Lež za lží, 
slovo za slovem se staly mým břemen, 
zátěží na dlouhé cestě k temnotě, 
jež je mým osudem.

-

Jestli jsem si myslel, že by v následujících dvou týdnech mohla být nějaká zábava, tak jsem se asi trochu zmýlil. Spíše ne trochu, ale asi pořádně.

Když jsem ji viděl bez masky, v pomačkaných šatech připomínala více ducha, než nebojácnou dívku z přístavu. Duše se dělily do několika kategorií: trosek, hráčů, mafiánů a pár výjimečných čistých duší. Povětšinou ale všichni skončili stejně - zapomenuti, navráceni životu v jiném těle nebo se odebrali na věčný odpočinek. Každého něco čeká po smrti, stačí si jen vylosovat a neprohrát. Já očividně vsadil na dostizích po Stellině dráze na špatného koně, ale nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, že? Doufám, že můj kůň nezklame, nerad bych si udělal ještě větší ostudu.

Ohlédl jsem se přes rameno. Zaváhal jsem, jestli bych se přeci jen neměl vrátit, pomoct jí se dát dohromady a projevit trochu vřelosti a lidskosti. Lidskost se ztratila již dávno, když jsem poprvé stanul před svou prací tváří v tvář, tak i ona vzala nohy na ramena a utekla. Něco ze zdvořilosti mi však zůstalo, ale měl jsem zapotřebí se tolik snažit jen kvůli jedné nicotné dušičce? Stálo to vůbec za to, všechno to úsilí, komplikace, jež jsem riskoval? Stála ona za takovou cenu?

Odpověď na tuto otázku jsem neznal, o právo soudit druhé jsem přišel, když jsem zaprodal svojí duši Stellině partii s temnotou. Co ale znamenají právo, slušnost a pravidla v doupěti zmijí? Nic, milí přátelé. Jediné, co vám může zachránit krk, byly lži, předvídavost a přetvářka. Ovšem představa, že bych se musel přetvařovat před dalším člověkem, vytvořit novou neprůstřelnou masku ze stovky, které jsem střídal den co den, byla ještě temnější než temnota v duších zdejších vládců, jsem se zpět nevrátil.

Omlácené dveře, skromný byt v podzemí i plačící dívku v něm jsem nechal za sebou, když jsem vyšel na denní světlo. Její třepotající se hlas připomínal plamen ve větru – vítr ho může rozdmýchat a stane se z něho váš nepřítel, nebo pohltí malý plamínek neštěstí, jenž nemá dostatek síly k přežití. Měla ona dost síly odhodlání pustit se do možná své poslední hry? Vybral jsem správně? Ďábla nebo anděla? Čím byla ona? Dech beroucím plamenem v dáli nebo uhasínajícími uhlíky v chladném ohništi? Nebo snad jen pouhou dívkou chycenou v pasti, lízala si rány jako zraněné zvíře a snažila se pouze přežít? Kdo byla?

Lina.

Její jméno bylo... cizí? Prázdné jako všechna ostatní, jenž jsem slyšel za dlouhé století? Ano, nebylo ničím výjimečné, přesto neslo jiskru jako jeho majitelka. Oheň, co v ní vřel, byl nebezpečný. Pozvat si někoho takového do domu, aniž by podpálil jediným slovem celou vilu Společenství svaté knihy, nebude tak snadné, jak jsem si myslel. Zřejmě jsem se přepočítal, ale vzít svůj návrh zpět by bylo zbabělé. Potupující. Hodné výsměchu.

Třepotající se myšlenky připomínající motýli jsem pokořil zlámáním jejich křídel. Jedna po druhé popadaly do propasti, která neměla slitování s nepotřebnými věcmi. Nastal čas se soustředit, ne se zabývat nepodstatnými věcmi odsunutými na vedlejší koleji jedoucího vlaku krutého života.

Zatnul jsem čelist, vplížil se do stínů, vyndal si z kapsy černé kožené rukavice. Zastavil jsem se u luxusního podniku, který vedl jeden z mých známých, pokud ho nemám nazvat jinak než bezcitným parchantem, ale to byl pouze slabší odvar pojmenování pro tohoto mladého muže. Ovšem toto oslovení by se nemuselo líbit dámám, které stály na doslech ve společnosti synátora zdejšího majitele, a kouřili společně ve výklenku drahé cigarety. Kdybych chtěl, mohl bych jim udělat problémy jen z držení tohoto vzácného zboží, protože určitě nešlo přes kontroly. Ale proč bych si měl zbytečně dělat nepřítele, když jsem jich nasbíral už uznání hodnou sbírku, která se každým dnem rozšiřovala o další přírůstky?

Rychlý nádech, ještě rychlejší výdech než jsem se vynořil ze stínu sousedního domu. Pohledné společnice se přestaly chichotat, když si mě všimly.

Práce nepočkala nikdy, a ani teď jsem nehodlal ztrácet čas zbytečnými řečmi, když mi Stella připravila opravdu krásnou nesmrtelnost protkanou různorodými činnostmi.

„Mohu si, dámy, na chvíli na slovíčko půjčit vašeho společníka?" ve stínu masky se zjevil liščí úsměv, kterým jsem byl možná známý, možná také ne. Ne všichni dostáli toho potěšení ho spatřit, ale pokud ano, nedostali většinou možnost se s tím zážitkem podělit se svým okolím.

„Počkejte na mne uvnitř," mladý kupec mrknul na své společnice a rovněž se usmál, avšak okouzlujícím úsměvem, ne odstrašujícím či znepokojivým. Když jeho vybraná společnost zmizela, bez dalšího otálení se medovým hlasem zeptal: „Co pro tebe mohu udělat, drahý příteli?"

„Tak dnes jsem drahý přítel? Minule jsi mi říkal trochu jinak," zvedl jsem obočí, které nebylo vidět, a věnoval mu tázavý pohled, protože naše minulé setkání nedopadlo pro něho nejlépe. Na to, že jsme oba odešli se zkrvaveným obličejem, on s porážkou a prázdnými kapsami, se choval až moc přívětivě.

„Copak, nelíbí se ti to oslovení?" uchechtl se, a váhavým krokem ke mně přistoupil o několik kroků blíž, snad jako by zkoušel, zda koušu či škrábu, nebo k jeho smůle obojí. Jeho široká ramena byla dvakrát tak široká než má, ale vyšší jsem zůstával i přes jeho svaly já. Můj mozek se rovněž nescvrkl ani v posmrtném životě v tomhle zapadákově, o tomto synovi bohatého mafiána se to ale tvrdit nedalo.

„Nemám čas na pletichaření," podotkl jsem už trochu nevrle. Slovní hříčky mi obvykle nevadily, ale dnes jsem chtěl už mít všechny povinnosti dávno za sebou. Chtěl jsem mít klid, ticho vyplněné hudbou sám pro sebe, slova linoucí se z tužky škrábající o papír. Nejdřív jsem se ale musel ujistit, že mé domněnky byly správné.

„To ani já ne, Timothy. Rád bych si zabalil na týden v hnízdě vědění," záludný úsměv od ucha k uchu mu zářil na obličeji stejně jako hvězdy na nebi. Černá maska neodrážela slunce zakryté mraky, ale naopak ho pohlcovala jako její pán drby od všech a o všem živém.

„Výborně, tak to se večer uvidíme. Zahrajeme si další partii?" zeptal jsem se zdvořile, ale zdvořile a řečnicky by to připadalo jen člověku vytaženému z kontextu.

„S tebou vždycky," jeho oči potemněly, když se otáčel k odchodu. „Jestli je to všechno, proč jsi mě otravoval, tak jsi opravdu spadl hodně hluboko do stoky." Jeho oči se proměnily v jehly, které mě probodly jako kus laciné látky na dně skladu.

„Hlavně abys tam neskočil ty s tím svým hrubiánským vychováním. Jinak představená nechává pozdravovat tvého otce."

Nečekal jsem na reakci mladého mafiána, ani na to, až se svět začne točit opačným směrem. Smrt nikdy nečekala, pomsta ale znala trpělivost velmi dobře. Má hra vyžadovala obojí. Ovšem nejdřív jsem potřeboval pár střípků a hráčů na šachovnici, protože bez nich se těžko hrálo.

Mlha dávno opustila ulice, nahradili jí ale opilci, kapsáři a všichni chudáci, kteří hledali něco k snědku a nebydleli v lepších čtvrtích, aby si mohli dovolit jídlo až pod nos. Proplétat se mezi nimi bylo nezbytné, abych se dostal do druhého sektoru města zasvěceného podnikání.

Dláždění bylo zde čistší, vývěsní štíty udržované a výlohy lesknoucí se v dopoledním slunci vystavovaly a lákaly bohatší zákazníky k sobě do obchodu. Pro někoho malý a nenápadný obchůdek mohl představovat právě ten mé drahé přítelkyně, jež byla nejlepší švadlenou v celém městě mrtvých. S látkou dokázala divy. Každý, kdo obdržel pozvánku nebo byl pod ochranou některého ze členů Společenství svaté knihy, nemohl přijít jen tak v něčem.

Police přetékaly drahými šifony, sametem ale i mě neznámými materiály, s nimiž žena vlastnící tuto kouzelnou dílnu tvořila svá umělecká díla. Každá její práce nesla v sobě kapku života, ať už se jednalo o pánský kostým či večerní róbu pro dámu krásnější než královnu nebo zcela obyčejnou dívku, z níž šaty na jeden dlouhý večer dokázaly udělat princeznu s korunkou, žezlem a zástupem služebnictva.

Bloudit mořem barevných látek nebylo mou vysněnou zábavou, jak strávit dopoledne. Šaty dělají člověka a z mé chráněnky by mohly udělat neodolatelnou zbraň. Teď ještě nějaké vybrat, a doufat, že se hra rozehraje bezchybně.

Černá látka splývající z figuríny v jemných průsvitných šatech nebyla ničím jiným než noční oblohou posetou malými hvězdami. Černá tma, upnutý korzet v pase a splývavá sukně lehčí než letní vánek by slušely každé ženě. Jestli ale sednou ďáblici čekající v bytě v podzemí, bylo otázkou náhody.

„Jsou překrásné, že?" svůdný hlas se mi ozval přímo u ucha. Naskočila mi husí kůže, když se bílá ruka ženy dotkla jemné látky vyšívané stříbrnou nití. „Pro kterou paní noci jsou?" otázala se zvídavě.

„Jsou pro dívku s jiskrou v očích a dýkou místo jazyka," odpověděl jsem s pohledem upřeným na mistrovské dílo před sebou.

„Barva vlasů, očí, výška?" tázala se dál švadlena.

„Hnědé, zřejmě, z toho chuchvalce, co se jí vytvořil na hlavě, se to těžko odhadovalo. Vysoká jako vy, avšak s odhodláním vepsaným do tmavých očí. Říkám, ďábel v ženské podobě."

Žena se jen uchechtla, ale nic neřekla. Její neslyšné kroky mířily k pultu zaskládaném papíry s pokreslenými robámi pro dobře platící zákaznice. Lísteček s částkou u výkresu, který chvíli hledala v tom nepřeberném množství, mluvil jasně a zřetelně. Astronomická částka se dala zaplatit z platu Svaté sedmi, ale ne z prostého občana tohoto místa. Peníze hýbaly vždy a budou každou částí světa.

„Arany je vyzvedne asi okolo půl šesté. Požadovanou částku přinese s sebou."

„Věřím, že dívce, jež uchvátila vaši pozornost dost na to, abyste jí pořídil šaty utkané ze samotné temnoty, budou dozajista slušet," se svůdným úsměvem na rudých rtech se usmála, když mi podávala kožené pouzdro s finální částkou její práce. „Možná je ještě o něco zkrátím a zúžím," řekla spíše sobě než mě žena se zlatýma rukama, když přešla k šatům na jedné z desítek figurín.

„Máte volnou ruku jako vždy." Dveře obchodu se za mnou nesmlouvavě zaklaply, šedivá mračna zahalila oblohu, jen aby pohrozila deštěm v přístavu a jeho přilehlých čtvrtích.

S další položkou odškrtnutou na svém seznamu jsem spokojeně kráčel do obytné čtvrti, jen abych si ukrátil čas, než budu muset si jít popovídat s otcem mladého chráněnce jednoho z představených, jenž se má přidat do kruhu zábavy po následujících čtrnáct dní.

Jsem rád, že alespoň pro jednou vše klapalo podle plánu. Ale na jak dlouho? Nic nebylo dokonalé, natož nějaký plán. Menší či větší zádrhele se daly dopředu předpokládat, jaký ale naberou směr, se už ale bohužel určit nedá.