Seděla jsem na posteli s rozteklou řasenkou na obličeji, pomačkanými šaty a s rozcuchanými vlasy jsem pozorovala dveře. Hlavou mi pobíhalo spoustu myšlenek, ale tentokrát se víc soustředily k základnímu pokynu, že bych měla vstát.

Blížil se západ slunce a s ním i moje oblíbená denní doba. Pozorovat přecházející barvy červánků a blížící se vládu temné paní noci jsem si nemohla nechat ujít. Však by se s přehledem mohlo jednat o jeden ze sedmi divů světa! Nachová se přelévala ve světle modrou a přecházela od malinově červené, kde se proměnila v pomerančovou a ustálila se na pampeliškově žluté, dosti podobné vlasům naší učitelky chemie.

Naše učitelka chemie byla vždy svá. Mohla být přísná, usměvavá ale ze všeho nejvíce – a dokonce více než chemii – milovala barvy. Nosila barevnější oblečení než lidé na festivalu v Rio De Janeiru, vyjmenovala všechny barvy od khaki až po pomerančově oranžovou a ze všeho nejradši míchala duhové roztoky. Díky tomu dokázala dosti dobře demonstrovat vzájemné reakce látek a tak nebylo divu, že na škole byla velice oblíbená. Ani já jsem nebyla výjimkou, protože jsem rovněž patřila do jejího klubu fanoušků mezi studenty, a to až do takové míry, že mě značně ovlivnila v mých dalších rozhodnutích. Pomohla mi při hledání sami sebe. I já dnes, stejně jako ona, miluju barvy. Nejvíce ty při západu slunce, ale nepohrdla jsem jimi ani na plátně v podobě abstrakce. Byla to právě ona, kdo mě přivedl k chemii a ukázal svět v jasných barvách..

Naše základní škola ve městě nebyla nijak výjimečná. O to víc jsem se chtěla dostat na gymnázium v sousedním městě. Neuspěla jsem, zklamala více sama sebe než maminku s babičkou. Skončila jsem dvacátá pod čarou. Šestá třída pro mě byla peklo, a tak se představa zbylých tří let stala mou noční můrou. Právě v tu chvíli se vynořil záhadný kroužek chemie pro začátečníky. Neváhala jsem a podala přihlášku. Tehdy jsem o chemii věděla tolik co chameleon o přípravě čokoládových muffinů.

Nepamatovala jsem si jediný okamžik, kdy bych toho litovala. Chodilo nás tam pět, pokaždé jeden z áčka, druhý z béčka, třetí z céčka... učitelka nám dávala téměř středoškolské vzdělání. Ale nevěnovali jsme se s ní pouze chemii - pomáhala nám i s úkoly do jiných předmětů, dávala nám rady do života. Byla taková naše druhá máma. Rozhodla jsem se tenkrát, že chci být jako ona. Chci dávat barvy tomuto zašedlému světu a milovat všechny jeho krásy. Západy slunce byly připomínkou mých snů, tužeb a míru v duši, který občas každý potřebujeme.

Jestli jsem někdy začala pochybovat o dosažení svého cíle, bylo to právě tady a teď. Nohy se nehnuly ani po sebevětší námaze, jež jsem vyvinula, abych se dobelhala nahoru napovrch kvůli západu slunce. Nedokázala jsem se zvednout. Nedokázala jsem nic. A přitom to byl tak malý kousek. Tak malý kousek mezi mnou a nádherou v podobě západu slunce.

No tak, Lino, jenom pár schodů. To dáš! Podporovala jsem se v duchu a přitom se snažila zvednout. Nešlo to. Neměla jsem důvod, proč se zvednout. Západů slunce jsem viděla stovky a další stovky jich mě měly čekat. Nebo snad ne?

Brečela bych.

Nejradši bych se rozbrečela, dala slzám volný průchod. Ale nešlo to. Ta bolest byla tak ničivá, že rozdrtila všechno a všechny. Spálila všechny lesy dlouho pěstovaných pocitů, zmrazila nejsilnější průtoky emocí, všechno spolehlivě zničila, dokud nezbylo nic než ona samotná. Má kamarádka věrná, bolestí nazývaná.

Najednou, z čista jasna, se ozval šílený zvuk, který uštědřil bolesti ránu, jež by mohla být klidně i smrtelná, ale bolest se nedala. Bojovala dále, jako ten nejsilnější bojovník svojí hrůzostrašné armády. Ta zbraň, jež bolesti uštědřila značné ztráty, bylo klepání. Vlastně jsem nevěděla, jestli klepání na dveře, na stěnu z levného zdiva či pouhé praskání mých zničených kloubů. Nebo se to celé dělo jen v mé hlavě?

Pokojem se rozhostilo ticho. A následovalo další klepání. Bylo totožné tomu, které se ozvalo před pár vteřinami. Mělo specifický rytmus, takový... nepopsatelný a neobvyklý. Kdykoliv už jsem si myslela, že se další ťuknutí klouby neozve, ozvalo se. Znovu a znovu, povstávala z mokřadů jako nezlomitelná vůle vojáka.

Zbystřila jsem, zaposlouchala se a nejistým hlasem pronesla: „Kdo je tam?"

„Muž vašich snů, slečno," uchechtnutí patrné i přes dveře, jež nás od sebe dělily, mělo v sobě víc ironie, než kolik hrnečků tvořilo mou sbírku. A to jich nebylo málo.

„Teď ale vážně," pokračoval zcela neochvějně, „otevřete mi prosím," pravil neznámý venku na chodbě. Hlas měl drsný a nakřáplý, avšak když promluvil po druhé, připomínal mi malebný saxofon nebo byl snad spíše protkaný rozhodnutími o smrti a životech druhých?

Ticho mu zřejmě stačilo jako dostatečná odpověď, když se vytasil se svým esem z rukávu. „Mám náhradní klíč, slečno. Byl bych ale mnohem raději, kdybyste mi otevřela sama." Tón, jakým to řekl, opravdu připomínal mocného muže, který se nebojí vás poslat pod drn jediným slovem. Výhružka přesto nezněla tak děsivě, jak bych očekávala. Zněl jaksi... možná mile? Nevěděla jsem, jestli jsem se už opravdu pomátla, nebo jen jsem byla velká naivka, ale chtěla jsem mu dát šanci. Chtěla jsem, aby prosba v jeho hlase byla skutečná.

„Kdo jste?" zopakovala jsem svůj dotaz.

„Neodolatelný, pohledný, inteligentní, elegantní, milý, citlivý," vypadalo to, že by o sobě dokázal mluvit celé hodiny – ostatně jako všichni muži.

Jestli jsem byla rozhodnutá mu otevřít, tak teď jsem byla ochotná ty dveře chránit vlastním tělem, hlavně aby zůstaly na svém místě a zamčené. Pokud jsem neoplývala láskou k egoistickým mužům, tak ani k cizincům. Byli otravnější než komáři a dokázali tak snadno a rychle zničit zprvu krásný den. Jako kdyby snad jeli podle nějaké příručky, jak vás naštvat snadno a rychle, jež nese jméno jejich mecenáše.

„Pokud mi něco chcete, můžete mi to klidně říct přes dveře," prskla jsem nevrle z rozestlané postele, na které jsem se neposunula ani o píď. Natož abych se zvedla a šla panu namyšlenému otevřít.

„To by ztratilo ale všechno kouzlo," jeho hlas změnil zcela svou barvu. Ze saxofonu přešel do barytonu, když dodal: „Když jinak nedáte, tak já si otevřu sám."

„Blafujete, žádný klíč nemáte," zašeptala jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli mě vůbec slyšel, já ale s jistotou slyšela vsunutí klíče do zámku a jeho následné cvaknutí.

Dech se mi zadrhl v hrdle. Čelo mi orosil pot, když se jeho klidné kroky přibližovaly k mému útočišti a mé cele smrti zároveň.

Všechna slova, která jsem mu chtěla vmést do tváře, se mi rozplynula na jazyku, když jsem ho spatřila. Sprška pih, kudrlinky odporující hřebenu, zlatá maska zakrývající horní polovinu jeho obličeje se nedaly zaměnit. Bohužel.

„Vy," nedokončila jsem to, protože jsem nevěděla, jak pokračovat. Možná to byl jeho nevěřícný pohled, který mi věnoval, jenž ve mně zasel zrnko pochybností. Možná se lekl té trosky, která před ním ležela na posteli pouze v krátkých koktejlkách s jedním ramínkem sesunutým, on si mě ale vůbec nevšímal. Tedy všímal, ale pouze mého obličeje.

„Co jste to udělala?" zachraptěl, jeho tmavé oči těkaly mezi mým obličejem a věcí, co ležela vedle mne. Z jeho hlasu mi běhal mráz po zádech. Opožděně jsem následovala směr jeho zaujetí.

„Cože, jak?" prolomila jsem dusivé ticho tenoučkým hláskem. Zlatá maska, co držela, jako přibitá na mém obličeji ležela poškrábaná na peřině, na které jsem musela usnout po svém vyčerpávajícím výlevu emocí.

„Nasaďte si ji, okamžitě," řekl to hrubě a bez jakýchkoli servítek. Elegantní úředník z přístavu zmizel máchnutím kouzelné hůlky. Nahradil ho krutý soudce, jemuž není proti srsti hodit vinu na nevinného, hlavně když dostane své peníze.

„Já, nerozumím tomu," můj šepot se ztratil v rychlém pohybu, když popadl zlatou masku a vtiskl mi ji do rukou. Jeho zděšený výraz připomínal vyplašeného kolouška, jenž se zatoulal své matce, a myslivci na něho mířili puškami.

„Nasaďte si ji, než bude pozdě," výhružný hlas nahradil šepot, jako když saxofonistovi dochází dech.

Dívala jsem se na masku ve svých rukou. Její lesk se ztrácel pod nekvalitním svitem žárovky. Bez dalších odmítnutí jsem ho poslechla. Jak naléhavě to řekl, by donutilo i toho nejchladnokrevnějšího zločince prosit na kolenou o odpuštění.

Naše roztřesené nádechy a výdechy nás pohltily do jiného světa. Děs v jeho očích se zmírnil, když jsem masku přiblížila k místu, kde podle jeho mínění měla být na svém místě.

„Proč?" zašeptala jsem prostě. Rozechvěle jsem vydechla a očekávala odpověď. Prsty se mi chvěly s maskou v dlaních. Byla těžší, než jsem si myslela.

Udělal dva kroky vzad, dostal se tak z mé osobní zóny. Stále se nade mnou ale tyčil jako otec nad neposlušným dítětem. Náš výškový rozdíl ale nebyl podstatný, když prolomil ticho: „Nasaďte si ji." Žádné prosím, žádná vlídná slova, jen zoufalství v jeho hlase a naléhavost nutily můj unavený mozek přemýšlet na plné obrátky.

„Chci s vámi uzavřít obchod," nejistě jsem polkla, „jak jste navrhoval v přístavu. Mé jméno za vysvětlení."

„Nasadíte si ale masku, když vám dám, co požadujete?" byl ostražitý a zkušený v pletichách více, než jsem si myslela.

„Ano," vydechla jsem. „Já jsem Lina."

„Nejdřív masku," ukázal na ni poněkud škrobeně. Mlčky jsem ji přiblížila ke svému obličeji, když se najednou k němu přitiskla jako lepidlo a já věděla, že už jí nikdy nesundám, aniž bych se jí dotkla.

„Neřekla jste, kdy vám mám podat vysvětlení, Lino," lišácký úsměv se mu objevil pod okrajem masky. „Řekněme, že když přijmete na oplátku mou nabídku, možná byste se mohla i něco dozvědět. Přijďte dnes večer k fontáně v šest hodin na první náměstí v první třídě. Buďte tam přesně."

Aniž by řekl půl slova navíc, otočil se, kabát za ním vlál, když se rychlými kroky přemístil ke dveřím se stejnou elegancí, jako když přišel. V tichosti mě zanechal ležet na posteli.

„Jak se tam mám ale dostat?" zašeptala jsem už jen sama pro sebe. Podívala jsem se na pomačkanou pokrývku, na níž ležel přehnutý papírek.

P.S. až se příště potkáme,
myslete na svého manžela,
a nevystavujte se před náhodnými cizinci.

„Blbec jeden," zavrčela jsem do ticha a papírek hodila na zem.