Bílé stěny Katie vždycky naháněly hrůzu. Pokud něco skutečně nesnášela, byly to nemocnice. Bála se jich už jako malá a strach nezmizel ani v pozdějších letech. Dívka pochybovala, že se jej kdy zbaví. Před očima měla stále bezvadné tělo své jediné tety a pokaždé, když je byť jen na vteřinu zavřela, jí přišlo, jako kdyby se to celé odehrávalo znovu. Jejím tělem zmítal strach a obavy. Seděla v ohromné čekárně, obklopena desítkou cizích lidí a čekala, až jí někdo ze zaměstnanců nemocnice přijde informovat o stavu Chloe. Už po cestě na ono hrůzostrašné místo volala svému strýci a následně i Sarah. Po příjezdu se snažila dovolat Bethany, aby se alespoň trochu uklidnila, ale dívka jí nezvedala telefon. Ticho, jež v místnosti vládlo brunetce nahánělo ještě větší hrůzu a nehledně na to, jak moc se snažila nenechat se ovládnout panikou, moc se jí to nedařilo.

Příjezd svého strýce a matky sotva zaznamenala. Nebyla schopna vnímat ani příchod lékaře, jež měl Chloe na starost. Matně si vybavovala, jak jí Sarah vedla kamsi bílými chodbami. Alespoň částečně se probrala ve chvíli, kdy stála u postele své tety a hleděla na její bledou tvář. K jejím uším doléhalo pípání přístrojů, jež jí otravovalo natolik, že po pár minutách pokoj opustila. Svezla se na jednu z laviček, jež byly na chodbě, lokty se opřela o kolena, hlavu složila do dlaní. Její tělo stále ovládal šok. Cítila nejistý dotek na svém rameni, avšak byla natolik slabá, že nedokázala ani zvednout hlavou. "Vezmu tě domů, dobře?" Slabě přikývla, nechávajíc si pomoci na nohy, jež ji sotva nesly. Už ve výtahu se na nich však neudržela a nebýt svého doprovodu, složila by se k zemi.

Z cesty domů si nepamatovala vůbec nic kromě ruky, jež téměř celou cestu spočívala na jejím stehnu. Snažila se soustředit na teplo, jež z ní probudilo do jejího těla, aby neusnula. Potřebovala nějak zaměstnat svou mysl, aby se nesoustředila na to, co se před necelými čtyřmi hodinami událo. Na otázku, kde má klíče, odpověděla svému doprovodu tak, že mu do ruky vrazila svou kabelku. Na víc neměla energii. Netrvalo dlouho a ona se ocitla ve svém pokoji. Nechala si pomoci do postele. Hlavu unaveně složila na polštář. "Skočím ti pro vodu..." Nemusela se rozmýšlet ani vteřinu, když ona věta zazněla. Z posledních sil sevřela mladíkovo zápěstí. "Zůstaň..." zamumlala. Nechtěla být sama. Ne teď, ne v onu chvíli a už vůbec ne až by se probudila. Příliš se bála toho, že by přišla o zdraví rozum, kdyby se vzbudila v prázdném pokoji s myšlenkou na to, že kdyby Chloe nenašla včas, mohla být už mrtvá. "Nikam nejdu, lásko," ujistil ji hluboký, lehce chraplavý hlas, jemuž bůhví z jakého důvodu věřila. Věřila, že ji neopustí.

Za okny byla už dávno tma, když se hnědovlasá dívka probudila s třeštící hlavou a zarudlýma, oteklýma očima. Chtěla natáhnout pravou ruku pro telefon, jež vždy odkládala na noční stolek, ale zjistila, že nemůže. Její prsty byly propleteny s prsty mladíka, jehož ruce byly pokryté desítkami tetování. "Jak ti je, lásko?" Dolehl k jejím uším chraplavý hlas. Katie se s viditelnými obtížemi posadila. Mladík, jež se s ní v pokoji nacházel, si ze židle přesedl na postel, aby k ní byl blíž. Volnou rukou jí začal hladit po zádech, zatímco Kat hleděla na jejich propletené prsty. Překvapilo ji, jak moc přirozené se jí to zdálo být. "Bolí mě hlava," přiznala tichým, nakřáplým hlasem. "Chceš vodu? Můžu ti pro ni skočit dolů," navrhl. Kat však bez rozmýšlení odmítla. Stejně jako těsně před usnutím, nechtěla ani teď být sama. "Musím zavolat mamce a zeptat se na tetu," do levé ruky vzala svůj telefon a vytočila číslo Sarah. "Mami?" oslovila ženu, když byl hovor přijat. "Miláčku..." neunikl jí plačtivý podtón její matky. "Jak je na tom teta?" "Katie..." "Mami, jak je na tom?" "Probrala se, když si spala..." "Jen se převleču a přijedu," skočila své matce do řeči, připravena vstát z postele. Domickova ruka, jež ji až dosud hladila po zádech, se nyní přesunula na její bok, nutíc ji zůstat sedět. Brunetka věnovala mladíkovi nechápavý pohled, který jí však dlouho nevydržel. "Byla jsem u ní s Justinem, když..." "Když co?" naléhala na Sarah. "Je v kómatu, Katie. Doktoři říkali, že..." Telefon jí vyklouznul z ruky. Z očí se jí valily slzy, srdce přetékalo žalem a bolestí. Celé tělo se otřásalo vzlyky, když si ji Dominick přitáhl do náruče, potom co ukončil hovor a následně telefon odložil stranou. Jednou rukou jí hladil po vlasech, zatímco jí sem tam lípl na čelo cudnou pusu ve snaze jí ukázat, že na svůj žal není sama.