Slyšte, co sladká píseň pěje,
jen pro váš úsměv to v ní vzdychá,
je cudná, lehounká a tichá,
jen voda, jež se v mechu chvěje!

Známý vám byl ten hlas (a drahý?),
teď však jak vdova bez útěchy
je zastřen, ale přes ty vzdechy
zdaleka není bez odvahy.
(Paul Verlaine)
___________________________________

Zase nepřišel domů. Buďto někde pil nebo hrál karty. S největší pravděpodobností obojí. A na svou manželku si ani nevzpomněl. A nebo ano? ,,Všichni připijme na mou hloupou ženu, která tohle všechno platí! Přineste další láhev brandy, paní Troyová to zacáluje!" Bathsheba celou noc probděla za doprovodu těchto úvah. Takhle si život v manželském svazku nepředstavovala, ne potom, co se zamilovala. Doufala v něco úplně jiného. Myslela si, že s Frankem bude šťastná. Bathsheba krátce zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí draly z koutků očí. Tak ráda by utekla, jenže nemohla a ani neměla kam. Zasáhl ji smutek, strach a úzkost. Potřebovala vzduch. Vstala z křesla, přes noční košili si přehodila šátek z ovčí vlny a přezula si boty.

Vyšla před dům zrovna, když se objevily první sluneční paprsky. Kráčela mokrou trávou a pozorovala rodící se den. Dříve jí přece tyto okamžiky činily šťastnou... Nyní ji svítání připadalo teskné. Všechna radost byla pryč. Pomalým krokem došla až k Boldwoodovým pozemkům. Váhala pouze chvíli. Přešla hranici svých polností. Zatoužila nahlédnout do jeho života. Když došla k jeho krásnému domu, zdálo se, že tam všechno spí. Jenže tento pocit mívala pokaždé, kdy měla možnost tam zavítat. Celý jeho dům dýchal staromládenectvím. Navíc, na to, jak byla stavba impozantní, byla uvnitř skromně zařízená. Obešla celou budovu. Tohle všechno mohlo být její, kdyby souhlasila s jeho nabídkou k sňatku. Ale to by nebyla Bathsheba Bathshebou, kdyby si vzala muže, který ji respektuje, což Boldwood bezesporu byl. Ona si přece musela počkat na Franka, který během pár měsíců propil velkou část jejích statků. Jenže Franka milovala, Boldwooda ne, to bylo pro ni rozhodující.

Pár metrů před stájemi za sebou zaslechla dusot kopyt. Otočila se čelem k muži, kterého nechtěla potkat. Rozhodně ne za těchto okolností. Přála si ho vidět, to ano, ale spíš doufala, že se setkají v kostele, kdy bude aspoň trochu vhodně ustrojena. Navíc věděla, že se jí záměrně vyhýbal. Byl to zhrzený muž. Cítila se zodpovědná za jeho bolest. Boldwood si Bathsheby všiml později než ona jeho. Do té doby zamyšleně hleděl do rozjasňující se dálky. Jejich pohledy se setkaly. V jediné vteřině stihla zahlédnout, jak jeho oči zazářily radostí, kterou ve vteřině druhé sám sobě vytkl (a nazval ji marností) a potlačil. Překvapeně pootevřel ústa. ,,Slečno Everdenová?" I hned koně zastavil a sesedl, aby se mohl lehce uklonit.
,,Pane Boldwoode, omlouvám se vám. Jen jsem se procházela a najednou jsem došla až sem. Asi jsem se nechala unést myšlenkami. Nebylo to schválně a jindy se procházím pouze na své půdě," ujišťovala ho Bathsheba.
,,Já vás přeci z ničeho neobviňuji," odvětil pokojně Boldwood. Věděla, že by se na ni nezlobil, on ne. O to víc měla potřebu se mu omlouvat. ,,Nevadí mi, že jste se procházela na mých pozemcích... A už vůbec mi nevadí, že jste skončila skoro u mých dveří," dodal nesměle.
,,Návštěvy v nočních úborech jsou vám zajisté velice příjemné," zavtipkovala sebekriticky Batsheba a studem sklopila zrak k zemi. Co se to s ní stalo? Bývala přeci silná... Předtím, než se provdala, se nikdy nestyděla za své činy. Vždy si stála za tím, co říkala, dělala... Teď nevěděla, co si počít. ,,Musíte si myslet, že jsem nevychovaná."
,,Ne, skutečně, jsem velice rád, že jsem vás potkal," pravil Boldwood, ,,a rozhodně si nemyslím nic špatného o vašem vychování." Bathsheba neodpověděla, ani nevzhlédla. Po těch dlouhých týdnech se viděli poprvé. Zrovna, když byla oděna do noční košile. Navíc po probdělé noci, kdy čekala na svého manžela. Zadoufala, že když mu neodpoví, Boldwood odejde a nechá ji tam samotnou. ,,Je velice chladné ráno." Touto větou jí Boldwood dal najevo, že předchozí téma je již promlčené.
,,Ano. To zajisté je," souhlasila a stále si prohlížela své boty.
,,Směl bych vás pozvat na čaj?" Batsheba překvapeně vzhlédla. ,,Abyste se zahřála," pokračoval. ,,Pokud to považujete za nevhodné, omluvte mou troufalost," řekl a tentokrát on byl tím, kdo sklonil hlavu.
,,Naopak. Byl byste laskavý," špitla Bathsheba. Boldwood prudce zvedl hlavu a po pár vteřinách ujišťování, že se není jen sen, si dovolil malý (oku sotva patrný) úsměv. Nedoufal, že by jeho pozvání přijala.

Bathsheba se usadila na pohovku a ruce složila do klína. Boldwood přišel z kuchyně a oznámil jí: ,,Za chvíli by se měla voda ohřát. Doufám, že do té doby neumrznete."
,,Pokusím se. Jenže vyjít si nalehko, když už začíná podzim, přináší oběti." Snažila se, aby jí nedrkotaly zuby. Boldwood se posadil vedle ní. Opatrně vzal její zkřehlé ruce do svých velkých horkých dlaní. Bathseba se zatřásla pod něhou jeho doteku.
,,Zdáte se mi nešťastná."
,,Oslovil jste mě špatně."
,,Prosím?"
,,Už přeci nejsem slečna Everdenová." V Boldwoodových očích se zaleskl nefalšovaný smutek.
,,Ach, ano. Omlouvám se," řekl pouze a chtěl ji pustit. Batsheba nepatrně stiskla jeho ruku, aby ho zastavila. Chtěla, aby ji držel.
,,Proto jsem to neříkala. Odpovídala jsem tím na vaši domněnku."
,,Souvisí váš smutek s manželstvím?" odhadoval její vnitřní pochody. A odhadoval naprosto správně. Nemohla přiznat, že se špatně provdala. ,,Je na vás zlý?" vyzvídal Boldwood s naléhavostí v hlase.
,,Slyšel jste, co se říká po městě?" zeptala se místo odpovědi. Boldwood pouze přikývl. ,,Pak vám chci říct, že je to všechno pravda. Akorát stonásobně horší." Boldwood byl jediný, komu mohla Bathsheba ukázat, jak vypadá bez vší své hrdosti. Před jinými se styděla, že už není silná a sebevědomá. Jenže Boldwood jí rozuměl. Boldwood ji chápal. A proto před ním nemusela nic skrývat.
,,Jak vám mohu pomoct?"
,,To je to nejhorší... Nemůžete mi pomoci. Nikdo nemůže. Stejně je to má chyba. Láska zaslepila můj, jindy správný, úsudek. Zamilovala jsem se - jako malé nezkušené děvče, ne jako dospělá žena. Byla jsem naivní. Nevím, jak se mi to mohlo stát. Celý život jsem se dušovala, že se neprovdám... Že nebudu ničí majetek. Přišel on a všechny mé zásady zbořil."
,,Láska nás všechny činí zranitelnými," pravil Boldwood. Zvedl jednu svou ruku a pohladil ji po tváři, čímž setřel zbloudilou slzu. ,,Neplačte."
,,Já nepláču. Jen rosa se mi usadila na řasách."
,,Jste špatná lhářka, slečno Everdenová," zašeptal a lehce se pousmál. Tentokrát ho neopravila. Byla potěšena, že pro něj navždy bude slečnou Everdenovou.
,,Nebo ve mně umíte správně číst."
,,Kéž by to byla pravda," povzdechl si Boldwood. ,,Bohužel se domnívám, že mne nikdy k sobě nepustíte blízko natolik, abych vám mohl skutečně porozumět."
,,Znáte mě víc, než si myslíte, ale méně než bych si přála," odvětila Bathsheba upřímně. Boldwooda tato věta zarmoutila, ale předstíral, že se nic nestalo. ,,Nemyslela jsem to ve zlém," omluvila se Bathsheba.
,,Já vím," řekl Boldwood a zahrál trpělivý úsměv. ,,Nejsem nejhorší člověk na světě, nicméně nejsem ani nejlepší. A vy si zasloužíte jen toho nejlepšího."
,,Naopak. To vy byste měl najít děvče lepší než jsem já. Jsem moc složitá. Vy si zasloužíte dokonalou ženu, kterou já bych nikdy nemohla být."
,,Je mi jedno, jestli jste nebo nejste dokonalá. Já již nikdy nebudu milovat jinou ženu. Od první chvíle, kdy jsem vás spatřil, jste byla jen a pouze vy." Bathsheba, chtěla něco odpovědět, ale než stihla otevřít ústa, Boldwood pravil: ,,Měl bych jít zkontrolovat vodu." Nerada ho pouštěla. Nechtěla, aby odcházel s pocitem, že si jeho náklonnosti neváží. Snad, kdyby jí tenkrát řekl, co potřebovala slyšet, neodmítla by ho. Snad. Možná. Možná, kdyby tehdy neměla svou přehnanou hrdost, ho mohla milovat. Naučila by se to, teď to věděla. Poté, co se provdala a zakoušela každodenní strach, věděla, jak by si vážila Boldwooda. Ten by nikdy nedopustil, aby se obávala o střechu nad hlavou. Boldwood by ji chránil a zajistil na celý život a pečoval o ni jako o nejdražší poklad. Jak ráda by vzala čas zpátky a napravila aspoň část svých hříchů. Neprovdala by se za něj, ale aspoň by se nechovala tak arogantně. Byla si jistá, že mu hrozně ublížila. O to víc se divila, že ji stále měl rád. Představila si, kdyby byla v jeho situaci- s mužem, který by ji odmítl, by už nikdy nepromluvila. A Boldwood přesto všechno k ní uchovával v srdci nejopravdovější cit! Hluboce se zamyslela, ani si nevšimla, že se Boldwood dávno vrátil a dlouhou chvíli si Bathshebu starostlivě prohlížel. ,,Přál bych si utišit váš žal," řekl a položil před ni na stolek šálek čaje. Bathsheba se smutně pousmála.
,,Já vím a jsem vám za to vděčná."
,,Tak řekněte... Co můžu udělat?" naléhal. Bathsheba jen zvedla a následně svěsila svá malá ramena. Boldwood začal zpívat píseň, kterou si kdysi notovali společně. A víc než kdy jindy bylo Bathshebě z této písně smutno. Ani se k němu nepřidala. Nedokázala ze sebe vydat jediný tón.
,,Má zahrada byla zpustošena," řekla Bathsheba, když Boldwood dozpíval. ,,Můj tymián pošlapán."
,,Chtěl jsem vás potěšit," odpověděl omluvně Boldwood.
,,Potěšil jste mne," ujistila ho. ,,Kéž bych si na tuhle poučnou píseň vzpomněla, když jsem se bezmyšlenkovitě vrhla do manželství. Kéž byste mi ji jen jedinkrát zazpíval, když se rozhodovalo o mém budoucím štěstí."
,,Snad kdybyste mi to dovolila..." Pravda, hořká zlá pravda, nedovolila mu to. Napsala pouze dopis, kde psala o tom, jak se zamilovala do jiného a že se hodlá provdat. Nedala Boldwoodovi čas o cokoliv se pokusit či přesvědčit ji, aby se nevdávala za Franka.

Dopila čaj a šálek odložila. ,,Měla bych už jít," poznamenala. Boldwood se kvapně postavil.
,,Doprovodím vás," nabídl se. Jindy by Bathsheba odmítla se slovy, že dokáže chodit sama, nyní jen děkovně kývla hlavou.

Skoro celou cestu mlčeli. Blížili se k farmě. Už stačilo jen projít lesem, sejít z kopce po prašné cestě... Tam na ni čekal domov. Najednou Bathshebu napadlo, že by měla promluvit. ,,Víte, jak jsem vám poslala ten dopis? Byl to hloupý špás. Žert, který jsem vykonala bez rozmyslu. Moc mě to mrzí. Nechtěla jsem vás rozhněvat, ani ranit vaše city."
,,To už je za námi," pronesl Boldwood tónem, který zdaleka nezněl tak, že skutečně zapomněl.

,,Děkuji vám, pane Boldwoode, za čaj, za doprovod..." Chtěla odejít, ale Boldwood jemně chytil Bathshebu za paži, aby ji donutil pohlédnout mu do očí. ,,Utečte se mnou. Někam daleko, kde nebudou znát naše jména. Tam všechno utichne," zašeptal prosebně.
,,Nemůžu s vámi jít. Jsem vdaná žena, která přes všechna trápení miluje svého muže. Navíc po dnešním ránu vím, že si vás nezasloužím. Jste můj blízký přítel, kterého si vážím, kterého obdivuji... Ale nemiluji vás."
,,Mně to nevadí. Jen... Jen vás chci mít po svém boku. Prosím vás, Bathshebo, utečte se mnou. Klidně rozprodám celý svůj majetek. Nechám za sebou svůj dosavadní život. Jen, prosím, buďte se mnou."
,,Žádáte příliš. Nemůžu opustit Franka, ani farmu. Ne kvůli vám. Mám vás ráda, to ano, ale k útěku by mne přinutila jen pravá láska."
,,Raději zůstanete s tím opilcem? Víte, co se povídá? Že měl děvče..."
,,Vím o tom," utnula jeho proslov Bathsheba. ,,Nicméně jsem za Franka provdaná a měla bych nést odpovědnost za své rozhodnutí. Vrátím se ke svému manželovi a budu tou nejtrpělivější ženou na světě." Boldwood ji pustil a o krok couvl.
,,Chápu."
,,Nejsme si souzeni, pane Boldwoode."
,,Nesouhlasím," odvětil. ,,Váš muž neocení vaši pracovitost, neúnavnost, vnitřní sílu..."
,,Možná to přesně jsem potřebovala, abych konečně zkrotla," odpověděla Bathsheba. ,,Přeji vám krásný den, pane Boldwoode." Otočila se k němu zády a pomalým krokem zamířila ke dveřím. Uslyšela Boldwoodův hlas, ale už se neotočila zpět.
,,Udělal bych pro vás cokoliv, Bathshebo. Cokoliv," pravil odhodlaně Boldwood.

_____________________________
Hlas, který nic tu nepřehluší,
oslavu prostinkou vám zpívá.
Ba, duši těší odjakživa
v zármutku těšit jinou duši.

Je na skřipci a hostem zde je
duše, jež bez hněvu vše snáší.
Jak jasné je to duši vaší!...
Slyšte, co moudrá píseň pěje.
(Paul Verlaine)