Běžela jsem a přitom nehleděla na cestu. Párkrát na mě už kdejaký taxikář zatroubil, ale jinak jsem se vždy trefila do mezery mezi auty, minimálně obstojně. Však jsem přecházela alá Hanoj.

Když jsem navštívila s kamarády Vietnam, přechody prakticky neexistovaly, a to až do takové míry, kdy v místním rádiu prakticky denně hlásily daň za absenci oné zebry na silnici.

I já jsem praktikovala tuto hru na oliheň, protože jsem spěchala na důležitou schůzku. Pochybuju, že by to byla jediná schůzka, kterou měl notář naplánovanou na dnešní odpoledne, a tak jsem přidala do kroku. Vzhledem k tomu, že jsem běžela podle vytisknutého plánku z maminčiny tiskárny v práci, tak jsem neviděla nic kromě svítivě červeného domu a křižovatek.

O tom, že je notář ve městě, jsem se dozvěděla až včera, když mi zavolali z babiččina čísla. A ta volá pouze ve třech případech - za a, když mám narozeniny, za b, když mám svátek nebo za c, když se mamce vybije telefon, ale ty telefonáty jsou tak akorát vyhozené peníze z okna, protože s mamkou nebydlím už něco okolo dvou let.

Notář sídlí vedle kavárny U Notáře, která je zasazená v romantickém domě, ve kterém trávil prázdniny údajně i Bedřich Smetana. Hned vedle se nachází benzínka s hlavní silnicí. Evropská unie samozřejmě podporuje zachování památek, proto je zde nařízeno snížení rychlosti, proto kdykoli tudy jedete, musíte snížit rychlost z padesáti kilometrů za hodinu na třicet. Ono je to stejně jedno, pokaždé zde vznikne kolona a na to jsem vsadila i teď.

Rychle jsem přelezla zábradlí a opatrně se rozhlédla. Super, fronta až k Penny jako vždy, proto jsem mohla v klidu a bezpečně přeběhnout.

Vkročila jsem do silnice. Můj podpatek mírně zaskřípal. Jako první jsem po pravé straně míjela červený Ford, kde za volantem seděla asi čtyřicetiletá ženština a naštvaně bušila do volantu. Vzadu poklidně spinkal její potomek a ona ho každou chvíli pohledem do zpětného zrcátka kontrolovala.

Přecházela jsem do druhého stejnosměrného pruhu a pousmála se na pohledného řidiče. Tentokrát to byl na první pohled asi pětadvacetiletý student jedoucí na zkoušku do nedalekého města. Usoudila jsem to z toho, že měl na sobě moc hezké kvádro. Zkrátka fešák na první dobrou.

Dvojitá čára zmizela a já se dostala do druhého směru. Viděla jsem, jak cvakla zelená a auta se rozjížděla jako závodní koně. Běžela jsem, co mi síly stačily, protože ani jeden z řidičů nevypadal, že by chtěl přibrzdit.

Najednou se ozvalo hlasité křup. Noha se mi podlomila pro mě na neobvykle vysokém podpatku. Zlomil se mi jeden ze zmíněných podpatků. Boty jsem popadla do rukou a v mínus třech stupních pod nulou jsem pádila jako splašená srnka v silonkách po hlavní silnici.

Zábradlí u druhé strany chodníku jsem měla na dosah ruky. Už se jsem se ho téměř dotýkala, když jsem z ničeho nic uslyšela pronikavé troubení doprovázené skřípotem brzd. Jekot se mi rozléhal v hlavě a já padala z výšky dolů do nicoty.

Nohami a poté i celým tělem se mi rozezvučela bolest. Bylo to jako jehly, které do vás zapichují při akupunktuře. Až na to, že tady nemáte vidinu toho, že tohle mučení někdy přestane.

Každou chvíli byla bolest méně snesitelnější, až se z ní nakonec stala agónie v hluboké temnotě. Místo černých teček jsem už viděla celá černá jezera, jenž se zvětšovala rychlostí, jíž k nám učitelé promlouvají při přednáškách.

Brzy už jsem necítila nic. Ani neslyšela.

Žádný jekot. Žádné troubení. Nic.

A když už jsem myslela, že jsem se odebrala na onen svět, uviděla jsem zářit zlatavou lucernu.