"Ahoj," vstoupila Katherine do bílého pokoje, jež jí nějakým způsobem děsil. Nikdy se v nemocnicích necítila dvakrát dobře a od Lexiiny smrti to bylo akorát horší. "Ahoj, Katie. Tak já se má moje neteř a její neteř?" Svými slovy žena rozesmála drobnou brunetku, jež se posadila na židli u jejího lůžka. "No, Natali je právě s babičkou v práci. A tvoje neteř se má dobře," pokusila se vyčarovat úsměv, ale moc se jí to nepodařilo. Spíše to vypadalo jako pokřivený škleb. "Tak a teď pravdu," usmála se Chloe vřele na brunetku, jež si povzdychla. "Pravda je taková, že jsem vyčerpaná." "Psychicky nebo fyzicky?" "Obojí." Žena chápavě pokývala hlavou. "Natali neustále pláče, a když už konečně delší dobu spí, tak nemůžu spát já. Neustále se budím a chodím ji kontrolovat. Je to jako začarovaný kruh," zaúpěla. "A do toho všeho ještě ty komentáře na instagramu..." "Četla jsem jeden článek," ozvala se Chloe. "Vyšel včera a nebyl moc pozitivní." "Jo, tak ten jsem taky četla," uchechtla se dívka, vrtíc pomalu hlavou. Kousala si spodní ret a snažila se potlačit slzy.

Není snadné sledovat, jak někdo z našich blízkých trpí. Chloe svou neteř upřímně litovala. Ony urážky ji zabolely u srdce za ní. Milovala Katherine, jako kdyby to byla její vlastní dcera. Jak ráda by jí pomohla. Neměla však jak. Vzala ji proto za ruku a povzbudivě stiskla. "Co na to Dominick?" zeptala se. Brunetka pokrčila rameny. "Nemám pocit, že by to zaregistroval," zamumlala se zklamaným podtónem. "Jak to myslíš?" "Má v poslední době strašně málo času," vysvětlila. "Do konce tour zbývá necelý měsíc. Mají toho teď hodně." Chloe smutně sledovala, jak se její neteř mračí. "Občas si říkám, jestli by nebylo lepší se na to vykašlat." Na to žena vytřeštila oči. "Vždyť si to vem... Já mám Natali a on svojí práci, kterou nadevše miluje. Máme svých starostí dost, a když k tomu přidáš ještě ten vztah..." "Lituješ toho, že si tomu dala šanci?" Na to měla Katherine jasnou odpověď. "Ne." Ani na vteřinu nezaváhala. "Jen možná bylo příliš brzy?"

Kráčela světlou chodbou, přičemž se snažila ignorovat muže, který jí se sotva metrovým rozestupem následoval. Přehrabovala se v kabelce ve snaze najít klíče, jež u sebe neměla. Málem se praštila do čela, když si onen fakt uvědomila. Už to byl měsíc a ona si stále nezvykla, že už neřídí. Od toho měla někoho úplně jiného. Osobní ochránce. Stále jí to přišlo směšné. Kdo by ji chtěl napadat? Přiznala by to sice jen těžko, ale přeci jen se jí už párkrát hodil. Při nákupu ji v obchodním centru poznala skupinka holek. Okamžitě se k ní začaly hrnout. Vyptávaly se na spoustu věcí, snažily se sahat na malou, ale to už naštěstí mladík přidělený na ochranu Katherine zakročil a svou chráněnku odvedl. Brunetka tehdy úplně vypnula. Nikdo jí to nemohl vyčítat. Na tohle nebyla zvyklá. Tohle nebyl její svět a ona si to moc dobře uvědomovala. Nikdy nestála o to, být jeho součástí. Stalo se a ona to nemohla vzít zpět. "Tylere, myslíte, že bychom..." Skončila na zemi dřív, než stačila říct, co jí přišlo na mysl.

"Strašně moc se omlouvám," ozval se lítostivý hlas. Než se nadála, byla vytažena na nohy. "Promiňte, nekoukal jsem." Brunetka zaskočeně zamrkala. "To nic," pousmála se na mladého lékaře, jež jí před pár vteřinami srazil. "Ale žádné nic. Nekoukal jsem. Dovolte mi vás alespoň pozvat jako omluvu na kafe," usmál se, přičemž mu blýsklo v šedých očích. "To opravdu není nutné. Nic mi není," ujistila mladého muže, jež se stále tvářil poněkud váhavě. "Vážně bych vám to nějak rád vynahradil. Mimochodem jsem Rick," přistoupil k dívce o krok blíž, natahujíc před sebe ruku. Katherine zaregistrovala, jak se Tyler pohl. Rychle na něj mávla, aby zůstal stát. Přijala nabízenou ruku a na pohledného dlouhána se usmála. "Katherine," oplatila mu představení, pustila jeho ruku a s pocitem, že jej neviděla naposledy, pokračovala k východu z nemocnice. Doufala, že se stihnout ještě stavit někde na obědě, než pojedou do Šálku. Pokud si dobře pamamtovala, jedla naposledy předchozího dne kolem druhé hodiny odpoledne. A to už byl téměř celý den.