Černočerná tma lehala na město jako teplá peřina, která chránila před bubáky pod postelí. I když bych řekla, že tato tma právě ony bubáky tvořila. Svítivé hvězdy protínaly oblohu jako jehly a měsíc vrhal šedivé světlo do temných uliček města, které jsem neměla zmapované. Ulice se mi slévaly do jednoho velkého mišmaše.

Prošla jsem kolem vývěsních štítů s vyobrazenými anděly, takže jsem tipla, že by se mohlo jednat o hrobnictví nebo svatební kancelář. Z ukázky sametových povlaků, kusů dřeva z neznámých končin a kýčovitých andělů smutně zhlížejících z police, která vypadala, že spadne, jsem usoudila, že by se mohlo jednat o hrobnictví jak vyšité. Doufala jsem, že ještě dlouho nebudu zákazníkem tohoto obchodu.

To, že jsem se dostala do nóbl čtvrti, jsem pocítila letmým dotykem nočního vzduchu na mé holé kůži. Vůně, která se linula svěžím vzduchem nocí, byla natolik neobvyklá, až jsem se musela doopravdy zaměřit na její identifikování. I přes všechny snahy ji zařadit k něčemu konkrétnímu, jsem ji nepoznala ani po zvážení různých možností, které byly natolik různorodé, až z nich přecházel zrak. Přesněji řečeno čich.

Menší vývěsní štíty vystřídaly cedule obřích rozměrů, s téměř až barokními ozdobami, které byly čím dál tím větší a výraznější, čím více jsem se přibližovala k velké fontáně. Decentní dekorace po obvodu kašny budily pocit, že zase čtvrť boháčů opouštíme, ale tryska byla natolik zdobena, že jsem měla pocit, že se z nedostatku stability brzy zřítí. Nestalo se tomu tak během mých prvních chvil v její společnosti, a tak jsem uvěřila faktu, že se nezbortí jako domeček z karet a já nebudu, při mém štěstí, označena za strůjce neštěstí.

Obešla jsem pár restaurací, které vypadaly jako vystřižené z filmů či zlaté éry před druhou světovou válkou a mířila přímým krokem k fontáně. Neunikla jsem páru lačných pohledů od mužů sedících na zahrádkách restaurací pokuřující dýmky, fajfky a ti, kteří nebyli natolik movití, drželi v rukou cigarety, které mě i přes dálku mezi námi štípaly svým kouřem do očí.

Šaty, které jsem se snažila uvést do původního stavu, asi nelichotily zdejší módě. To jsem ale těžko mohla posoudit, protože jediné příslušnice stejného pohlaví, jež jsem zatím potkala, byly pouze servírky, které jsem viděla přes výlohu restaurace – navíc ty nosily jednolité uniformy, které jejich práce vyžadovala.

Když jsem úspěšně dorazila k vodotrysku, opatrně jsem se vyhoupla na okraj kašny a posadila se. Naskytl se mi výhled na náměstíčko, jež by se stěží rovnalo návsi v nějaké zapadlé vísce. Tu a tam jsem zahlédla ženy v elegantních, dlouhých šatech pod kotníky, ale jinak zde bylo vše v mužské režii.

Začala jsem pociťovat strach. Neměla jsem ve zvyku chodit na čas, proto nebylo překvapením, že od pořadí osmnáctého odbití místního Big Benu uběhla už nějaká ta minuta, přesto záhadný mladík z přístavu nikde. Netipovala bych ho na člověka, co by měl ve zvyku chodit pozdě, ba naopak, myslela jsem si, že se jedná o přesného Angličana, co si pravidelně vychutnával svůj čaj o páté.

„Slečno, nechci vás vyrušovat, ale máte zpoždění," ozval se ostrý soprán kousek za mnou a já jsem leknutím uskočila od okraje fontány. Vždyť ještě před chvilkou jsem zde byla sama, pouze temnota byla mým přítelem.

„Já...," začala jsem opatrně, skoro jako bych zkoušela, zda mi cizinec, či cizinka, po mých slovech nepřiloží dýku k hrdlu, ale k mému překvapení jsem neucítila studený kov na mé kůži. Pomalu jsem se otočila za hlasem a naskytl se mi pohled na asi stejně starou dívku jako já. Přes hlavu měla hozenou černou kápi, takže jsem nevěděla, zda po mně hází naštvaný nebo snad vražedný pohled, protože bych se vsadila, že ona by byla schopná všeho.

Všimla jsem si malého detailu, avšak poněkud zajímavého. Dívka nenosila žádnou škrabošku, jež by jí zakrývala obličej. Pouze kápě skrývala ve svém stínu oči její majitelky, ale nos a ostře vykrojená ústa dávala na odiv světu.

„Pan Timothy nemá zpoždění rád. Pokud jste nátury nepřesné, doporučuji hodinky s budíkem," prohlásila poté a podala mi papírovou tašku s neznámým obsahem. A pan Timothy vám dovolí promenádovat se zde bez masky? Vidíte, jsme na tom stejně, obě máme máslo na hlavě. Pomyslela jsem si potichu v hlavě.

„Bomba?" zasmála jsem se nevinně. Po mém výroku se mi naskytl pohled na nechápající dívku.

„Nevím, co znamená slovo bomba, či jak to souvisí s těmito šaty, ale uklidňuji vás, že investice pana Timothyho do vás byla mnohonásobně vyšší, než do jiných dam, které se kdy objevily v jeho společnosti." Suše jsem polkla. Super, nebyla jsem první a určitě ani ne poslední dáma v přítomnosti tohoto nadutce. To vskutku potěší každou ženu.

Ta slova zvláštním způsobem bolela. Byla jako střípky z lahve plné bublinek pocitů, řek emocí či decilitrů přeslazených sirupů v podobě sladké lásky, kterou snad tato hořkosladká nádoba nikdy neobsahovala. Přesto se jednalo o bolest, která byla znatelná, a to v takové míře, že prolomila všechno.

Nejednalo se o stejnou bolest, jakou jsem cítila, když jsem si uvědomila, že jsem vrahem vlastní babičky. Tohle byla bolest, kterou jsem důvěrně znala. Bolest odmítnutí, ponížení, žalu a strachu. Ale o co? O co se já můžu bát?

„Dobře, já ehm... prostě díky," odpověděla jsem nervózně, s nádechem smutku a naštvání. Převzala jsem balíček a poté se otočila k odchodu, když mě znovu vyrušil tentokrát výrazně tišší soprán.

„Radila bych vám si společnosti pana Timothyho vážit. V podsvětí se povídá, že vaše minulé setkání nebylo podle představ. To je nebezpečná hra, protože to může ohrozit celé vaše okolí. Byla by veliká škoda, kdyby podsvětí přišlo o tak dobrou hrací kartu," dodala tiše, jako myška před smrtí, přesto se mi její slova vryla do hlavy – dokonce lépe než výklady učitelů a učitelek na základní škole.

Nestačila jsem jí odpovědět. Zmizela dřív, než jsem se stihla nadechnout, přesně tak, jak jsem měla ve zvyku před každou odpovědí. Chvíli jsem tam němě stála, ohromená tím, že se dívka jen tak vypařila. Před chvílí stála přede mnou a pak z ničeho nic nebyla. Po úsudku, že se neznámá nevrátí, jsem se vydala stejnou cestou, jakou jsem přišla. Alespoň jsem v to doufala.

Další mé kroky směřovaly k mému mini bytu. Měla jsem všeho plné zuby - lačných pohledů mužů, záhadné dívky a především pana Timothyho. Ať si říká, kdo chce, co chce, tak pan Timothy rozhodně působil jako přesný Angličan popíjející krev lidí po dlouhých večerech, které vlastnoručně zavraždil určitě nějakým sadistickým způsobem.

Při příchodu do chodbičky před mým bytem jsem k mému překvapení zjistila, že žárovka v chodbě byla vyměněna. Nu což, asi pan Timothy neviděl na seznam svých dam, tak poručil, aby ji vyměnili. Ale co naplat, alespoň jsem viděla na cestu.

Připravila jsem si klíč a pomalu ho zasunula do zámku, který mi najednou přišel nepatřičný - návštěva v nóbl čtvrti byla nejspíš natolik honosná, že ovlivnila i mé myšlení. Obhlédla jsem ten kus dřeva, co měl připomínat dveře, přesto že byly stejné jako v mých vzpomínkách. Překročila jsem opatrně práh, a udělala první krok dovnitř. Ucítila jsem mírné zatahání nitě, můj sluch zaznamenal zvuk trhání látek a nití a poté už jsem zaregistrovala pouze tvrdý pád na zem.

Škody byly nevyčíslitelné hodnoty. Moje šaty byly roztrhané podél pasu, balíček od pana Timothyho ležel kousek od postele, tak, jak mi vypadl z rukou. Tím, že jsem viděla dveře z profilu, jsem zpozorovala něco, co by na dveřích čekal tak blázen nebo fanatik. Kousek od kliky byl vidět hřebík, ale ne ten, na kterém byly klíče. Tenhle měl kolem hrotu kus zažloutlého papíru.

„Ty jeden blbče, jestli tohle je nějaký další tvůj trik, další tvoje zpropadená karta, tak tě vlastnoručně zmasakruju cirkulárkou," prohlásila jsem sebejistě a tak naštvaně, že by i medvěd přede mnou vzal nohy na ramena, jsem vstala. Škobrtala jsem o šaty, nohu jsem z pádu měla ztrouchnivělou, přesto jsem si byla vědoma jednoho – pan blbec Timothy nebyl tím, kým se zdál. Kdo tedy jste? Co zde děláte? Jaký je váš úděl, účel či poslání? Myšlenky hlavou mi probíhaly hbitěji, než myšky za sýrem a já si uvědomila hořkosladkou chuť této situace. Byla jsem v pasti neznámého muže, který podobné dívky jako já, lapal do sítí častěji, než kde jaký prodejce na černém trhu a dělal to natolik dobrým způsobem, že mu to všichni sežrali i s návnadou?

„Kdepak vaše šaty, kdepak vaše snaha, lidskost, všechno tady hubíte, pane Timothy. Však možná to chcete - zničit vše do poslední kapky života, který vašim obětem proudí v žilách. Proč tvoříte sítě nadějí a krásy, když za branami čeká krutý svět plný nenávisti a zloby a vy ho dřív či později budete muset své drahé společnosti poodhalit?" ptala jsem se sama sebe šeptem.

Chvílemi jsem kroužila v nekonečných kruzích myšlenek, jindy jsem zase láteřila. Stále jsem ale měla namířeno ke dveřím, i když jsem se co krok zastavovala, abych slyšela tok svých myšlenek.

„Jaký je tvůj úděl, Timothy?" zeptala jsem se klidného ticha svého bytu narovinu. Nevykala jsem mu, snaha hrát na emoce upustila hru rychleji než záhadná dívka od fontány. Ale chtěla jsem to vědět. Chtěla jsem, aby Timothy přiznal barvu. Aby řekl, co je zač. Jestli příživník, obchodník, nebo zrádce, protože ať jsem měla sebelepší odhad na lidi, Timothy byl stále loutkou v tomto divadle neodhalenou.

Ale byl Timothy pouhá loutka v rukou svých loutkářů, nebo svobodná duše křižující oblaka svobodně, tak jak to dokáže pouze on svojí nepředvídatelností?

Odpovědí mi bylo další ticho. Snad jako bych doufala, že se Timothy zjeví, v mlžném oparu, jako čaroděj s kápí a pláštěm až na zem. Nebyla jsem si jistá, jestli Timothy náhodou nebyl právě to - čaroděj s lidskými osudy, který tvoří sítě lží, do kterých se následně zamotá jako káča do své nitě.

Přešla jsem k hřebíku, který byl na chlup stejný, jako ten, na kterém jsem našla klíče. Pan Timothy očividně rád zapichoval hřebíky do mých dveří. Opatrně jsem se pokusila hřebík vytáhnout, ovšem zase zavelela má muší síla, takže hřebík zůstal i nadále trčet ze dveří. Poohlédla jsem se kolem - umučená kytka v rohu, která by potřebovala zalít jako sůl, opravená žárovka a já se svými roztrhanými šaty. Kdyby tam někdo v tu chvíli přišel, snad by i zavolal policii, protože tohle muselo vypadat jako nepovedený vtip jednoho z nájemníků této ubikace.

Posadila jsem se na zem, rezignovaně se zatvářila a čekala na zázrak. Začala jsem se ztrácet v tom, co byla realita, a co bylo výplodem mé fantazie a co byl Timothy zač. Jakou roli hrál v mém příběhu? Utápěl se rovněž jako já tento obchodník-čaroděj v temnotě ve svém nitru, byl sám ztrápený svými skutky nebo jenom popíral svůj osud?

Protože všichni jsme zde za trest, Timothy. Já zabila vlastní babičku, co jsi tedy provedl ty, že svádíš dívky do svých spletitých sítí?