá, viklá a naklání. Teď teprve rosteš a sílíš. Musíš to ustát...jen dál člověče.

A jindy zase tři šprušle prasknou, řítíš se tři patra dolů. A zase nahoru - nahoru ti dovolí šplhat pouze tvá čistá láska, pokora, uvědomění si chyb, touha být dobrý a lepší.

Každý má svůj žebřík, zcela osobitý, jinak hrubý, jinak hladký, jinak dlouhý. Odlišný v mnoha směrech. Ale nezáleží na barvě pleti, na národnosti, na rase. Tady vedou všechny žebříky přímo nahoru, k nebi.

Všechny spojuje pád a vzestup. Jako král.

Tak člověče stoupej, vzhůru, a s tebou i láska.

Ten nejdokonalejší dar, který protíná všechny příčky na všech žebřících na světě.