Nebe v ústech, peklo na zemi.
Proč to neskončí tady a teď, proč se nevyhnout nadcházející bolesti?

-

Zamrzl jsem na místě, když se zpoza nosného sloupu ozdobeného bílými růžemi objevil chráněnec nikoho jiného než samotné Stelly. Fabian se samolibě usmíval, když si všiml Liny v černých splývavých šatech zvýrazňujících její křivky. Díval se na ní jako pouliční psi na kost.

„Můžu ti nějak pomoct najít východ, Fabiane?" vrhl jsem ostře a prudce nůž, až můj soupeř zakolísal, avšak nůž se před ním jen rozplynul. Nad kaluží jeho vlastní krve ho držela jen jeho přezíravost, ale především ochrana jeho otce. Démoni mé mysli proudili přes má ústa ven stejně snadno, jako nůž vržený směrem na našeho nového společníka, přesto na jak dlouho jsem schopný udržet pomyslné mříže chránící svět před zloduchy mé duše?

„Představíš mi dámu?" přistoupil k nám blíž, aniž by vzal v potaz mou sarkastickou poznámku či vržený nůž, stejně jako jsem já nevyvrátil ani nepotvrdil jeho přirovnání Liny k prostému úlovku.

Majetnicky jsem položil dlaň Lině na záda. Pod dotekem mé ledové dlaně se zachvěla, ale chytře se nevytasila s žádnou štiplavou větou, která se jí zcela určitě formulovala na jazyku. Sám jsem měl co dělat, abych se na Fabiana neosopil, ne-li ho rovnou neposlal do věčného zatracení k mnohým duším, jimž jsem na to temné místo, plné utrpení a démonů, pomohl.

S povzdechem a zaťatými zuby jsem se přemohl a s velkou nevolí vyslovil nahlas: „Fabiane, dovol mi ti představit budoucí představenou Linu." Hořkosladká slova se šířila bohatě zdobeným sálem jako zpěv operní pěvkyně.

Nečekal jsem, až ze sebe syn kupce zahrávající s kartami osudu něco vymáčkne. Jeho překvapený výraz, jenž se vší vůlí snažil skrýt pod maskou lhostejného predátora, mi daroval moment, na který jsem čekal.

Postrčil jsem Linu před sebe kolem stále překvapeného Fabiana do víru tance, zábavy a špatností. Ladně jsem se s ní proplétal mezi tvářemi zakrytými maskami nejčastěji černé barvy. Svou dlaň z jejích zad jsem nespouštěl, naopak jsem kontroloval každý její pohyb. Nasměroval jsem od teď svou chráněnku mezi nosné sloupy, kde bylo možné si v klidu promluvit. Nemusel jsem se Lině dívat do očí, abych věděl, že se v nich zračil bezpočet otázek.

Jindy obnažené sloupy nebyly téměř vidět, jak je od podstavce k malovanému stropu halily bílé květy připomínající sníh. Jejich něžnost kontrastovala s prohnilostí všech přítomných, v jejichž duších plných vlastních předsudků a nočních ďasů, kteří vykukovali v těch nejhorších chvílích, se skrývalo jen to nejhorší z lidské podstaty.

Jakmile jsem spustil ruku z jemné látky na Lininých šatech a ustoupil o krok vzad, otočila se ke mně čelem. Ležérně jsem se opřel o sloup za sebou. Naproti mně stála samotná bohyně noci, jež si pro mě přišla a chtěla mě uvrhnout do věčné temnoty zapomnění za všechny mé prohřešky. Čekám, Lino. Jak dlouho bude trvat, až tvůj smrtelný šíp protne temnotu naplňující mé srdce? Otevírala svá tmavě rudá ústa, aby na mě vychrlila spršku slov, jako chrliči na střeše vodu. Já ji ale předběhl.

„Než rozpoutáš bouři na cizím území, doporučoval bych ti, aby ses ujistila, že máš spojence," řekl jsem potichu. Utrhl jsem jednu bílou růži, pohrával jsem si s jejími okvětními lístky, dokud se mi v dlaních nerozpadla v prach, jako vše krásné, co jsem kdy vlastnil.

„Neříkej mi, co mám dělat," z krásné hvězdy na obloze se stala nebezpečná kometa, jež hrozila, že sežehne vše, co se k ní dovolí přiblížit moc blízko. „Co se to tady k sakru děje?" pokračovala rovněž šeptem, i když ji to stálo značné úsilí, aby do světa nevykřičela všechnu svou zlost. Bohyně temnoty holt sesílá kletby v řádech stovek, ne-li tisíců.

Zvedl jsem svůj pohled ze země, kde skončila rozdrcená bílá růže. Byla půvabná. Něco na ní mi připomínalo mladou ženu stojící přede mnou. Pod vší tou agresí, jazykem ostrým jako tisíce jehel se přeci jen možná ukrýval vystrašený koloušek. Co když jsem se ale pletl? Třeba byla opravdu nebezpečným stvořením s prohnilým nitrem, jako bylo to mé. Vrána k vráně sedá, alespoň tak se to říká.

Pohlédl jsem na ni, ale do očí jsem se jí nedovážil podívat, ne hned. Její dlouhé prsty se Lině u boků třásly, hrudník se jí trhaně zvedal, zorničky měla rozšířené nejen zlostí, ale i strachem.

Jen tak jsem před ní nechal rozdrolit pouhou květinu, jež nic neprovedla, jen tu zdobila pošmurný interiér plný vrahů. V jejích očích se zrcadlily její myšlenky. Mohla se tvářit sebejistěji, ale oči ji prozradily. Naháněl jsem jí strach, stejně jako všem kolem sebe. Nic jiného jsem přece ani neuměl. Byl jsem jen monstrum stvořené k papírování a odstrašování lidí. Nic jiného není mým osudem, dokud to samotná představená nedovolí. Našeptávalo mé vědomí jako tichou říkanku.

S povzdechem jsem se odklonil od svých myšlenek k té jediné, jež mohla zachránit mou kariéru představeného pobíhajícího v docích s razítkem v ruce a změnit ji v něco lepšího. „Každý máme nějakou roli ve hře, kterou si zvolíme hrát. Hraj podle pravidel a nic se ti nestane. Poruš pravidla, zprotiv si loutkaře a skončíš v zapomnění lidstva anebo spálená na troud uprostřed ohniště temnoty, to už ponechám na tvém výběru. "

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Mafiáni po zuby ozbrojení nejen jedovatými slovy, ale i mnohem horšími věcmi než představovala potupa z prohry, vyrojili se tu jako krysy v blízkosti stoky. Jejich hrané úsměvy, zdvořilostní fráze skrývající pravý význam slov, se ztrácely v množství lží, nenávisti a adrenalinu, jenž elektrizoval vzduchem v místnosti.

„Každá hra má svého vítěze, a tím může být jenom jeden." Tak to kdysi řekla Stella, když jsem poprvé zasedl po jejím boku ve Společenství svaté knihy. Nevědomě jsem vyhrál jatka běsnící v domě Svaté sedmi, jen abych sám spadl z vrcholu na samotné dno potravního řetězce. Tak to tady fungovalo; jednou král, neznamená navždy král. Většina z nás se snažila jen přežívat. Každý měl jiné metody, jak přežít následující noc, ale ne všechny byly založené na úsměvech.

„Vítězství je prchlavé," pokračoval jsem dál nevědomě nahlas, „omámí tě svou sladkou vůní, a když to nečekáš, ochutnáš hořkou prohru přímo z výsluní."

„Jaké vítězství, jaké výsluní a prohra?" Lina o krok ustoupila s nechápajícím výrazem ve tváři. Zvědavost ji sice hnala po odpovědích, ale strach byl přeci jen silnější. Slova byla mocnou zbraní nejen pro tonoucího, když volal o pomoc, ale i pro mistra umění v boji.

„Každý tanec se smrtí někde začíná a jinde končí. Tak pojďme si zatančit mezi náhrobky, než kosa skončí naše utrpení," citoval jsem jednu pasáž ze Svaté knihy, o níž Lina nemohla mít ani tušení, že existovala, avšak pravdivost veršů probudila i její mysl z otupělé zvědavosti nahlodané strachem.

„Nechci umřít," zašeptala potichu. Její slova byla ledově tichá a mrazivá, temná a lstivá, přesto upřímná.

„Tak tanči, dokud můžeš." Odstrčil jsem se od sloupu. Aniž bych se na ni jedinkrát podíval, šel jsem přímo do hadího klubka plného zmijí a hroznýšů lačnících po krvi.

Letmý, avšak naléhavý dotek na mé paži mi vykouzlil úsměv na tváři. Otočil jsem se na dívku, jež jsem poprvé viděl plavat v jezeře nejistoty a ne plného sebevědomí. Zastavil jsem se na okraji parketu. Hudba se linula sálem, ačkoliv se zdála být ponurá, byla nádherná stejně jako bohyně noci přede mnou.

„A co můj zákusek a odpovědi?" řekla s ostnem rozčilení naléhavě. Špulila rty, netrpělivě se rozhlížela po místnosti plné lidí v naději, že nalezne stoly obsypané jejími vytouženými sladkostmi. Chtěla se odtáhnout z mé blízkosti, když zbystřila svůj cíl. Namísto toho, abych ji pustil, jsem na její ruku položil svou, přitáhl si ji k sobě, až jsme stáli bok po boku a společně se prodírali stádem Stelliných ovcí.

„Nejdřív tanec," pronesl jsem tajemně s upřeným pohledem do jejích očí. Tekuté zlato odpoutávalo pozornost její róby ušité ze stínů, jakými se obklopovala Arany. Chyběla jí jen dýka ukrytá pod šaty, umění hrát šachy a kouzlo nebezpečí vetkaného do každého slova, jež by vyřkla svými plnými rty.

„Tak jsme se nedomluvili," protestovala odhodlaně. „Zákusek, odpovědi a pak tanec."

Zasmál jsem se, protože její podmínky se neshodovaly s naší dohodou téměř ani z poloviny. „Zákusek, tanec. O ničem dalším nebyla řeč, slečno Lino. Jestli máte ale zájem pobýt v mé přítomnosti déle než v té Fabiánově, rád vám vyložím některé karty, které držíte v ruce a netušíte, jak je využít," mrkl jsem na ni, zatímco se ona vyděšeně rozhlédla kolem sebe a hledala mladého muže s širokými rameny a svalnatou postavou věčně obklopeného harémy žen.

K jejímu upokojení se nacházel na druhé straně sálu, měřil síly s jiným ze synů majitele klubů na promenádě. Neodbila ani desátá hodina, a už to vypadalo, že poteče první krev. Svou pozornost jsem od zápasícího Fabiana přesunul na ženu po svém boku.

„Dobrá, ale budu tančit jedině pod podmínkou, že mě nepředhodíte tomu tupci Fabianovi," kladla si podmínky s našpulenými rty a přísným výrazem, který by plnohodnotně dokázala ocenit i Stella. Bohyně noci a temnoty ve společnosti nejvyšší představené byla divoká a nebezpečná představa, i když jsem musel podotknout, že bylo velice nepravděpodobné, že by se Lina spřátelila se Stellou, o to víc Stella s ní.

Musel jsem se zasmát, protože málo kdo si otevřeně dovolil takto mluvit o synovi z jednoho nejbohatších mužů ve Světě duší. Ano, Fabian nepatřil mezi největší myslitele naší historie ani současnosti, ale k čemu potřeboval mozek, když si pořádek dokázal zjednat svými pěstmi? Já jsem oproti němu byl úplný Mílius, v tom měla Lina pravdu. Ale jen do jisté míry.

„Co byste si dala?" zeptal jsem se zdvořile, zatímco jsem nám klestil cestu mezi známými, ale i cizími tvářemi plných falše a závisti.

„Něco sladkého?" pronesla ironicky Lina, aniž by odtrhla oči od stolu s dezerty u stěny zdobené Stellinou oblíbenou tapiserií. Gobelíny a tapiserie nepatřily mezi mé oblíbence, co se týkalo výzdoby vnitřních prostor. Zastával jsem spíše názor, že v jednoduchosti je krása, ale vysvětlujte to někomu, kdo je ochotný vám po sebemenší chybě vyříznout jazyk.

„Musíte být konkrétnější." Lina zpočátku nechápala, kam jsem tím mířil, ale když uviděla stůl obsypaný makronkami s vanilkovou, čokoládovou, karamelovou nebo pistáciovou polevou, košíčky obložené jednotlivými bobulkami vína, borůvkami a lístečky máty patřily stále mezi ty jednodušší pokrmy. Skořicový šneci vyskládaní do pyramidy, sachr dorty polité čokoládou ozdobené hoblinkami čokolády nebo mé oblíbené citronové řezy tvořily symfonii chutí v mých ústech.

Přemýšlel jsem, jestli by takové množství cukru mohlo osladit těch pár kyselých vět, jež Lina rozdávala kolem sebe, jako by se nechumelilo. Nakonec jsem ale došel k závěru, že ani kdyby snědla všechny dobroty, co neviditelné služebnictvo pod přísným dohledem vrchní představené napeklo, tak by se nic nezměnilo.

„Hlavně si prosím neušpiňte šaty," řekl jsem vcelku znuděně, když Lina ochutnávala už čtvrtý druh sušenek.

„Pfyš ono je tho dobchý," zahuhlala s plnou pusou.

Zavřel jsem nad tou hrůzou oči. Možná jsem si přeci jen měl vybrat lépe, když jsem uvažoval nad splátcem dluhu našich předků. Lina byla všechno, ale ne dáma. Z urozené slečny nevlastnila ani ten nejmenší střípek. Mohl jsem jen doufat, že její pohybový talent bude o něco lepší, protože své taneční boty jsem měl opravdu hodně rád.

„Nad čím přemýšlíte?" vrátila se zpět k vykání, rovněž jako já. Nijak mi to nevadilo, naopak mi to přišlo lepší, byli jsme si tak dál.

„Jestli mi šlápnete jedinkrát na boty, věřte, že vás nechám zaplatit celou částku za vaše šaty," odsekl jsem příkreji, než jsem zamýšlel.

„Tak to je možná dobře, že vaše důvěra ve mně je tak veliká," vrátila mi to v plné parádě, a to předváděla teprve předehru své nové opery, „jestli si myslíte, že neumím tancovat, tak to abyste se poučil, pane Timothy."

„Tak se ukažte," odvětil jsem vyzývavě, nabídl jí rámě a čekal, kdy zamíříme k tanečnímu parketu. Její samolibý úsměv zmizel, nasucho polkla a chystala se z toho vymluvit, já jí ale připomněl: „Zákusek, pak tanec. Nebudu raději ani říkat, kolik jste toho už snědla. Nechci toho tolik, Lino. Jen jeden jediný tanec a nepředám vás hned, jak dotančíme do spárů Fabiana, který vypadá, že by si s vámi rád popovídal."

„Tak proč ještě netančíme?" vyhrkla rychle, jen aby se dostala co nejdál od chráněnce mé nadřízené.

Dovedl jsem Linu na okraj parketu, položil jí ruku na bedra, spojil naše dlaně a vytvořil rámec mezi námi. První tóny smyčců se rozezněly sálem v melodii plné bolesti, utrpení a zklamání. Trioly, jednotlivé takty a pomlky jsem cítil v jediné chvíli.

Euforie naplňovala mé nitro, hudba pulsovala mým tělem. Nohy se pohybovaly samy od sebe, mysl se přenášela přes louky plné stád koní, hučící řeky, hory obehnané větry vyprávějícími o životech daleko od Města duší. Místo protkané vraždami na přání se rozplynulo v mlze radosti, chatrné svobody a štěstí rodícího se z pohybu a hudby.

Nepamatoval jsem si, kdy bych naposledy cítil volnost. Neexistovalo nic jiného než můj pohled chycený v jantarových jezerech krásy, zvuky smyčců v pozadí, šustění látky o dřevěné parkety. Půlnoční vánek proplouvající kolem rudých závěsů do tanečního sálu uvolňoval atmosféru.

Poslední takty písně líbezné pro mé uši utichly v dáli reality plné zahořklých pohledů. Představení bavící se v houfu obětí jejich doupat naslouchali planým řečem o moci jejich následovníků.

„Kdo je to?" tázala se Lina, když jsme se zastavili ve víru látky jejích šatů a po tanci trvajícím staletí. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se dívala směrem, kde stála představená Samantha a po jejím boku se naparovala její dcera Celine. Rudý šifon vlál kolem jejího zanikajícího pasu pod zlatou stuhou. Rudé rubíny zdobily nejen krk Matky havranů, ale i její dcery připomínající francouzskou princeznu.

„Myslíš havrana vlevo nebo krkavce napravo?" Všechna dobrá nálada se vypařila v jednom jediném okamžiku. Samantha ověnčená zlatem a rubíny, tmavé vlasy spletené do šílenosti skládající se z copů a zlatých jehel se téměř vůbec nelišily od výrazného účesu její mladší verze s útlým pasem sešněrovaným v korzetu. Znechucení, jaké mnou cloumalo při pohledu na představenou, mi vhánělo žluč do krku.

„Vy dáváte bohatým dámám přezdívky podle zvířat?" zeptala se udiveně, ačkoli bylo jasné, že si ze mě jen utahuje. Bude z ní statečný lev nebo vychytralá liška, která zaleze zpět do nory pokaždé, když je ona v ohrožení?

„Každému si můžu říkat, jak chci. Omluvila byste mě, prosím?" Nečekal jsem na její odpověď. Nechal jsem ji stát samotnou na parketu, zatímco jsem se snažil utéct před pohledem Matky havranů.

Ve spěchu jsem rozhrnul pruhy látky zakrývající dveře na balkon. Čerstvý vzduch mi pomáhal myslet jasněji, než když jsem panikařil v místnosti plné pomstychtivých parchantů, kteří čekali na mou chybu, jen aby mě mohli svrhnout do kanálů v docích.

Ostré nádechy, štiplavý noční vzduch, ruka na mých zádech, ustaraný hlas tříštící se o kamenné zdi v mé mysli, se mě netýkaly. Rozostřené vidění, těsně utažená kravata, hlasitě bušící srdce se chtělo dostat pryč z mého hrudního koše, stejně jako jsem se chtěl vypařit z blízkosti bohyně noci.