"Ne." Slova protestu se ozvala z úst drobné dívky, jež se akorát obouvala. "Žádný takový, Chloe. Řekla jsem, že tě tam vezmu." "To tu ale nebyl Dominick." "Já vím, jsem s ním domluvená na odpoledne. Stejně musí balit," povzdychla si. "Vždyť tu byl sotva dva dny," zhrozila se dívčina teta. "Jo, dva pitomý dny a na dva týdny zase zmizí," povzdychla si. Po rozhovoru s mamkou a Bethany byla stále nerozhodná. Není snadné vzdát se někoho, kdo je vám blízký. Zvláště pokud vám přijde, že jste v něm našli část sebe. Je to, jako kdybyste nevěděli, že vám něco chybí, dokud se ona osoba nevetřela do vašeho života a neobrátila jej vzhůru nohama. "Na tom ale nezáleží, Chloe. Řekla jsem, že tě doprovodím a to platí. Chci si být jistá, že je všechno v pořádku." Žena už si více nedovolila protestovat. Nechtěla, aby o ní měla její neteř zbytečné obavy. Nezbývalo jí tedy nic jiného než ji nechat, aby ji odvezla na kontrolu k lékaři.

"Díky, Tylere. Neměly bychom tam být dýl, jak půl hodiny," oznámila svému řidiči a ochránci v jednom. Muž pouze přikývl. Nebyl dvakrát komunikativní, což Katherine v jeho případě vůbec nevadilo. Nikdy se nevyptával, proč někam jede nebo co tam bude dělat. Jen co vystoupila i s Chloe z auta, zamířila k nemocnici. Když se ohlédla, všimla si, že je Tyler následoval. Protočila nad tím očima, ale nijak neprotestovala. Věděla, že to nemělo cenu. Dělal to, za co byl placený a za to se na něj zlobit nemohla.

Čekala na chodbě před ordinací, dokud se dveře neotevřely. Sestřička ji zavolala dovnitř. Pouze kývla na Tylera, aby počkal na chodbě a modlila se, aby ji alespoň jednou poslechl. "Dobrý den," usmála se nervózně, když se za ní zavřely dveře. Chloe seděla na židli naproti mladému doktorovi. "Ricku?" oslovila Katherine zaskočeně vysokého černovláska s šedýma očima, který při zaznění svého jména vstal, aby si s ní podal ruku. "Katherine, tak se zase setkáváme," usmál se vřele lékař, v jehož očích bylo patrné potěšení. "Vy se znáte?" podivila se Chloe. "Před nějakým časem jsem vaši dceru srazil k zemi," zasmál se muž, načež omluvně pohlédl na dívku, jež se smíchem zavrtěla hlavou. "Byla to nehoda. Ani jeden z nás nekoukal." "A na to, že nejsem tvůj rodič neupozorníš?" tázala se pobaveně žena. "Ale samozřejmě. Chloe je moje teta," dodala na objasnění, když se postavila za jmenovanou, rukama se opírajíc o její ramena. "Tak jak to s ní vypadá?"

Spokojeně se přetočila čelem k mladíkovi, jež ji objímal kolem pasu. Nechala se od něj několikrát políbit na rty. Polibky mu s úsměvem opětovala. Když si jej však chtěla za krk přitáhnout blíže k sobě, odtáhl se. "Nemůžu tu zůstat," oznámil hlasem s náznakem smutku. Vstal z postele a zamířil ke křeslu, na němž měl čisté oblečení, v němž se chystal zase zmizet z jejího života. Brunetka se zhluboka nadechla, zvedajíc se do sedu. Mladý zpěvák na sebe akorát natahoval tričko. Z jeho výrazu tváře poznala, že nemá daleko k tomu, aby se sesypal. Jediný důvod, proč se snažil udržet své emoce pod kontrolou, byla ona. "Zabíjí nás to oba. Víš, že tohle nás oba pomalu zabíjí," přestože to bylo těžké, přiměla se ona slova vyřknout co nejklidnějším hlasem. "Měli bychom to ukončit," vydechla tiše. Mladík si zapnul džíny, načež se na ní vyděšeně podíval. Kat cítila, jak se jí do očí hrnou slzy, jež se snažila zadržet. Dominick poklekl vedle postele, vtahujíc ji do objetí. "Miluju tě," zašeptal jí tiše do ucha, načež ji polibíl na spánek. Brunetka zavrtěla hlavou, načež se od něj s trhavým nádechem odtáhla. "Proč mě teda opouštíš? Proč mi tohle děláš?" praštila jej do hrudi, snažíc se alespoň nějak si ulevit. "Už takhle nemůžu dál žít," vylezla z postele, a když se ji znovu pokusil obejmout, odstrčila jej. "Nemůžu dál předstírat, že jsem takhle šťastná," její srdce se lámalo a ona nevěděla, co s tím.

Když si ji hrubě přivinul do své náruče a ona pochopila, že nemá cenu bojovat, přivřela raněně oči. Nebyla si jistá, co by mu měla říct. Svým čelem se opíral o její a jeho oči ji prosily, aby neodcházela. "Udělám cokoli," zašeptal, pevně ji držíc, aby mu neutekla. "Přiletím kdykoli. Vždycky, když budu mít pár dní pauzu, tak se sem vrátím. Budeme si volat každý den a několikrát týdně uděláme i videohovor. Klidně se mnou můžeš být na celé tour, Katie. Nějak si to zařídím. Jen se na mě prosím nevykašli." Zoufalství v jeho hlase jí ničilo. Trhalo jí na kusy a ona to nenáviděla. "Tak strašně moc tě miluju," šeptal naléhavě. Jeho hlas na konci vypověděl službu. Dominick neměl daleko k slzám a Katherine na tom nebyla jinak. Přišla si nespravedlivá a necitelná. Vždycky se snažil, aby věci fungovaly a ona věděla, že by tomu tak bylo i v budoucnu. "Nechci tě ztratit," zašeptal a ona věděla, že bylo zle. Vždycky se k ní vrátil. Vždycky našel cestu zpět. Problém byl ale v tom, že ona o takový vztah prostě nestála. Alespoň ne nyní. Nepotřebovala někoho, kdo se k ní vždycky vrátí, ale někoho, kdo nikdy neodejde.

A tak pomalu zavrtěla hlavou, žádajíc jej, aby si vzal své věci a vrátil se do Ameriky. Aby pokračoval s Přeludem v jejich tour. Aby dělal to, co jej baví, s lidmi, na nichž mu tolik záleželo. Aby dělal to, co jej dělá šťastným. V neposlední řadě jej ale také žádala o vysvobození. O to, aby se zkusil posunout dál. Aby se zapomněl. Protože přesně to se chystala udělat ona. Seděla v kuchyni, před ní ležel téměř prázdný hrnek kávy, když se ozvalo otevření dveří. Chvíli se nic nedělo. A pak se ozval ten zvuk, na nějž tak dlouho čekala. Dveře se zavřely a ona věděla, že tohle byl konec. Čekala, že se sesype, že po její tváři budou stékat desítky slz, ale to se nestalo. Klepala se, celé její tělo se třáslo jako při zimnici, ale žádná slza. Žádný vzlyk. Když se srdce totiž začne lámat pod návalem bolesti, lidé nebudou plakat. Budou kompletně ticho. A když nedokázala v hlavě uspořádat jednu smysluplnou myšlenku, uvědomila si, že právě v tu chvíli se rozpadla. Kéž by už tehdy věděla, že to byl jeden z nejdůležitějších momentů v jejím životě. Všechny ty kousky mohla totiž znovu poskládat nazpět. Jen tentokrát tak, jak to chtěla ona.