Chlad mého srdce a trpkost uvědomění si vlastní samoty mnou prostupovala jako armáda vojáků. Nelítostně, rozzuřeně a co nejvíce bolestně. Bylo to kruté. Podlé. Zlé. Ale co jiného jsem mohla dělat, než nechat se užírat pocitem samoty, když jsem byla sama? Co jiného jsem ale mohla od něho čekat? Sama jsem přece řekla, že je pro mě cizím člověkem, přesto... Pocit, jenž mě zevnitř užíral, se až moc náhodně podobal samotě. Prázdnota se svíjela na místě motýlů v mém žaludku. Tížila mě jako kameny, které se mě snažily stáhnout na dno hluboké řeky pod olejnatou hladinu v přístavu.

Noc se změnila ve snůšku temnoty už dávno předtím, než jsem si toho stačila všimnout. Dokonce vystřídala své teplé odstíny za rudou připomínku násilí a krve. Karmínový měsíc se hřál na nebeské klenbě, temná mlha se plížila mezi nohama hostů a mušky slétávající se k lampám vrhaly hrozivé stíny na dlážděné chodníky.

Zuby mi drkotaly zuby, protože krásné šaty ušité ze samotné noci mě moc nezahřály. Proto jsem svižně a neohroženě vydala k východu z terasy, kterým/jímž před chvílí utekl Timothy. Následovala jsem jeho kroky, dokonce jsem cítila, jak mě vede - ovšem najednou se pomyslné lanko přetrhlo a já ucítila pouze prachprostou nic neříkající prázdnotu.

Bylo to jako zemětřesení, jako ztráta naděje či kontroly. Protrhla se hráze jedné z největších přehrad. Nádrž mých pocitů praskla jako balonek pod tlakem jehly a já si připadala jako jeden z nebohých obyvatelů zaplavené vesnice. Namísto vody mě zaplavila beznaděj, ale co z toho bylo lepší? Utopit se ve vodní říši nebo se ponořit do studny plné vlastních myšlenek uvnitř hlavy?

Vidina tepla byla lákavá, ovšem přenádherný pohled na město lákavější, proto mé další pomalé a nejisté kroky směřovaly k maličké římse kousek od okraje terasy. Naskytl se mi krásný výhled na celé město pokryté svitem rudého měsíce. Mou pozornost ale upoutala skupinka postávajících mužů kousek od brány do dvora.

Černé, splývavé kabáty je zakrývaly od hlavy k patám, a co nepřikrýval kus těžké látky, halila do samotné temnoty maska. Až na jednu výjimku - a to postaršího muže s rudou maskou zakrývající jeho rysy - schovávaly obličeje v nevědomosti těchto podivuhodných lidí masky havraních barev. Na rukou se jim leskly safírové rukavice a v uších měl každý malinký, lesklý kus kamene rubínové barvy. Jeden, stojící uprostřed hloučku nosil ten samý drahý kámen na ruce v podobě prstenu.

„Dobře, moji milí přátelé, povyprávějte mi pohádku o Jeníčkovi a Mařence v chaloupce ze zlata," promluvil znenadání ten s prstenem. Prohlédl si shromáždění mladíků okolo sebe, zatímco trpělivě čekal na odpověď.

Všichni mlčeli. Slova zřejmě brali na velkou váhu, protože bylo vidět, že usilovně přemýšleli nad odpovědí. Dokonce tak usilovně, že si jeden trhal obočí - načež mu další muž dal pohlavek se slovy: „Rhysi, to obočí ti sluší."

Nakonec starý pán s karmínovou maskou zvedl ukazováček. „Chybí Tichý Špic," prohlásil potichu, aby snad neprozradil identitu onoho Tichého Špice. Tichý Špic byl asi takové to páté kolo u vozu téhle bandy, jak tak koukám. Pomyslela jsem si v duchu, a zasmála se. Sama jsem byla pátým kolem své party kamarádů, takže jsem rozuměla jeho nechuti k chození na různá setkání.

„Neměl jsi na starost hlavní sál nebo ti už smysl neslouží, neboť sis nevšiml jeho rvačky s naším spojencem?" vyřkl jejich vůdce slova jako kletbu. Kladl zvláštní důraz na slova "rvačka" a "spojenec".

„Samozřejmě že jsem si všiml," začal tiše svůj monolog, „ovšem stále je člen mafie," zašeptal neslyšně, načež k němu muž s rudým prstenem přistoupil.

„Je členem mafie asi jako tvé skleněné oko součástí tvého těla, Lioneli," načež mu dýchl do tváře. Ostatní muži se zhrozili v němém křiku. Následně vzal rudý prsten a odkryl jím starcovu tvář.

„Ah, to mě mrzí, ale máš tady už dvě rýhy." Tentokrát se zhrozil i Lionel. Všichni tiše oddychovali. Někteří smířlivě pokyvovali hlavou směrem ke zmíněnému, jiní si jenom div neokusovali nehty.

„Mrzí mě to, někoho jako ty už nikdy nenajdeme," pronesl velitel tiše, načež máchl prstenem přes Lionelovu masku a jedno oko. Lionel se zřítil k zemi a už se nezvedl. „Pravidla jsou neúprosná a musí se dodržovat," prohlásil poté jejich vůdce vítězoslavně a odkašlal si, „nuže, pánové, vyprávějte," vyzval ostatní podruhé ke slovu.

„Špic měl na starost sál a Fabiana," špitl Rhys, u mě proslulý jako trhač obočí. „Bez něj pohádku nepovíme celou," dořekl svou myšlenku, načež si pro jistotu začal hrát se svou bujnou kšticí.

Kdyby si mě v tu chvílí kdokoliv prohlédl, nejspíš by mi pomohl s cestou na nejbližší psychiatrickou léčebnu. S hrůzou v očích a teoriích v mysli jsem se snažila nevidět spojitost mezi Fabianem, Timothym, sálem a chaloupkou ze zlata. Ovšem kdo v této hře byl Jeníček a Mařenka? A proč se sešli tito podezřelí pánové za svitu krvavého měsíce?

Muži se jako loutky v divadelní inscenaci shlukli kolem svého velitele a začali i bez Špice. Z jejich rozhovoru jsme slyšela občasné výkřiky, jinak se totiž chovali velice diskrétně, nebo se o to minimálně pokoušeli. Avšak mnou zachycené jejich výpovědi se shodovali na jednom - Tichý Špic si zasloužil Třetí Rýhu a Společenstvo svaté knihy je proradný syndikát lidí, kteří si chtějí nahrabat akorát do vlastní kapsy. Více jsem se nebyla schopna dozvědět, neboť buď byli všichni natolik tišší, že jejich hlas byl jako ševelení větru, nebo věci nedávali smysl – doopravdy jsem hledala těžce smysl ve větě, jako byla tato: „A pak tam přišel on a řekl, že ví, kde je nejvíc řek a co mu řekl řek." Jednalo se o takovou mezi-větu a často ji používali na začátku svých proslovů, ovšem její význam byl i nadále opředen tajemstvími.

Samozřejmě, že jsem věděla, že ovládají jinou formu jazyka než já - ovšem bylo i na nich vidět, že převod do této mezi-řeči pro ně byla složitý. Občas se přeříkával mistr zlozvyků (jak jsem překřtila Rhyse), ovšem nejhůř na tom byl právě jejich šéf. Ať už začátky vět, oslovení jeho bandy kumpánů nebo jakákoliv jiná věta, nic se neobešlo bez většího či menšího přeřeku.

Když už jsem si myslela, že jsem přišla nejen o prsty na nohou, ale i zbytek těla, rozhodla jsem se konečně odejít do prohřátého tanečního sálu plného výtečných zákusků. Když v tom mě zaujala otázka muže s rubínem na prstu: „A co dámy, pánové?" nápadně protáhl poslední slovo věty, aby snad naznačil, že patriarchální společnost byla základem této hnilobné díry, nebo snad proto, aby si dokázal své mužství? To věděl jen bůh a myslím si, že ani ten nad tímto holomkem ochrannou ruku již nedržel.

„Nemyslím si, že tohle je zrovna věc, kterou bychom měli probírat tady a teď," vynořil se ze tmy jeden z postávajících a bylo slyšet, jak svádí boj sám se sebou - jít na odpor svému veliteli, nebo být zahalen tmou jako vždy? To byla otázka, se kterou se mladík potýkal.

„Ale já si to myslím. A co si myslím já, to si myslíte i vy," prohlásil nekompromisně. Muži v hloučku okolo něj souhlasně přikývl, „Takže, co dámy, pánové?" tázal se přeslazeným hlasem znovu, jako by se snad pokoušel navodit přátelskou atmosféru.

Žádný odvážlivec se zatím neozýval - buďto všichni kašlali na svůj ženský doprovod, nebo se tolik soustředili na svoji misi, že ho ani nepotřebovali.

„Mě osobně zaujmula ta velitelka Společenstva," prolomil ticho Rhys a přitom si křupal prsty, jako by se snad chystal k boji.

„Myslíš snad pověstnou Stellu?" možná uchechtl se velitel, přesto na odpověď nečekal, „tu sem radši netahej. Pod její nadvládou Společentsvo spěje rychlejc do záhuby, než kdy dřív," vyjádřil se k tématu Stella razantně šéf. „A jestli se s ní chceš tahat, tak doporučuju vzít klíč ke knize a i s ní pláchnout na druhej konec světa, pokud bude s tebou ochotná vůbec ztrácet čas." Dobrá rada pro Rhyse, i když osobně si myslím, že ten by neukradl ani rohlík v samoobsluze. Pomyslela jsem si a přitom sledovala, jak se skupinka začínala otáčet k odchodu, ale zároveň bohužel i mým směrem.

Skoro okamžitě jsem sklonila hlavu. Nebyla jsem si ale vůbec jistá, jestli si mou skrýš neprokoukli. Nebudeme si nic nalhávat, nebyla totiž zrovna nejdůmyslnější. Stačí mít na krku Timothyho, nepotřebuju ještě mafiánskou sebranku. Ostražitě jsem se kolem sebe rozhlédla - avšak krom netopýrů svádících závody na hvězdné závodní dráze nikoho mé oko nespatřilo. Rychle vstala, a vydala se k obrovské bráně do haly. Až když jsem v klidu za sebou zabouchla křídlo skleněných dveří, upravila si šaty a pocuchané prameny vlasů nejen od nočního vánku, započal noční sprint.

V běhu mi nic a nikdo nebránil - dlouhou vlečku šatů jsem chytila do svých rukou a nohy mě nesly skoro samy. Vyčerpání, stres, ale i nahromaděný adrenalin byly smrtícím koktejlem, o to víc, když jsem ho namíchala zrovna já, přesto jsem všem těchto faktorům úspěšně vzdorovala.

Prolétla jsem halou i vstupní branou, malinkým francouzským parkem a spokojeně si oddychla za železnými vraty, když jsem se odhodlávala vydat sama no nočních ulic tohoto prokletého města. Čerstvý vzduch a vůně léta omývaly mé horké tváře a já cítila, jak jsem znovu nabyla pocitu klidu a bezpečí i přesto, že to, co jsem vyslechla, bylo velmi nebezpečné.

Další mé kroky byly stejně nevyzpytatelné, jako neřesti Rhyse. Možná právě kvůli němu jsem se rozhodla za sebou zanechat síť spletenou ze strachu a lží, aby se do ní zamotali mý pronásledovatelé. Možná právě proto jsem chtěla zakrýt, kdo mě pronásleduje. Ale kdo to byl? Kdo stál za všemi těmi zmatky, tajemstvími a hantýrkami mezi obyvateli Města duší?