Kapitola třetí
Hlas ticha, jiskra tvého života, jasná jako hvězda, pohltila tě temnota, sfoukla svíci a tvůj život s ní.
-
Stíny halily mou tvář, když jsem se proplétal městem. Rozbřesk s vycházejícím sluncem prozářily ulice plné hrůzy a proměnily je na přijatelné cesty. Probouzející se obytná část města byla rušná, jako vždy po příjezdu převozníka. Duše hledající nový domov při tom nadělaly spoustu zbytečného hluku.
Vlny šplouchající o molo s přístavem zmizely daleko za mnou spolu s písní větru, která byla chórem mrtvých duší, jež neměly takové štěstí, aby se dostaly na tyto břehy. I když těžko říct, jestli toto území bylo výhrou.
Klopy kabátu jsem si naposledy urovnal, smetl z nich poslední neposedná smítka, než jsem se rozhodl vstoupit do teplem zalité chodby v domě, kde jsem měl možná brzy dojít zatracení. Mrazem zrůžovělé tváře nebyly pod zlatou maskou téměř vidět, když jsem neslyšně procházel halou okolo stinného hlídače k točitému schodišti a zapečetěním dveřím v prvním patře.
Staré dřevěné schody pokryté šarlatovým kobercem umlčely mé kroky. Kolik krve zaniklo na tomto koberci, když se o půlnoci atmosféra na večírcích vyhrotila v souboj mladých mafiánů užívajících si drahé zboží ze Stelliných zásob? Kolik lidí poslala představená Společenství svaté knihy do tiché nicoty? Mělo mé jméno přibýt na jejím seznamu?
Železné dveře zasténaly, když jsem je odemkl starým klíčem, který jsem nosil zavěšený pod košilí na zlatém řetízku. Ticho, jež se rozhostilo u velkého stolu, by se dalo krájet. Všech šest přítomných členů Svaté sedmi začalo beze mne - ostatně jako vždy. Dnes jsem ani neměl zpoždění pro moment úchvatného příchodu.
Stinný strážce Arthur se svou kolegyní a jednou z mála stinných strážkyň Arany pečlivě hlídali každý pohyb v místnosti. Výjimečně nesledovaly pouze mě, ale i ostatní představené.
Něco bylo špatně. Napjaté pohledy, nabroušená dýka zabodnutá ve stole před Edgarem, která rozhodně patřila Stelle, nebývala obvyklou situací při schůzích. Ostrá slova padala tak běžně, že už je nikdo nebral v potaz rovněž jako výhružky, ale zbraně? To nebylo ani trochu klasické na čajových dýcháncích Společenství svaté knihy.
„Přišel jsem o něco?" zeptal jsem se laškovně, když jsem usedal na své místo nejblíže dveřím. Tato židle měla být mou potupou - ostatně jako další věci, které mi kdysi náležely a teď patřily Stelle, nebo se s někým ze své kořisti podělila? Nepravděpodobné, ale ztráta postavení nebylo to jediné, co mi vzala.
„Edgar odchází," procedila skrz zuby představená.
Ticho se ještě prohloubilo. Smrt byla ve vzduchu cítit, a to zde nebyl nikdo nově zemřelý, jenž by byl cítit několik ulic před svým příchodem do tohoto domu. Smrt a její odér byl oproti vzniklé situaci beránek z Říše snů, kde se zatoulal své pastýřce sem k nám do hlubin nočních můr. Slovo odchod bylo v našem postavení téměř posvátné rovněž jako Svatá kniha, jež ležela na pozlaceném stojánku za Stellou.
„Tak se měj hezky, Edgare. Pošli nám dopis, až dorazíš na věčný odpočinek," odpověděl jsem kysele směrem k starému poutníkovi, jenž si odsloužil dluh, který byl stejně velký jako můj, když mě přijali mezi sebe. I on byl kdysi vybrán, aby pokračoval v práci započaté mnoho generací zpět. Edgar svůj posmrtný život ani nežil, když se stal členem tohoto svatého spolku, co trpěl za hříchy jiných.
„Nech si ty řeči, Timothy. Nezáviď všechno hezké každému, kdo se má líp než ty," pravila Vesper, žena, která byla v žebříčku oblíbenosti stejně dole jako Edgar a Stella. Jedinými oblíbenými lidmi v mém životě byli Arthur s Arany, protože se oba chovali jako stíny a dali se s nimi hrát šachy.
„Já nezávidím, jen nechápu, kde je problém a proč máte všichni chuť zrovna dnes, když je tak hezky, prolívat krev?" Nebyla to pravda. Záviděl jsem. Edgar mohl odejít, vzdát se okovů, svých povinností a vstoupit do ráje, zatímco já tady budu dál otročit s razítkem v docích a procházet spisy s ostatními přítomnými a řešit osudy ztracených duší. Chtěl jsem nezávazně žít, moct si zapálit cigaretu, aniž bych pomalu zaplatil cenu nejvyšší jen za jedno popotáhnutí. Chtěl jsem být volný, nespoutaný jako vítr zpívající umírajícím na jejich poslední cestě.
„Přijde další zelenáč jako ty," zašeptal potichu Edgar. Zaraženě celý sinalý hleděl na dýku zabodnutu ve starém borovicovém dřevě před sebou. Jílec dýky zdobil onyx vsazený do studeného kovu, který patřil stejně chladné majitelce.
Chystal jsem se ohradit, že pokud si mě po odsloužených dvaceti pěti letech představují stále jako zelenáče, tak je to ubohé. Zůstal jsem ale zticha, protože mě předběhla Stella.
„Otevřeme bránu našeho domu pro sedm duší, které by mohly zastoupit tvé místo, Edgare. Každý může navrhnout možného splátce," její pronikavý hlas se odrážel od vzdálených stěn obklopených knihovnami plnými karet očarovaných runami a pečlivě seřazenými.
„Už zase?" zabrblala Vesper, která neměla ráda cizince, natož vetřelce ve svém vlastním domě. Její účast na všech večírcích, které nebyly povinné, bych dokázal spočítat na prstech jedné ruky. Její nadšení pro oslavy jsem plně chápal a sám jsem se na nich neobjevoval tak často jako zbylí členové Svaté sedmi.
„Na to, jak seš stará, jsi čím dál míň společenská," oplatil jí Edgar. Toho jediného si k sobě Vesper pustila. K ostatním včetně mě se chovala jako rozzuřený vlk, co nebere zajatce s sebou do doupěte ale jen mršiny pro potravu.
„Jak jsem řekla," přerušila vznikající hádku Stella, „brána se pro sedm duší otevře. Do večera chci vaše návrhy mít na stole. Arthure, Arany, vy dva naše hosty přivedete. Někdo další nějaké námitky?" Než stačil kdokoli odpovědět, už plánovala celou tu velkolepou událost trvající do přicházejícího úplňku, a rozdělila nám všem úkoly. Dva týdny nás čekaly ve společnosti cizinců a těch nafoukaných rodin, co zastávaly nejvyšší postavení hned pod námi.
„Uvidíme se večer," zopakovala Stella na konci sálodlouhého proslovu, po němž se každý těšil, až bude moct odejít. Dokonce i Surya, její věrná posluchačka a pravá ruka málem také usnula. Paní války a temnoty byla těžkým soupeřem, ale dobrým spojencem. Už jenom proto jsem se snažil se Stellou jakž takž vycházet. Její hněv oproti této mladé ženě v černých barvách se zdál být jako bezbranné mládě, co neumí ani chodit.
Má nadřízená vstala od stolu, vytrhla s lehkostí kolibříka svou dýku ze stolu, kde po ní zůstala další rýha, a odešla. Železné dveře za ní zůstaly otevřené v očekávání, že i my ostatní co nevidět opustíme archiv plný tajemství a informací ze světa živých.
Z místnosti plné vědomostí jsem odcházel jako poslední. Zahrabaný hluboko ve svých myšlenkách jako krtek v podzemí, jsem se vracel ke svému pokoji. Cestou jsem nepotkal ani živáčka, přestože služebnictvo - těch pár odvážných a nebohých obětí zde sloužilo nám, zrůdám - zde bylo neustále, avšak jejich schopnosti být nespatřeni byly stejně dobré jako mé schraňující tajemství.
Mezi lidmi na ulicích si o mně šeptali jako o Sběrači tajemství nebo zlodějovi. Svým způsobem jsem byl obojím, dokud mě ta dívka v docích neodmítla. Byl jsem ve své práci dobrý i přes všechen ten odpor.
Původní plán vydat se do západního křídla a potrápit svůj mozek nad notami, jenž mi ležely u postele už druhým týdnem ještě nedotčeny, jsem změnil směr. Potřeboval jsem se uvolnit jinak než za pomoci ilegálních látek, ale především drahých látek, které by mě dokázaly dostatečně rozptýlit.
Má vlastní arogance a zvrhlost ukrytá hluboko pod láskou k hudbě mě dohnaly k myšlenkám na pomstu. Doba, kterou jsem zde měl strávit, byla ještě dosti dlouhá, čekání a každodenní práce omrzí. Každé rozptýlení se bralo vhod, kor zábava.
Hrát do noci šachy se stínovým strážcem nebylo špatné, ani utápět se v řádcích za svitu měsíce a ráno probouzet se s dobrým pocitem, že další kus mých vzpomínek je pryč - někde na papíře v šuplíku plném mých výtvorů neukázaných světu.
Všechno postupně omrzí, když jste nesmrtelní. Ale hra, kterou jsem rozehrál v přístavu, se zdála být slibná, i kdyby měla trvat je dva týdny, zabavila by nejen mne, ale i mé společníky. S nápadem na chudáka, co by s námi v budoucnu zasedával v archivu, jsem poslal odpověď po sluhovi Stelle. Sám jsem měl namířeno do chudých ubikací do podzemí, kde mě čekala nová skvělá partie v černobílé barvě.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top