Timothyho vůně byla stále citelná ve vzduchu, i přesto, že to byla již notná chvilka, co opustil mou společnost. Bohužel, i když jsem si myslela, že Timothy nebyl nejlepším společníkem, to jsem blíže nepoznala Fabiana.

„Máte radši rubíny, nebo safíry?“ zeptal se mnou nenáviděný hlas, když jsem nechtěně zmínila, že jsem byla obdarována náušnicemi s perlami.

„Řekla jsem, že mám v uších říční perly, vy negalantní jantare,“ prohlásila jsem nadbytečně agresivním tónem. Začala jsem couvat, protože rozhovor pro mě začal ztrácet smysl – i když  bylo otázkou, zda někdy onen smysl měl.

„Takže máte ráda jantar? “ zeptal se zdvořile přesto velmi vtíravě, protože zřejmě chlapec nepochopil mou nadávku.

„Omluvil byste mě, prosím? Pan Timtohy mi dává mnohem lepší nabídky, a to ať v oblasti drahých šutrů, zrnek písku obalených perletí nebo společnosti,“ na chvilku jsem se odmlčela, nadechla a očima jsem se začala po jmenovaném muži poohlížet, „a mimo to je taky více galantní a nezajímá ho víc můj výstřih, než co říkám,“ odsekla jsem, naštvaně našpulila rty a otočila se nemotorně na podpatku. Vydala jsem se směrem, kde se nacházel stůl plný sladkostí a cukrovinek, jejichž cukr jsem potřebovala v tuto chvíli jako sůl. Zároveň se stal mým nejoblíbenějším místem na této velmi okázalé sešlosti.

Opatrně jsem se proplétala mezi látkami divokých barev, drahými šperky nevyčíslitelné hodnoty, ale hlavně mezi šílenými účesy, které byly bizarní a některé i krajně nepraktické. Třeba účes dámy, jež se nadšeně vybavovala s postarším mužem, kterého střídavě hladila po ramenou a objímala, načež různými tóny hlasu zvolávala: „Rhysi! Ach, Rhysi, ty náš chudáčku!“

Na hlavě měla drdol, ze kterého padaly dlouhé lokny, které jí bránily ve vidění, protože jí neustále lezly do očí. Tohle bylo hotové ztělesnění nepraktičnosti! Jenom ta představa, že bych takhle šla do laboratoře, mnou otřásla a právě proto jsem se vydala ke sladkostem, které jsem měla téměř na dosah ruky. 

Opatrně jsem sáhla po růžové laskonce, která zbyla jako jediná mezi záplavou koláčků, jenž si místní dámy vychvalovaly - ovšem mě tedy nijak nešmakovaly, ale proti gustu žádný dišputát. Vychutnávala jsem si svojí poslední laskonku a očima bloudila mezi záplavou hlav. Ať už jsem se ale snažila jakkoliv, Timothy nebyl k nalezení. Laskonka v mých ústech měnila svoji chuť. Příchuť sladkého vítězství nad Fabianem se okamžitě změnila na hořkou chuť samoty. Jakoby teplota mého srdce ovládala mé tělo, začal mnou prostupovat nekontrolovatelný chlad.

„...Ale Celine, však víš jak to s Timothym je!“ vykřikl pronikavý, až ječivý hlas za mnou. Poté se ale ztišil a pokračování jsem si musela chvilkami domýšlet. „Říká se, že je v této místnosti ten nejprohnilejší,“ zašeptal hlas rozrušeně, zároveň však mrazivě a varovně. Mráz mi na zádech vyhrával symfonie smrti a bolesti. Právě před tím možná Timothy utekl, kdo ví kam. I když jsem nechápala proč. Vypadala jako spořádaná dáma, v krásných, červených šatech, které zářily natolik, až jsem měla obavy o svůj zrak.

„Město zrady by si to tady měly pojmenovat,” zamumlala jsem sama pro sebe, nasadila rázný krok a vydala se směrem ke dveřím. Jak jsem ale brzy zjistila, jednalo se o špatný směr, protože dveří tu bylo minimálně deset. Vydala jsem se tedy těmi největšími a nejhonosnějšími. Těžko říci, jestli se jednalo o ty, kterými jsme přišli, protože tato vzpomínka se stala natolik nevýznamnou, že jsem ji vypustila prakticky ihned. Za to drama s rozplýváním zbraní nebo vášnivý, přesto tak chladný tanec mi zůstanou ještě dlouho v mozkovém archivu.

K mojí smůle tato slavobrána nevedla k žádnému východu. Tedy vlastně vedla, ale ne k takovému, jakému bych si přála. Objevila jsem se totiž na prostorné terase, z níž jsem shlížela na město, které se nořilo do tmy. Melancholii této chvilky nenarušovalo nic, – pouze  že jsem byla promrzlá, jsem byla ochotná odpustit - tiché, šedé hvězdy a odstíny fialové a míchající se na nachovém nebi byly pastvou pro oči.  Přesto se objevil nenápadný kazisvět, který jsem jako správná chemička ucítila hned – oxid uhličitý smíchaný s dalším tuctem škodlivých látek, nebo-li laicky cigaretový kouř. Vydala jsem se za známým pachem, a až postupně se mi v zorném poli začala rýsovat známá silueta.

„Pane Timothy, pokud vám to nevadí, nekouřím, a proto bych ocenila, kdybyste ten smrtonosný paskvil típl,“ řekla jsem mu trpce a opatrně se k němu přiblížila.

„Kazíte mi seánce, slečno,” poznamenal Timothy zvláštním tónem hlasu – dost mi připomínal spolužáka po havajské růži, ale Timothyho hlas byl v této kombinaci přeci jen mnohem lepší.

„Copak, copak, utápíte svou věčnou slávu ve vražedném válečku o délce tužkové baterky?“ zeptala jsem se drze a zadívala se Timothymu do očí.

„Nevím, co je to tužková baterka,“ vypravil ze sebe Timothy, a následně zvedl cigaretu, „ale za tuhle by tě tady klidně i popravili,“ pronesl káravě a přitom se bohémsky opřel o kovové zábradlí, zaklonil hlavu a vydechl dým.

„Miluju ten kouř,” poznamenal, poté  střídavě sledoval chemikálii, mou maličkost a působivou noční scenérii nad námi.

„Pročpak? Fascinuje vás snad pár atomů kyslíku a uhlíku v kovalentní vazbě?“ zeptala jsem se odborně a opřela se o zábradlí čelem k městu schovanému za tepanou bránou.

„Od tebe to zní strašně odborně,“ zasmál se uvolněně. Bylo cítit, že na něj začínal působit obsah cigarety –  buď to nebyly  obyčejné cigarety, nebo jen Timothy nebyl trénovaný.

„Najednou si tykáme?“ vznesla jsem kontrolní otázku a přitom se podívala do očí samotné noci.

„Jsem si jist, že jsme si tykali vždy, jenom jsi to ignorovala a stále trvala na formálním přístupu,“ poznamenal a znovu se nepřítomně zadíval na kouř.

„Já netrvala na formálním přístupu, pouze jsem si držela odstup od neznámého muže, který je až nebezpečně známý po celém městě,“  vzpomněla jsem si na rozhovor neznámé dívky se Celine, která byla k smrti vyděšená právě z jeho přítomnosti, nebo snad minulosti a klevet?

„Navykládal ti snad někdo lži?“ zašklebil se, cigareta se rozplynula v dým rovněž jako nůž před Fabianem, nakonec upřel svou pozornost na mě.

„Spíš mi nikdo neřekl pravdu,“ právě ve chvíli, kdy jsem to vyslovila, lampy se pod námi na nádvoří rozsvítily. Timothy se v jejich vzdáleném lesku jevil jako anděl.  Nechtěla jsem přehánět, jinak však tento magický okamžik popsat nešlo. Timothyho lokny, černý oblek i ten fakt, že jsme stáli sami na prostorném balkonu daleko od lidí, působilo nadpřirozeně. Vše se zdálo být jako zalité měsíčním svitem, avšak sluncem nepolíbené.

„Jste si jistá, že chcete znát pravdu, Lino?” nadzvedl tázavě obočí, přistoupil o jeden zatracený krok blíž.

„Pokud je pravda stejně lákavá jako vy, nevidím jediný problém,” poznamenala jsem. Naklonila jsem se k němu blíž.  Byl až nebezpečně blízko. Já jsem u něho byla až nebezpečně blízko.

Viděla jsem jeho řasy. Cítila jsem jeho dech na svých tvářích. Odlesky lamp, vůně cigaret, kudrliny, pihy. Timothy nepotřeboval být přesvědčivý, chytrý ani nikterak výjimečný. Byl prostě krásný. A to bohatě stačilo jako záruka jeho veškerých plánů, ať už nějaké měl či nikoliv. Nepotřeboval znát důvod - byl jím totiž on sám. Nepotřeboval plán, protože ho dokázal vytvořit, díky dobrému důvodu. Timothy prostě věděl, co chce, a dával to najevo všemi různými způsoby.

Jedním z nich byl i fakt, že se jeho dech odrážel od mého krku, čímž vyvolával sonáty mrazu v konečcích mých prstů, mých rukou, v mých zádech a v neposlední řadě i nepopsatelné motýlky v břiše.

Timothy, čekám. Už zase čekám, až po mě skočíš jako dravá šelma, a budeš si vážit mé společnosti, jako té nejvyšší pocty.