Když nevpadnete do spárů pana Timothyho sami, dojde až na váš práh a sám vás do nich zatáhne. To byly mé první myšlenky, když jsem zahlédla tohoto přinejmenším elegantního mladíka před svými dveřmi. A co víc, svoje plány schovává za levné výmluvy typu velice důležitá večeře, dezert, nebo tanec se smetánkou této shnilé díry.

Nejdříve jsem si myslela, že se jednalo o levný vtip. Avšak Timothy mé domněnky rychle vyvrátil, protože se tvářil nad míru vážně. Třešničkou na dortu bylo, že ty šaty musely stát víc peněz, než kdy jsem já měla na svém bankovním účtu. Přišla mi tak škoda si je alespoň nezkusit.

Obezřetně jsem zavřela dveře a sjela podél nich až na zem. Za dveřmi jsem slyšela tiché oddychování mého ctitele, na posteli mi ležel kus té nejdražší látky, jaká se kdy dostala do mé přítomnosti. Nastal čas ukázat tomu vlkovi, že já jsem také nebyla žádná naivní ovečka a že důvody, proč jsem s ním hodlala vyrazit na večeři, věnovat mu jeden tanec ve společnosti smetánky byly čistě sobecké úmysly. Nic dalšího v tom nehrálo roli, i když ten zákusek také nezněl úplně špatně.

Opatrně jsem se dotkla šatů. Jednalo se o ten typ látky, na který si běžný smrtelník nemá za celý svůj život šanci sáhnout. Bála jsem se jich. Vypadaly dosti agresivně, i když to byly stále jen plesové šaty. Černá barvy noci, šedá záře briliantů, střih šitý na míru. O takovéto nádheře se mi nezdálo ani v těch nejdivočejších představách.

Najednou mnou projela vlna dětské euforie a já si začala šaty oblékat. Spletitý systém ramínek, různých mašlí, knoflíku, manžet a kdoví čeho ještě zapříčinil, že jsem se chtěla na šaty vykašlat. Náhle jsem ale opatrně stáhla šaty a ony se narovnaly přesně tak, jak jejich autor zamýšlel. Naskytl se mi pohled na docela jinou Linu. Tahle totiž vládla temné noci, černým oblakům a poslům smrti, upíjela z kalichu doušky krve svých nepřátel.

Z šuplíku, který jsem během odpoledního prozkoumávání pokoje objevila, a který se nacházel v šatní skříni, jsem vytáhla nůžky. Dopředu jsem vzdala boj s gumičkou a začala pomalu odšmikávat jednotlivé prameny svých zlatavých vlasů. Pramínky padaly po chuchvalcích na podlahu, a spolu s nimi i růžová gumička. Vlasy jsem několikrát mírně pocuchala a pročísla rukama, abych navodila dojmu, že mým vlasům se dostává prvotřídní péče.

Při pohledu do zrcadla jsem se obávala děsivého zjevu, ale mé kadeřnické schopnosti neskončily tím nejhorším způsobem. Dalo by se sice polemizovat, jestli by se tento účes zařadil do těch nejlepších v historii, ale to bylo čistě věcí názoru.

Podívala jsem se na sebe (už zase) a chtě nechtě se musela usmát. Moje naivní středoškolské já smutně brečelo v koutě, protože takhle jsem nevypadala ani na maturitním plese. Na rovinu, já jsem byla ráda, že jsem nějak vypadala, a vzhledem k mým tehdejším schopnostem v oblasti módy by se dal můj vzhled považovat za zdolání osmitisícovky. Ale tyto šaty pocházely ze vzdáleného vesmíru.

Přešla jsem ke dveřím, a má ruka spočinula na klice. Nadechla jsem se. Brány života se otevírají párkrát za život, tak proč si nechat zavřít tu největší před nosem? Ale možná to nebyly brány života, které otevíraly své dveře, ale brány smrti. Že by mi zvonil umíráček a přede mnou byly mé poslední strávené chvíle? Že bych doopravdy byla natolik těžkou hříšnicí, že ani smrt mi není dostatečným trestem, a proto se otevírají brány pekelné?

Na myšlenky se nezdál být čas, a tak jsem směle, s andělským úsměvem na tváři otevřela dveře. Timothy netrpělivě očekával můj příchod, přesto mi přišlo, že jsem ho překvapila. Pohled, jenž mi věnoval, vydal za tisíc slov. Šlo v něm najít vše - od radosti, vděčnosti, až po překvapení či strach. Timothyho pohled by se dal označit za něco, co zažijete jen jednou za život. Byl to pohled, který říkal slova, která měla být skryta pod rouškou tmy navždy, pohřbena kdesi pod sutinami emocí, jež někdo zničil.

„Čas se krátí, Lino, nepůjdeme už?" nabídl mi své rámě a já ho s lehkým zaváháním přijala. Nač se trápit, noc byla ještě mladá a já se těšila, co mi sítě pana Timothyho mohly nabídnout.

Vyjít po schodech do přízemí se nezdálo býti těžkým úkolem, pokud bych nebyla nervózní a nezakopla po prvních třech krocích. Timothy mě k mému překvapení galantně podržel, aby z večera se smetánkou nebyl večer v místní nemocnici, a já nervózně kráčela dál. Na nervozitě mi neubíraly ani honosné šaty, ve kterých jsem se cítila nepatřičně.

Ticho by se mezi námi dálo krájet. Mohli byste s ním nakrmit celý regiment. Atmosféra, která doslova říkala, abychom drželi pusu a krok, byla tíživá a především svazující. Lana, která nás v tu chvíli svírala, byla jako koníčci ze sešívačky. Tiskli k sobě papíry tak moc, až koníček zkrátka povolil. Ale jaká síla byla zapotřebí, aby povolili koníčci našeho rozhovoru?

Nadechovala jsem se a připravovala si slova na prozatím neexistující rozhovor s mužem vedle mě, abych věděla, co bych možná měla odpovědět. Přesto jsem dříve zahlédla připravený povoz s bohatou, skoro až barokní výzdobou plenící čisté linie jinak nádherného kočáru.

S knedlíkem v krku a třasem v rukou jsem opatrně přistoupila a pokoušela se otevřít si dveře, když mě zastavila chladná ruka Timothyho.

„Dveře dámě otevírá vždy pán, nikoliv?" Opatrně jsem poodstoupila. „Nebo to je ve vašich krajích jinak, slečno Lino?" Otevřel dveře, a já tak mohla opatrně nastoupit. Sedačka byla polstrovaná sametem, pozlacené rohy oken, na mě působily dojmem historického klenotu.

„U nás se hlavně nedopravujeme tak prehistorickým prostředkem, jako je drožka," řekla jsem s notnou dávkou lhostejnosti v hlase a usadila se dost pohodlně na to, abych přežila cestu. Jízda kočárem nebylo nic příjemného - kodrcáte se nekonečně dlouhou dobu, nemůžete si zde číst a konverzace se vést také nedala, protože veškerý zvuk přehlušila kopyta koní.

„To se u vás chodí pěšky?" zeptal se opovržlivě a přitom sáhl do jedné z klop, přičemž z ní vytáhl malý lísteček.

„Ne," na chvilku jsem se odmlčela. „U nás jezdíme auty, metrem, nebo autobusem." Timothy při těchto slovech zbystřil, až to vypadalo, že jsem konečně zaujala jeho plnou pozornost.

„Doufám, že tato slova nejsou žádné nadávky," zasmál se nevinně. Jeho smích zničil všechny koníčky, kteří nás k sobě tiskli pouze z donucení. Věnoval mi smířlivý pohled, načež pokračoval: „Nic takového neznám. Povězte mi o tom prosím více, slečno Lino."

Připadalo mi to směšné. Já, která si řidičák udělala nedávno, a ještě to bylo s odřenýma ušima, jsem měla poučovat cizince o tom, na jakém principu fungovaly auta a metro.

„Bohužel, moc o tom nevím. Znám pár základních informací, třeba že se do nádrží musí kupovat předražený benzín, aby auta a autobusy mohly vůbec jet, to pak bolí hlavně moji peněženku," zasmála jsem se a zavzpomínala na svůj život, ve kterém jsem cesty autem omezovala na minimum. Přednost jsem raději dávala hromadné dopravě před svým autem, jehož řízení jsem se snažila vyhýbat velikým obloukem.

„Aha," odpověděl Timothy stroze a na chvíli se odmlčel. Projela mnou vlna smutku - bývala bych udržela konverzaci, ale moje neznalost technických vymožeností naší doby způsobila, že jsme se zase ocitli v rybníku trapného ticha. „Tak já raději zůstanu u svého prehistorického kočáru, u kterého nemám strach, že jeho název vyslovím špatně," pokusil se zasmát alespoň trochu odlehčeně.

„Ale zase kočár je nebezpečný, co se týče jízdy. Průměrně během jízdy v něm umře více lidí jak na otravu léky na cukrovku," prohlásila jsem pyšně a Timothy vypadal, že se jeho pobavení akorát zvětšuje.

„Copak, moje společnost je vám natolik drahá, že máte strach o mé zdraví?" zeptal se s pobavením v hlase a i já se zasmála, protože jeho zdraví mi bylo šumák. I když nevypadal zdravě - bílá kůže, jemně nafialovělé rty, a především třes rukou mohly naznačovat i hyperglykémii, což mohlo hraničit s již zmíněnou cukrovkou.

„No ke zdravému vzhledu máte hodně daleko, pane Timothy. Nediagnostikovali vám hyperglykémii nebo diabetes?" zeptala jsem se starostlivě a přitom koukla z okna, zda už jsme náhodou nebyli na místě, protože jsem cítila, jak dusot koní ustával.

„Pokud to je nějaké další zařízení, jež nahrazuje tento nebezpečný kočár, tak asi ne. Bohužel náš rozhovor budeme muset odložit na jindy, protože jsme na místě," Timothy se na chvíli odmlčel a podal mi lísteček, jež celou cestu tiskl v dlaních. „Nezapomeňte na slušné vychování a omezil bych přednášky na téma hypochondrie," dořekl a pomohl mi vystoupit z kočáru ven.

„Hyperglykémie, když už," opravila jsem ho stroze. „A nevím, jestli dokážu držet jazyk za zuby -," větu jsem ani nedořekla, neboť mě můj společník přerušil.

„Chcete ho tam snad přišpendlit?" zeptal se vážně a já si doopravdy myslela, že vytáhne špendlík a přišpendlí mi jazyk k patru. „Tak vidíte," řekl o chvíli později, „že dokážete sama od sebe udržet jazyk za zuby," zasmál se skoro až ďábelským smíchem, který hraničil se smíchem blázna z blázince ujíždějícím si na nějaké silné droze.

Pomalými kroky jsme se začali ploužit od kočáru k bráně, kolem níž stáli stráže v červených uniformách.

„Nešlo by to rychleji?" zeptala jsem se nervózně, přestože jsem viděla, že si Timothy svůj pomalý krok vyloženě užíval a svého tempa se zřejmě nehodlal jen tak vzdát.

„Energie máte na rozdávání, to chcete tancovat již zde, slečno Lino?" zasmál se a přitom, jako na truc, ještě více zpomalil.

„Ještě před deseti minutami jsme spěchali a nestíhali ani dezert, a já jsem vám slíbila, že bez zákusku vám nevěnuji jediný tanec." Na chvilku jsem se odmlčela, abych zvážila všechna slova, která jsem měla na jazyku. „Takže buďto tahleta rychlost důchodce nebo tanec se mnou. Žádnej kříženec mezi neexistuje," prohlásila jsem vítězoslavně a usmála se na něj jako vrah na svou oběť.

„Nuže pojďme, ať stihneme třešničku na dortu, když už jsem ten důchodce a ploužím se," Pronesl Timothy s udiveným pohledem zdobícím jeho tvář, ovšem přidal do kroku a tak jsme se konečně proplížili kolem stráží, kteří působili dojmem, že jsou v mikrospánku.

Minuli jsme bohatě zdobenou zahradu s fontánami, květinovou výzdobou, roztomilými cestičkami dlážděnými kameny a plotem, který by nepřeskočil ani ten nejlepší skokan o tyči. Naše další kroky směřovali ke schodům, nesoucích znaky baroka a raného rokoka.

Již za malou chvíli jsme se ocitli před honosnými majestátními dveřmi, které tvořil snad sám Lorenzo Gibherti, neboť ani ten by se za tuto mistrovskou práci nemusel stydět.

„Jdeme?" zeptal se můj společník a naše pohledy se na krátký moment střetly.

„Samozřejmě," byla má odpověď, i když jsem věděla, že jinou snad ani Timothy nečekal.

Brány života se otevřely a vpustily do mého světa barvy. Teplé odstíny pomerančové střídala blankytně modrá, která přecházela do krvavě rudé, načež se vám naskytl pohled na střed všech těch nádherných barev - krásné slunce, vyobrazené ve hřejivém tónu žluté se zlatavými paprsky, které protínaly toto pestrobarevné nebe.

Oči se mi leskly štěstím. Sítě pana Timothyho jsou úžasné. To byly mé první myšlenky, když jsem spatřila barevnou nádheru, která nebrala konce. Pomněnková, nachová, indigová, ať už obvyklé či neobvyklé barvy se skrývaly za výzdobou sálu.

Ticho prodchnuté mou fascinací se ztratilo, když se kousek před námi ozvalo: „Ach, vítej můj milý příteli," pronesl skřehotavý hlas, přesto na konci věty na chvilku znejistěl, než pokračoval, „doufám, že to, co přinášíš, je dobrý úlovek."