Čokoládové oči sledovaly, jak se drobná zrzka oblečená v černé sukni s laclem a růžovém crop topu, vesele hihňá. Její blonďatá přítelkyně stála kousek od ní a ani na vteřinu z ní nepustila oči. Černé kraťasy s potrhaným lemem nohaviček, tmavé volné tričko a rozepnutá zelená mikina byly pro dívku typické. Katherine měla pocit, že nikdy nebyl rozdíl mezi povahami jejích dvou kamarádek tak moc viditelný. Zatímco Beth se kroutila na parketu, Aria se pouze mírně pohupovala. Ještě pět minut předtím seděla na lavičce a nehodlala se z ní hnout. Když však viděla, že se její přítelkyně sotva drží na nohou, přiměla se dojít na parket. Nebylo to tak, že by nikdy netančila. Jen dávala přednost rozhovoru s přáteli. Toho večera se však už natančila víc než dost. Naproti tomu měla zrzka stále energie na rozdávání. Když špatně došlápla a začala se kácet k zemi, blondýnka stojící opodál ji pohotově zachytila. Poskytla jí tolik potřebnou oporu. Bethany se to zdálo náramně vtipné. Propukla ve veselý smích, omotala Arie ruce kolem krku a své oči upřela do jejích. Kat neuniklo, jak dívka na chvíli ztuhla. Pokud si pamatovala dobře, tak o jejich vztahu věděli pouze nejbližší přátelé a rodina. Bethany, jež byla v náladě, něco jako ostatní lidé netrápili.

"Že jim to ale sluší, co?" Brunetka souhlasně pokývala hlavou. "Závidím jim," přiznala. "To jak se jedna na druhou dívají, jak se o sebe starají a hlavně to, že od sebe nejsou vzdálené tisíce kilometrů." "Katherine..." "Nechápej mě zle. Já jsem ráda, že jsou šťastné a nikomu na světě bych to nepřála víc než jim dvěma. Jen bych prostě chtěla..." "Zažít to stejné?" odtušil Robin. Jakmile dívka přikývla, vzal ji za ruku. "Proč mám potom pocit, že jsi to měla a nechala to jít?" "Jo, ale ne všechno. Protože jestli se nepletu, a že já se nikdy nepletu, tak je Dominick momentálně v úplně jiné zemi. Tím pádem se jeden bod šrtá," pokrčila rameny. "Ale miloval tě." "A já jeho," přitakala. "Jenže jen láska nestačí." Měla pravdu. Vzdálenost dělala své. Láska přetrvala, ale odloučení bylo až příliš náročné.

Domů se vrátila kolem čtvrté. Po sprše na sebe natáhla noční košili a z kabelky vahrabala mobilní telefon. Tichý zasténání jí přimělo přistoupit k postýlce. Pohlédla na malé děvčátko, jež bylo ponořené v neklidném spánku. Brunetka jej pohladila po vlasech, načež pohlédla na displej telefonu. Jedna hlasová zpráva. Na tom nebylo nic moc zvláštního. Když však sjela níž a spatřila, kdo ji nahrál, dech se jí zadrhl v krku. Hlavou jí proletěly desítky vzpomínek, polibků, probuzení v mladíkově náruči, jeho typická vůně a především oči, jež byly tak moc podobné těm jejím. Chvíli tam jen tak stáhla, křečovitě svírala konstrukci postýlky a rozmýšlela se, zda by si ji měla přehrát, nakonec se otočila čelem ke dveřím, spouštějíc hlasovou zprávu.

Ticho. S každou vteřinou dívka začínala dívka ztrácet naději, že po té nekonečně dlouhé době zase uslyší hlas, jež milovala. Chystala se to akorát vypnout, když se ozvalo odkašlání. "Katie, kéž bys zvedla ten telefon. Vím, že je to divný, ale je mi to naprosto ukradený. Jen chci vědět... Chybím ti?" vyšlo konečně z telefonu. Jeho hluboký hlas jí naháněl husí kůži. Zněl zničeně. "Ty mě strašně. Miluju tě, Katie. Pořád tě miluju. Stále si moje láska a já tě potřebuju. Když budeš mít chvilku, zavolej mi prosím zpět. Jestli ne, tak je to v pohodě. Zatraceně! Tak rád bych slyšel tvůj hlas..." Nastalo ticho, které přerušilo až lapání po dechu a následné odkašlání. "Možná bychom mohli zajít na oběd, až budu zase v Londýně, pokud teda nechci až moc. Doufám, že se ti daří. Miluju tě, lásko. Strašně moc." Zapípání ohlásilo konec zprávy. V tom okamžiku se brunetka složila na zem vedle dětské postýlky. Po tvářích jí stékaly slzy a ona v sobě zoufale zadržovala vzlyky, aby neprobudila spící dítko. Rukama si zakrývala tvář, snažíc se zklidnit svůj zrychlený dech. Potřebovala se uklidnit. Kéž by věděla, jak.

Když pláč nepomáhá, přijde na tupé zírání do zdi. A když se omrzí i to, člověk se snaží jakýmkoli způsobem zaměstnat svou mysl, aby nemusel myslet na tu bolest, jež trhala jeho srdce na kusy. Toho rána už Katherine neusla. Seděla na posteli do osmé hodiny, kdy se konečně přiměla vstát a sejít do přízemí. V kuchyni si uvařila kafe, a jakmile se z chůvičky ozvalo dětské žvatlání, dala se do přípravy snídaně pro Natali. Zatímco dítko spokojeně házelo s kaší všude možně, Katherine se snažila přimět polknout alespoň několik lžiček jogurtu. Věděla, že nikomu neřekne, jak moc toho rána plakala, ani to, že byla připravená se na všechno vykašlat. Při cinknutí telefonu najela na požadovanou sociální síť a poraženě zaúpěla. Její bratr akorát sdílel fotografii se čtveřicí svých přátel. Musela uznat, že jim to slušelo. Co ji ale zarazilo, byly tmavé kruhy pod Dominickovýma zarudlýma očima. Vypadal, jako kdyby měl za sebou flám a poté probdělou noc. Ani jeden z nich si nepřipouštěl, že ten druhý je na tom stejně špatně, jako oni. Oba byli online, oba celé ráno brouzdali bez cíle na internetu s myšlenkou na toho druhého, ale jejich pýcha jim nedovolila napsat jako první. Dominick udělal první krok hlasovou zprávou, jež jí zanechal. Katherine byla však příliš zbabělá na to, aby mu dokázala odpověď. Myslela si, že už to měla za sebou. Alespoň částečně. Jakmile ale slyšela jeho hlas, pochopila, že tohle nikdy nebude tak úplně za ní. Přemlouvala samu sebe, že právě teď nastala ta pravá chvíle otočit stránku. Na co zapomínala bylo to, že si stejnou větu opakovala každý den.

_______________________________________

U psaní téhle části jsem si poplakala. Kdo brečel se mnou? 😢

8️⃣

💋🤗💖