Yusuke se probudil brzy ráno, paprsky slunce mu svítily přímo do očí. Neochotně je otevřel a rozhlížel se. Měl skoro pocit, jako by to tu vůbec neznal. Až po chvíli si uvědomil, kde vlastně je a co se stalo.

Cítil na svém těle dotek rukou, zrychlil se mu pulz, když si uvědomil, komu ruce patří, Sayuri. Pousmál se, tenhle dotek mu byl příjemný. Ještě ale spala. Yusuke se jen letmo podíval k oknu, muselo být vážně dost brzy. Museli utéct z města. Jestli se o tomhle někdo dozví, ohrozí nejen sebe nebo Sayuri, ale i Ayame, která se o něj stará.

Museli odejít co nejrychleji, doufal, že mu to Ayame odpustí. Nemůže ji teď chránit, měl někdy i pocit, že zrovna ona ochranu nepotřebuje.

,,Sayuri?" Pohladil ji jemně na ruce. ,,Musíme vstávat."

Sayuri se jenom zavrtěla, zamručela a objala ho pevněji. Chtěla ještě spát. Už dlouho se jí nespalo tak dobře.

Yusuke se k ní otočil a objal ji. ,,Musíme jít, jinak z toho bude problém." Šeptal a hladil ji ve vlasech.

,,Já vím." Zakňourala, ale nepouštěla ho. Bylo jí u něho příjemně teplo, venku byla určitě zima.

,,Na objímání budeme mít potom dost času, až odejdeme." Usmál se na ni a pohladil ji na tváři.

Povzdechla si a neochotně ho pustila. Když vstával, prohlížela si jeho tělo. Bylo plné jizev, ale přesto krásné. Byl vážně silný. Jeho stisk to jen dokazoval. Pomalu se vyhrabala z futonu a postavila se.

,,Co potřebujeme?" Zeptal se jí Yusuke.

,,Vážně chceš kvůli mě zacházet tak daleko? Jestli teď spolu odejdeme, hrozí ti i poprava." Špitla Sayuri potichu. Od chvíle, co ho políbila, na něho nedokázala přestat myslet, představa, že by byl navždy pryč, mrtvý, ji nedělala vůbec dobře.

,,Jen pokud nás chytí." Usmál se Yusuke a oblékal se. Hakama a kimono mu budou stačit, byly to hrubé látky.

Sayuri se kousla do rtu. ,,Bojím se."

,,Ochráním tě."

,,Bojím se, že nás chytí." Zavzlykala.

Yusuke se na ni podíval a přišel k ní. ,,Neboj se, zvládneme to." Usmál se a pohladil ji na tváři.

,,Určitě?" Podívala se na něho, připadala si naprosto zoufale.

,,Určitě." Usmál se a letmo ji políbil na čelo. ,,Dojdu pro něco k jídlu a vyrážíme." Řekl a šel dolů.

Překvapilo ho, když viděl Ayame sedět na židli u stolu. Obvykle nebyla tak brzo vzhůru.

,,Dobré ráno." Usmál se na ni. ,,Dneska nějak brzo."

,,Nešlo mi spát." Povzdechla si Ayame a opřela si hlavu o ruku. ,,Chystáš se někam?"

Yusuke přikývl. ,,Sayuri se potřebuje dostat za hranice, jakmile ji doprovodím, vrátím se."

,,Proč?"

Nechápavě se na ni podíval. ,,Co proč?"

,,Proč to dáš? Je to dcera šlechtice, jestli tě chytí, seppuku máš jasný." Podívala se na něho vážně. ,,Doveď ji k její rodině, potrestají tě mírněji."

,,Ona od nich utekla." Řekl Yusuke, nechápal, o co jí šlo, nebyla do toho vůbec zapletená.

,,Neodpověděl jsi mi. Proč to děláš?"

,,Protože musím." Řekl už trochu naštvaně. ,,Musím jí pomoct, nepřijde mi správné, do čeho ji nutí."

,,Svatba? To je to, do čeho ji nutí, a ty by ses do toho neměl vůbec plést, málokterá žena se vdá z lásky, tak to prostě je. Nic s tím neuděláš. Našli by ji i za hranicemi." Dívala se na něho přísně, měla o něj starost, jestli ji neposlechne, bude to muset udělat.

,,Nemůžou nikoho nutit, když nechce." Zvýšil Yusuke hlas.

,,Tebe se někdo ptal, jestli chceš být samuraj? Neptal, taky jsi to musel udělat, aniž bys chtěl."

,,O co ti jde?" Svraštil Yusuke obočí.

,,Není to správný. Měl bys ji dovést k rodině."

,,A co je správný? Za mě je správný ji pomoct, když to potřebuje!" Yusuke už byl vážně naštvaný, musel Sayuri pomoct, ať už se to té bábě líbí nebo ne.

,,V tom případě mi to neměj za zlé." Špitla smutně a zvedla ruku.

Chvíli se na ni nechápavě díval, než začal vidět siluety za ní a slyšel těžké kroky. Hrklo v něm. Podíval se na Ayame. ,,Tys mě udala?"

,,Musela jsem." Řekla se slzami v očích. ,,Mají moji dceru, měj pochopení."

Yusuke se kousl do rtu a díval se na samuraje, kteří byli připraveni kdykoliv zaútočit.

,,Už je to nějaká doba Senjuu Yusuke." Třetí postava se vynořila ze stínu a šla rovnou k němu.

Yusuke strnul a díval se na něho s otevřenou pusou, věděl moc dobře kdo to je. ,,Kapitán Hosakawa Suzuya." Procedil skrz zuby. ,,Nějak jste mi nechyběl."

,,To mi vážně žíly netrhá. To co mě tak sere je to, že jsi mi unesl dceru." Řekl hrubým chraplavým hlasem. Byl klidný, to v jeho případě znamenalo, že je vážně naštvaný.

,,Nikoho jsem neunesl, odešla od vás sama."

,,Řekni mi Yusuke, ptal jsem se tě na něco? Neptal. Tak zavři hubu, když nejsi tázaný!" Zařval, chytil ho za vlasy a tahal ho dolů.

Vykřikl bolestí a spadl na kolena, přišel si oproti Suyzuyovi malý a slabý. To on mu zabil rodinu, on z něj udělat něco, co nikdy nechtěl být. On byl ten, který mu zničil život.

Sayuri slyšela hlas otce, někdo o nich mluvil. Vzala svůj i Yusukeho meč a šla pomalu a potichu dolů.

,,Jestli mi hned teď vydáš mou dceru, možná se mi podaří císaře přesvědčit, aby tě nedal na popravní kobereček a ty nemusel dělat harakiri." Přejel mu Suzuya dýkou přes břicho.

,,Já císaři nesloužím." Řekl Yusuke důrazně, praštil ho dlaní do brady a vymanil se mu.

,,Yusuke chytej!" Hodila mu Sayuri meč.

Ten ho hned chytil, šikovně a rychle ho vytáhl z pochvy připravený na útok.

Suzuya se začal smát. ,,To bylo celkem podlé. A jinak, myslíš si, že mě dokážeš porazit?" Zubil se. ,,Ty? Který tak nenáviděl zabíjení?"

Yusuke pomalým krokem couval, měl pravdu, neporazil by ho.

,,A ty Sayuri. Jsi neskutečně zklamání a hanba rodiny. Tahat se s takovým cucákem, který by neublížil ani mouše? To snad ne." Vysmíval se jí.

,,Lepší takového cucáka, než nafintěného šlechtice." Ušklíbla se Sayuri, podívala se na Yusukeho a pak na okno.

Ten přikývl.

Sayuri se zazubila, jedním kopem okno prorazila a vyskočila z něho.

Yusuke na nic nečekal a šel hned za ní. Před domem, je ale čekalo nemile překvapení v podobě mnoha samurajů.

,,Doufám, že si ještě pamatuješ, jak bojovat." Řekla Sayuri a vytáhla svůj meč z pochvy.

,,Jak bych mohl zapomenout." Zazubil se Yusuke vběhl mezi ně, prorazí jim cestu, i kdyby ho to mělo stát život.

Sayuri ho nesledovala a její meč se už po chvíli zabodl do jednoho, z jejích nepřátel. Nenáviděla to, ale museli to udělat. Oba.

,,Sayuri, pojď!" Křikl na ni Yusuke, uvolnil místo do jedné z uliček.

Hned za ním běžela a cestou probodla ještě dva samuraje.

,,Na co čekáte vy bando líných prasat?! Běžte za nimi!" Křičel kapitán Suzuya.

Yusuke tyhle uličky už moc dobře znal, věděl kam zabočit, po chvíli se ale zastavil. ,,Musíme nahoru." Řekl a hned ji pomohl vylézt na jednu ze střech a sám potom vyskočil a rozhlížel se. ,,Tudy to bude nejkratší." Ukázal směrem na jižní bránu města.

,,Tak jdeme." Zazubila se Sayuri a běžela. Takhle si jich aspoň chvíli nikdo nevšimne, pořád se ale dívala za sebe. Měla strach, že tam Yusukeho neuvidí, nebo, že je dohání. Naštěstí se její obavy neplnily. Byli už blízko k bráně.

Yusuke ji chytil za ruku a zastavil ji. ,,Stůj!" Skoro vykřikl.

Skoro spadla ze střechy, pád by přežila, ale nejspíš by ji to těžce ranilo. Opřela se o něho a oddechla si. Znovu ji zachránil.

Yusuke se rozhlížel a přemýšlel, jak se bezpečně dostat dolů. ,,Zatím nás nepronásledují, neví, kde jsme. Jak jsi na tom se šplháním?"

,,Snad lépe." Řekla trochu zděšeně. Nešlo ji to vůbec.

Yusuke nadzvedl obočí. ,,Tak chvíli počkej." Řekl a začal pomalu šplhat dolů. Když byl na zemi, podíval se nahoru. ,,Skončíš?"

,,Ses zbláznil! Z takové výšky?!"

,,Já tě chytím!" Z dálky už slyšel křik samurajů. ,,Pospěš!"

Sayuri tekly slzy po tvářích, měla hrozný strach z výšek. Váhavě přešlapovala.

Yusuke už je i viděl. ,,Sayuri, věř mi! Chytím tě!"

Sayuri se kousla do rtu, zavřela oči a skočila. Už viděla svou smrt.

Hned ji šikovně chytil. ,,Snad jsi neměla pochyby." Zazubil se a opatrně ji položil.

Ušklíbla se na něho, nohy se jí ale pořád třásly.

Yusuke zbledl, když viděl samuraje, už byli vážně blízko, vzal si ji přes rameno a běžel z města. Sayuri byla naštěstí lehká, dokázal s ní běžet, jak rychle jen mohl.

Zastavil se až ve chvíli, kdy si byl jistý, že je nikdo nepronásleduje. ,,Jsi v pořádku?" Zeptal se Sayuri a opatrně ji položil.

,,Snad jo." Pousmála se a sedla si na pařez. ,,Krvacíš." Kousla se do rtu, když viděla sečnou ránu na jeho rameno.

,,Vážně?" Podivil se Yusuke a prohlížel se. ,,Kde?"

,,Tady." Chytla ho za rameno potahla mu kimono dolů. ,,Musíme to vyčistit."

,,Jak? Voda v potoku ke zamrzlá." Povzdechl si.

,,To půjde. Kde je ten potok?"

Yusuke se pousmál. ,,Tudy." Řekl a vedl ji k blízkému potoku. Nevěděl, jestli na něho pořád působí adrenalin, ale ta rána ho vůbec nebolela.

Sayuri si utrhla kus látky z hakamy a namočila ji do vodu. Potom mu ránu začala opatrně čistit. To už Yusuke ale cítil. Štípalo to, sykl bolestí.

,,Vydrž." Špitla, znovu látku namočila do vody. Z druhé nohavice si utrhla další kus a zavázala mu to.

,,Takhle si kvůli mě ničit oblečení." Pousmál se Yusuke.

,,Záleží na tom?"

,,Já nevím, záleží?" Usmál se na ni.

,,Ne." Řekla potichu a objala ho.

,,Musíme dál." Povzdechl si Yusuke.

,,Já vím." Špitla Sayuri.

Proč kvůli ní tak riskuje?