Stříbrem utkaná, síť bez mušek pustá, se trhá na cáry,
mé srdce uhání splašeně, aby našlo tvé oči,
že mi v noci kazíš sladké sny.

-

Hluk, obrazy po stěnách cestou do mého pokoje ale i Arthur plížící se za mnou jako pouhý stín, se objevovaly jako prvky v pokřivené realitě. Můj mozek nic z toho nevnímal. Pouze to uspokojení si do něčeho – respektive do někoho – praštit, krvácející ret a sucho v ústech se zdály být součástí mého života. To ostatní zmizelo s prvním krokem na schodiště pro sluhy.

Dívka v přízračných šatech otáčející se ve změti hvězd na nebi rovněž připomínala sen. Její smělý úsměv, zklamání vepsané do očí ukazujících navenek tolik vzdoru, kolik bylo jen možné, nemohl patřit skutečné bytosti. Přesto měla být pouhou další duší v tomto městě plném čekatelů na svůj osud.

Stinný strážce doprovázející mou maličkost otevřel dveře do místnosti plné přetékajícího chaosu, který nepanoval pouze v mé ložnici ale poslední dobou i v mysli a životě. Vyhlídky na zvládnutelný večer se rozplynuly jako mlha nad ránem. Dlouhé závěsy na oknech schovávaly výhled do ponuré zahrady plné soch, do které jsem vkročil pouze jednou, a ten zážitek byl natolik intenzivní, že jsem nestál o jeho repetici.

Repetici nevyžadoval ani dnešní večer. Přál jsem si, aby se dnešní nezdařený den započatý výpravou do doků, návštěvou v ubikacích a koupí půlnočních šatů nikdy nestal. Přál jsem si, aby se jen tak vypařil a nezbylo po něm nic. Přesto jsem zdaleka nechtěl, aby úplně celý zmizel.

Překročil jsem horu knih, jež stála v mé cestě směřované do postele s nebesy. Aniž bych se namáhal s převlékáním či jejím rozestláním, padl jsem do ní v zakrvácené košili i tanečních botách.

„Chcete něco přinést, pane?" Arthur stál vedle postele. Nebyl to už chladný strážce, kterého jsem tolikrát viděl skoncovat s bezpočtem duší. Namísto něho se tu nade mnou tyčil přítel ovinutý stinnými plameny. Jeho pohled ukrytý pod kápí vyzařoval starosti a obavy na odiv světu.

Než abych odpověděl, zavřel jsem oči. Odřené klouby mi jemně mravenčily, ret pulzoval, jak pomalu natékal. Utržená zranění z potyčky s Fabianem a jeho kamarádem mě svrhly do úvah plných plánů, které se jeden po druhém sypaly do prázdna jako zrníčka písku v přesýpacích hodinách.

Spletité sítě se neplnily, tak jak měly. Mladí mafiáni paseku tak akorát tropili, namísto aby mi Stellu svrhnout z trůnu pomohli. Jejich věrnost byla stejně vrtkavá jako zájem kočky o mrtvou myš, když byla nasycená. Jejich nadšení a zájem o převrat opadávaly, a já neměl dostatečně přesvědčivé eso v rukávu, jímž bych je přesvědčil, aby nešli proti mně, ale přidali se na mou stranu.

Plány mi narušila i Lina s Fabianem. Ani jeden z nich se nevyvíjel podle mých představ a šel přesně opačnou stezkou vzhůru k vrcholu, než kudy měli jít. Zřejmě si s kompasem nerozuměli tolik jako se sarkasmem a ironií, což byl obzvláště problém Liny. Především na nich dvou celý šílený nápad stál. A teď se to pomalu ale jistě řítilo dolů jako lavina, s jediným cílem - pohřbít mě i mé ambice.

„Ne, jen," odmlčel jsem se, než jsem byl schopný formulovat své myšlenky do smysluplné věty, „zajisti, aby se Matka krkavců i se svojí povedenou dcerkou nedostala ke mně blíž než na dvacet metrů. Další pokus o zasnoubení se Celine bych nemusel přežít, když bych ji, už ani nevím pokolikáté, odmítl."

Můj společník na zbytek noci se jen temně usmál, když odvětil: „Prostředky k zamezení styku s představenou a její dcerou mohou zahrnovat i krev."

„Pokud se ti to bude chtít uklízet, tak proč ne. Jen je hlavně udrž co nejdál ode mě. Jinak mi ty dvě přivodí smrt dřív, než Lina."

Jeho úsměv se rozšířil do chraplavého uchechtnutí následovaného vážným přechodem k jádru našeho problému. „Myslím, že vzala roha."

Ticho, jež se rozhostilo po jediných dvou slovech, se nedalo vydržet.

Vzala roha. Vzdala to. Slíbila, že neodejde. Ne tenhle večer.

Útržky úvah skýtajících z rozličných pocitů poletovaly jako nedočkaví motýli sem a tam. Ani jeden střípek se nedal chytit, natož aby se nechal poskládat do ucelených myšlenkových map.

„Kde je Arany? Musí ji okamžitě přivést zpět, jinak to může být úplný konec." Prudce jsem se zvedl do sedu, až se mi zatočila hlava. Přikrývka pode mnou zašustila, jak jsem se snažil vsát z postele, aniž by mi kouř z cigarety stoupl do hlavy, a načež zamlžil racionální myšlení. Omámení vyprchávalo. Střízlivost se usilovně hrabala na povrch skrz hustý dým, avšak marně. Panika si zabrala druhé místo pro sebe hned po návykové látce.

„Je to trochu složitější," snažil se to rozvést stinný strážce, který se mnou prohrál v šachách už tolikrát, až mě stále udivovalo, že byl se mnou ještě ochotný je hrát. Nebo i ten brzo vzdá svou snahu, odejde, nevrátí se a zapomene na mne? Přesto teď působil zcela vážně, a ne uvolněně jak tomu bylo před chvílí.

„Komplikovaný, nebezpečný, šílený. To mi přijdou lepší slova na popis situace," prskl jsem po Arthurovi zadýchaně. Těžce jsem oddechoval, rukou si prohrábl vlasy a podíval se zpět na svého informátora. „Kde je teda problém?" dodal jsem o něco klidněji, než před malým okamžikem.

„Ona je no s-, jak bych to jen řekl," nervozita se u Arthura moc často neobjevovala. Pokud byl nervózní, tak to jsme museli být pořádně hluboko ve vlastních vykopaných hrobech. „Prostě zmizela."

„Zmizela?!" vykřikl jsem svou první myšlenku nahlas, jak jen to šlo. „Jak ksakru může zmizet jediná stinná strážkyně ve vašich řadách?" vyjel jsem po něm, i když za to dost pravděpodobně sám nemohl.

„Nedostavila se na hlídku v zahradách. Poslední, kdo jí asi viděl, byli pravděpodobně poskoci od Fabianova otce. Stelliny lidi si s ním šli do sklepů popovídat. Jenže ten parchant nechce říct, kde ji drží," rukou si vjel stejně bezradně jako já do vlasů, i když se mi snažil vysvětlit celou vzniklou a nenadálou situaci.

„To je sice pěkný, že ho Stella dala zatknout, ale jestli si nevšimla, tak máme plnou vilu mafiánů. Mohl to udělat kdokoli z nich. A kdokoli z nich nemusí jít vyloženě po Arany, stačí, že jde po mně. A pokud jde po mně, tak pak by mohl jít po splátkyni, která odešla, aniž by to někomu řekla. Je tu ještě něco, co bych měl vědět, než se to rozhodnu dobrovolně sám se sebou skoncovat?" vychrlil jsem to ze sebe na jeden nádech. Sám jsem si nemyslel, že je možné na tak dlouho nedýchat a mluvit, ale očividně ano.

„Chcete ohlásit ztráty, pokud k nim dojde?"

„Doufám, že to bude alespoň jeden z těch blbců, co se nechtějí přidat na správnou stranu, kterou je samozřejmě ta moje."

„Tak ještě aby nebyla, pane," lišácký úsměv tolik podobný tomu mému jsem v jeho podání už dlouho neviděl. A nemyslím tím dobu pár týdnů či měsíců, ale let. Společně jsme si prošli už leda čím, i když únos kolegyně, přítelkyně a věrné osobní strážkyně a poslíčka v jednom jsme ještě nezažili. A to že jsme se echt snažili, abychom se v posmrtném životě nenudili a ani naše ruce čisté nezůstaly.

„Myslíš, že se něco stane Arany?" původně jsem chtěl říct jiné jméno, ale ona byla jen figurkou ve hře. Ničím víc, ani ničím míň. Ovšem vzešlá situace okolo Arany byla něco zcela jiného. Byla tu pro mě v ne vždy sluncem zalitých momentech. Probděli jsme spolu nejednu noc nad dobrou whisky, kartami nebo šachy. Přesto i ta druhá dívka mi nebyla lhostejná, jak bych si možná přál.

„Najdi ji," zašeptal jsem téměř neslyšně, zatímco se mi v hlavě rodily opravdu barvité scénáře, jak lze zabít nováčka a ženu s prořízlou pusou v ulicích nočního nebezpečného města.

Jako odpověď na srozuměnou mi sloužilo pouhé kývnutí, než se můj společník rozplynul ve světle vycházejícím z lampy na nočním stolku zaskládaném poezií.

Aniž bych o tom nějak vědomě uvažoval, vzal jsem do ruky čistý papír a pero. Slova se ze mě hrnula ještě dlouho poté, co odbila půlnoc, naši hosté vyklidili pole působnosti a objevily se první ospalé zvuky rána. I přes to se má ruka nezastavila v nekonečném škrtání, psaní a rýmování slov na papíru poskvrněném rukou vraha a básníka v jedné osobě.

Háv noci,
přízrak v mé posteli,
o předešlé noci se zjevil,
jen aby mě za svitu měsíce trýznil.

Její vůně místnost vyplnila,
látka jí okolo těla šustila.
Tančila jako lesní víla,
jen pro mě,
pro mě samotného, ve vlastních pocitech ztraceného.

Chvěla se zimou,
stala se mou noční můrou,
jen aby odešla navždy,
zanechala mě tak v němé lži.

Rudé nebe
zahalilo i tebe.
Růži navrátilo,
jen aby ji za pár hodin zemřít nechalo.

Okvětní plátky,
srdce mé už nebije,
přesto v něm nosím ztracený kus tebe.

Zmiz z mé mysli,
odejdi za dívkou v městě duchů,
konečně mi dejte obě klid,
jen ať můžu v tichosti odejít.

Dvě harpie,
ženy tak rozdílné, přesto srdce máte stejné -
stejně zčernalé a prohnilé,
dokonce více, než- li to mé.