,,Zelenáči vstávej! Útočí na nás!"

Yusuke se polekal a první, co udělal bylo to, že sáhl po meči, který ležel hned vedle něj. Přesně včas. Nepřítel na něj skočil sotva se zvedl a zkřížili meče. Yusuke měl co dělat, aby ten nátlak ze strany protivníka zvládl, byl zatraceně silný. Nakonec se mu s křikem povedlo ho odrazit a znovu seknul. Cítil jak se jeho meč zabořil do protivníkova těla a teplou krev na jeho obličeji. Sledoval, jak z toho muže vyprchával život. Další smrt, kterou si nepřál.

Zabíjel. Každý den vzal tolika lidem život, bylo mu z toho špatně. Jenomže on neměl na výběr. Buď zabije, nebo bude zabit. Byl ještě hodně mladý a přál si žít. Ale co je pro něj vlastně život? Každý den bojoval jen aby přežil další den za svého císaře. Musel přísahat věrnost, i když nechtěl. Nikdy se nechtěl stát samurajem, na to se ho ale nikdo neptal. Pocházel z rodiny samurajů.

Na svého otce si pamatoval jen matně. Jediné, co věděl bylo to, že zemřel v bitvě. Matka mu nechtěla o jeho otci nic říct, i když se tolikrát ptal a vždycky, když se zeptal, dostal výprask. Jako dítě to nechápal, vlastně to nechápal ani teď, když byl dospělý. Matka poté zemřela při útoku na jejich rodnou vesnici, s tím i zemřela naděje, že by se něco dozvěděl o otci. Samurajové ho nechali žít, ale musel proto něco udělat. A tímto začalo jeho peklo.

V deseti letech ho poslali do školy samurajů. Trénovali ho na těch nejhorších místech, jako jsou opuštěné hřbitovy, zříceniny nebo hluboké lesy. Chtěli tím posilnit jeho fyzičku, ale hlavně i psychiku. Snažili se ho zbavit všech citů. Nikdy nesměl cítit lásku, hněv, nebo nenávist. Nesměl dokonce cítit ani štěstí, ani lítost. Nesměl mít ženu, pokud s ní nechtěl zplodit potomka. Musel jen zabíjet pro čest svého pána.

I přesto Yusuke cítil. Cítil hlavně lítost nad těmi, kterým vzal život. Kolika rodinám vzal otce nebo syna. Kolika ženám vzal muže nebo milence. Vždy se jim díval do obličeje a sledoval, jak z nich mizí život. Bral to jako svůj trest, trest za to, že vzal život. Litoval toho a nebyla noc, kdy pro ně neukápl slzu a prosil nebesa o odpuštění. Toto břemeno ho tížilo už dlouho. Vzpomněl si, kdy poprvé zabil.

,,Senjuu Yusuke!" Bál se, že vyvolají zrovna jeho jméno.

,,Hai!" Vykřikl a postavil se.

,,Senjuu Yusuke, tento muž je obviněný z krádeže cenností šlechty. Byl dvakrát napomenut, a ještě k tomu si dovolil urazit čest samurajů. Jelikož se ze svých chyb nepoučil, bude popraven." Viděl zděšený výraz muže, určitě o svém rozsudku nevěděl.

,,Chtěl jsem jen uživit rodinu!" Vykřikl se slzami v očích.

Jeden ze starších samurajů k němu přišel a vší silou ho kopl. Muž zaúpěl bolestí a svalil se k zemi.

,,Nebyl jsi tázán, šmejde." Řekl ledovým hlasem samuraj.

Yusuke se polekal a na sucho polkl. Nechtěl se nikdy stát takovým kusem ledu, vraždícím strojem.

,,Senjuu, přistup a proveď popravu v zájmu obřadu, kdy se stáváš pravým samurajem!"

Yusuke znovu na sucho polkl, bylo mu špatně a točila se mu hlava. Nejistě a dost křečovitě přistoupil k muži. Ten se mu podíval do očí a usmál se.

,,Má žena a dcera budou pro mě určitě plakat. Mladý muži, udělal byste pro mne něco? Něco jako poslední přání?"

Yusukemu jeho slova pichla do srdce. Nejistě se na něj podíval a přikývl.

,,Postarej se mi o ně prosím." Usmál se na něj.

,,Dokud budu živ." Zašeptal Yusuke odhodlaně se slzami v očích a vytáhl meč z pochvy.

,,Proveď popravu!" Muž se na něj celou dobu usmíval. Yusuke nejistě napřáhl meč a s těžkým srdcem sekl.

Nikdy na slova toho muže nezapomněl, ale svou přísahu nedodržel. I když chtěl, tak nemohl. Bál se podívat jeho ženě a dceři do očí a přiznat, že to byl on, kdo je připravil o jejich milovaného otce a muže. Ale jestli přežije, svou přísahu dodrží.

Yusuke přišel už o spoustu přátel a tak moc si přál, aby tato válka už skončila a on už nemusel být nikdy samurajem. Chtěl domů. Ale.. kde měl domov? Vzpomínal na svou rodnou vesnici. Na plameny ohně na jejich domě, na matku s podříznutým hrdlem ležící na zemi.

Neměl kam jít, ale přesto nechtěl zpátky k císaři, ani k spolubojovníkům. Přál si být svobodný. Mít místo, které by nazýval domovem, teplé jídlo, měkkou postel. Kdyby se zadařilo tak i ženu a dítě. Muži v jeho věku už obvykle měli svou rodinu. Tak moc jim záviděl. Yusuke ještě nepřišel s žádnou ženou do fyzického kontaktu, vždy se jen díval.

Další útok kterému se vyhnul a zabodl meč do břicha nepřítele. Podíval se mu do očí, jak měl ve zvyku. ,,Omlouvám se." Otočil mečem, tímto ukončil jeho život. Jemně ho položil na zem, jako by to byl jeho přítel. Každý mrtvý si zaslouží úctyhodné zacházení, i řádný pohřeb, ale ten mu už nemohl obstarat. Nemohli za to. Museli bojovat, i oni chtěli žít.

,,Yusuke dávej sakra pozor!"

Nechápal, nikdo za ním nebyl, ani před ním. Ohlížel se kolem sebe a pak pochopil. Ale to už bylo pozdě. Jeho ramenem projela prudká bolest když ho šíp probodl naskrz. Zatracení lučištníci. Ulomil šíp a co nejrychleji se ho pokusil vytáhnout, přičemž ze svých úst vydal tolik nadávek a kleteb, že by mu závidělo samotné podsvětí. Kimono nasávalo jeho krev, pokud to brzy neskončí, vykrvácí.

Poté někdo vykřikl ,,Je tady! Bílá smrt!"

Yusuke se rychle otočil a spatřil ji. Samurajku s bílými vlasy a děsivou maskou boha smrti na obličeji. Byla to jediná japonská samurajka. Jediná žena, která bojovala ve válce. Ženy měly zakázané se účastnit bitev a válek, patřili do domácnosti a nebo měli sloužit jako společnice. Tohle Yusuke však neuznával. Byl toho názoru, že by ženy měly mít víc práv.

Nikdo nevěděl, kdo je pánem této záhadné ženy, ani odkud přicházela a za co bojovala. Jediné co o ní věděli bylo to, že každou bitvu jim pomohla vyhrát. "Bílá smrt." Takhle jí říkali. Je zhruba stejně stará jako Yusuke, ne-li mladší. Byla to pořád jenom dívka, byla malá a drobná, dlouhé bílé rovné vlasy, které měla svázané v copu, černé kimono a ve stejné barvě i hakamu, neměla ani brnění. Kdyby jí někdo probodl, její život by okamžitě skončil. Ale to se nikdy nestalo.

Yusuke ji obdivoval. Její bojové schopnosti byly lepší než od kdejakého mistra. Dokonce i nejuznávanější mistři žasli nad jejími schopnostmi. Její techniky byly rychlé a hlavně účinné. Stačil ji jediný sek mečem, aby protivníka přetnula vejpůl a jediný pohyb, aby mu zlomila vaz.

Takže se znovu ukázala. Už víc jak měsíc ji v žádné bitvě neviděl, zajímalo ho, kde byla. Vždy je ale na blízku, tím si byl Yusuke jistý, jelikož každou noc slyšel zpěv. Ženský zpěv a on si byl si jistý, že patřil ji. Pro všechny samuraje byl podporou, vždycky je naladil a dodal odvahy. Pro Yusukeho to bylo ovšem něco jiného. Dávalo mu to naději, že další bitvu přežije. Bál se dne, kdy zpěv neuslyší, věděl, že tehdy by zemřel. Zpěv v něm vyvolával i smutek, který ho užíral každý den. Yusuke vždycky hledal samotu a většinou usedl u sakurového stromu a poslouchal. A plakal. Nikdo ho tam neviděl a ani nehledal. Jenom tehdy si to mohl dovolit.

Yusuke pozoroval bělovlasou samurajku a obdivoval její techniky tak, že úplně zapomněl na svůj boj. Rozběhl se a zabodl meč do prvního nepřítele, který na něj zaútočil. Zajímalo ho, co cítí ona. Jestli cítí lítost nad těmi, kterým vzala život.

Byla to další krvavá noc a konci této bitvy nastalo ve chvíli, kdy vycházelo slunce. Bitva skončila a samurajka zmizela spolu s ní. Yusuke si tak moc přál s ní promluvit, nebo aspoň znát její jméno. Zajímalo ho, kdo ta záhadná dívka je. Něco na ní ho hrozně přitahovalo.

Při ošetřování rány po šípu si neodpustil křik, nadávky i kletby. Byla to neskutečná bolest. ,,Vydrž ty hrdino." Yusuke znovu zakřičel bolestí, potil se a měl pocit, že tohle nikdy neskončí. Zamotala se mu hlava a udělalo nevolno. Rychle si dal ruku před pusu a bolest nebolest vyběhl ze stanu a vyvrhl ze sebe celý obsah žaludku. I když v posledních hodinách téměř nic nejedl. Bylo mu to tak neskutečně zle a hořká pachuť v puse a neskutečná bolest v rameni tomu moc nepomáhala. Stál před stanem, držel se za břicho a čekal až ta odporná nevolnost přejde.

Cítil, jak mu někdo vázal vlasy, když se otočil, viděl známou tvář.

,,Tomoe.." zachraptil Yusuke.

Tomoe se na něho usmál a podal mu vodu. Yusuke ji na dva hlty vypil, bylo to lepší, ale ani tak ta odporná pachuť v jeho puse nezmizela. Tomoe ho chytil za zdravé rameno a pomohl mu dojít zpět do stanu. Sotva se ale posadil, zamotala se mu hlava a ztratil vědomí.

Slunce bylo už vysoko na obloze když se Yusuke probudil. Prudce se zvedl a zasyčel bolestí. Ležel ve stanu, neměl na sobě nic než kalhoty. Cítil se teď tak zranitelný, i když bavlněné kimono ho taky moc neochránilo, ale dávalo mu aspoň ten pocit. Dotkl se bolavého obvazaného ramena a sykl.

,,Zasraní lučištníci." Znovu zanadával, tak moc ho ta rána bolela. Nevěděl jestli bude vůbec schopný bojovat, věděl ale, že musel.

Vstal, s bolestí si oblékl kimono, vzal svůj meč a vyšel ze stanu. Všiml si, že tentokrát utrpěli velké ztráty, bylo jich tak o čtvrtinu méně. Ani se nechtěl ptát, kdo zemřel. Věděl, že by mu řekli jméno jednoho z jeho přátel. A to nechtěl. Jenomže tomu tak bylo, viděl jedno nezakryté, mrtvolně bledé tělo od krve, u kterého moc dobře poznával tvář.

,,Naoto!" Klekl si k němu a sevřel mu ruku.

Byl to jeden z jeho dobrých přátel. Naoto bylo jen o něco málo starší než Yusuke, ale už i v tak mladém věku měl ženu a dceru. Při této myšlence mu začali stékat slzy po tvářích. Proč zrovna on? Naoto byl jediný, který Yusukemu vážně rozuměl a pomáhal mu vypořádat se s jeho trápením. Nikdy Yusukeho nepráskl těm vyšším za to, co si myslel. Byli velmi dobrými přáteli.

Uslyšel za sebou hlas ,,Yusuke, co říká kodex samurajů?"

Yusuke se ani neotáčel, věděl kdo za ním stojí, kapitán jejich skupiny Suzuya.

,,Nemám přátel, činím svou mysl svým přítelem. Nemám nepřátel, činím neobezřetnost svým nepřítelem." Řekl se slzami v očích.

,,Tak proč tedy brečíš? Myslíš si, že slzami něco napravíš? Jsi samuraj, nemáš brečet, nemáš k tomu důvod. Byl jsi zbaven citů už v dětství. Tak se laskavě vzpamatuj!" Křičel na něho.

Yusuke jenom zakroutil hlavou a dusil v sobě zlost a smutek.

,,Někdy ti vážně nerozumím Senjuu Yusuke. Jsi jeden z nejlepších bojovníků a i přesto se upínáš k citům. Jedno si zapamatuj Yusuke, pláč ti tvé blízké nevrátí." Kapitán Suzuya ho praštil do jeho bolavého ramene a odešel.

Proč se tohle musí dít? Kdy tahle odporná válka skončí? Tyhle věty se mu v hlavě zažíraly jako kůrovci do dřeva. Cítil se tak špatně. Mohl Naota nějak zachránit? V boji ho ani neviděl, nevěděl jak zemřel. Podle ran na jeho těle bylo poznat, že umíral pomalu a ve velkých bolestech. Za to se Yusuke cítil ještě hůř.

,,Kamaráde.." Naposledy pohladil Naota po vlasech, přikryl jeho tělo a s těžkým srdcem odcházel. Nevěděl ani kam, jen potřeboval být chvíli sám mimo tábor.

Skončil na okraji útesu. Jak daleko byl vlastně od domova? Podíval se dolů, stačil jeden malý krok a všechno by to ukončil. Všechno jeho trápení, to obrovské břímě, které ho tak tížilo. Nenáviděl sám sebe, nenáviděl tenhle život. Svou čest jako samuraj už dávno ztratil. Teď už jenom přežíval. Nikdo o jeho pocitech nevěděl, byl by okamžitě popraven.

Kdyby teď udělal ten jeden krůček, považovali by ho za zbabělce. A není to vlastně jedno? Nechtěl už dál takhle žít. Ale pořád v sobě měl malý kousek hrdosti, která ho udržovala při životě, naděje, která vnese do jeho života i dobré věci. Proto nemohl zemřít, vlastně ani nechtěl. Bylo tu ještě tolik věcí, které musí udělat až tahle válka skončí.

Byla tu ještě jeden způsob sebevraždy, kterého se děsil nejvíc. Samuraj mohl ukončit svůj život jedině přes obřad seppuku, harakiri. Rituál, kdy si samuraj sám rozřízne břicho, aby ukázal čistotu své duše, i když spáchal hřích. Při představě, jak klečí před svým pánem a rozřezává si břicho se Yusukemu udělalo špatně a projel mu mráz po zádech. To už by raději skočil z toho útesu.

Sednul si na okraj a zadíval se do dálek. Pohled na modrý oceán z takové výšky ho neskutečně fascinoval. Bylo to tak krásné. Z myšlenek ho vytáhl už tak známý a přesto vzdálený hlas. Zpěv bílé samurajky. Zaposlouchal se do hlasu a melodie. Cítil, že je blízko. Když se ale rozhlížel, neviděl ji.

Yusuke tentokrát spal v táboře, se svým zraněním se necítil na spaní opřený o strom. V noci ho probudil dotyk na jeho těle. Jeden z jeho spolubojovníků nejspíš dostal chuť naplnit svoje touhy. Osahával ho po celém těle a i když se Yusuke pokoušel bránit, nemělo to cenu, bolest v rameni mu zabránila vynaložit veškerou sílu. Vzdal to a přál si, aby to co nejrychleji skončilo.

,,Hodný kluk." Zašeptal mu jeho mučitel do ucha.

Projela jim neskutečná bolest, včetně ramene, za které ho ten chlap držel. Yusuke měl co dělat aby neřval bolestí když začal přirážet. Přiložil si ruku k ústům. Slzy mu tekly po tvářích. Když se samuraj uspokojil, pohladil Yusukeho po vlasech odešel zpět na své místo. Yusuke tam jen ležel polonahý, v bolestech a slzách. Bylo to tu běžné, ti chlapi prostě mají své chvilky a ženy mají několik set kilometrů od sebe. Yusuke to chápal, ale neznamenalo to, že by mu to bylo příjemné. Naopak, nenáviděl to, téměř vždycky si vybírali jeho. Cítil se tak poníženě. Popotáhl si kalhoty k pasu, přikryl se kimonem a zkoušel usnout. Přes tu bolest to ale nešlo.

Následující dny bojovali. Bitvy byly častější. Každý den, každou noc, pořád. Znamenalo to, že se válka pomalu blížila ke svému konci. Yusuke, i přes své zranění, bojoval. Trpěl bolestí, ale dělal všechno, jen aby se dožil dalšího rána. Když už nemohl jinak, bojoval jen jednou rukou. V každé bitvě s nimi bojovala bělovlasá samurajka a každou bitvu vyhráli díky ní.

Jednou k ní byl Yusuke tak blízko. Stál přímo za ní.

,,Počkej!" Křiknul na ní Yusuke. Jakmile si ho ale všimla, zmizela. Yusuke k ní cítil něco víc než jen obdiv. Tak moc si přál ji poznat, chtěl o ní něco vědět. Byl z ní ale celkem zmatený.

A tenkrát v noci..
Yusuke měl zrovna noční hlídku a pozoroval noční oblohu plnou hvězd, bylo to tak krásné. Na chvíli zavřel oči, v tu chvíli však uslyšel už tak známý krásný zpěv. Něco bylo ale jinak, tentokrát byl zpěv opravdu blízko. Yusuke pomalu a opatrně vstal a zaposlouchal se do zpěvu, určitě to nebylo daleko. Vydal se tím směrem, jeho nohy jakoby šli úplně samy. Foukal studený vítr a jemu to cuchalo jeho dlouhé vlasy.

Zpěv byl čím dál hlasitější a on si byl jistý, že už je skoro u ní. V tu chvíli ji uviděl. U rozkvetlého sakurového stromu, kde obvykle sedával, stála zády k němu dívka. Ta, kterou nazývali Bílou smrtí, stála přímo před ním a zpívala. Vlasy, které měla obvykle svázané do culíku byly rozpuštěné a vlály ve větru, maska, kterou obvykle nosila na obličeji ležela rozbitá na kousky na zelené trávě. Meč měla opřený o strom. Vypadala tak nevinně. Rozhodně ne jako někdo, kdo byl zvyklý zabíjet.

Yusuke byl natolik omámený jejím zpěvem, že jenom stál s otevřenou pusou a poslouchal.

Když dozpívala, otočila se k němu a Yusuke trochu ztuhnul. První, čeho si na dívce všiml byla jizva, která se jí táhla od obočí přes oko až k tváři, oko mělo kalnou barvu. Yusukeho to překvapilo. Kdo ji tohle mohl udělat.

,,T-ty jsi slepá.." Vypadlo z něj.

Dívka se k němu otočila úplně a zavrtěla hlavou. ,,Jenom z půlky." Řekla potichu.

Až na tu jizvu měla překrásný obličej. Yusuke si všiml i druhého oka, to měla zdravé, krásně modré jak pomněnku. Yusukeho její ztráta docela zasáhla. Cítil vůči ní lítost.

,,Řekni mi, co je naším smyslem?" Zeptala se ho potichu a smutně.

Yusukeho tato otázka zarazila. ,,Myslím si, že přežít." Skoro zašeptal.

,,A co znamená přežít? Pro co vlastně žijeme a snažíme se tak zoufale přežít.." To už nebyla otázka.

Yusuke ji pozoroval a nevěděl co má říct. ,,Proč vlastně děláme to, co nechceme dělat?" Slzy ji stékaly po tvářích.

Yusuke k ní přistoupil a pokusil se jí slzy setřít, přičemž ji hladil po tvářích a zabořil bradu do jejich tak jemných vlasů. Nebránila se, dokonce jeho ruce přijala. Byl k ní tak blízko. Cítil tlukot jejího srdce, vnímal její dech, každý vzlyk.

Odtáhla se od něho a položila mu ruce na hrudník. ,,Zítra bude poslední bitva." Řekla po chvíli. Yusuke na ni překvapeně hleděl. ,,Prosím vyhraj!" Řekla se slzami v očích, přiblížila se k němu a políbila ho.

Překvapilo ho to, ale nebránil se jí. Cítil, jak mu zrychlil tep. Její jemné teplé rty na jeho. Chtěl ji polibek opětovat, ale to už se odtáhla a odcházela.

,,Počkej! Řekni mi prosím tvé jméno." Řekl zoufale Yusuke.

Otočila se a skoro až zašeptala. ,,K čemu ti bude jméno někoho, kdo už je dávno mrtvý?" V tu chvíli zmizela.

Yusuke strnul. Z dálky se znovu ozýval její zpěv. Podlomila se mu kolena a nedokázal zastavit slzy. Nechápal to, nechápal nic z toho co mu řekla. Bylo tohle vážně její sbohem? Proč?

Jak dívka řekla, tak se stalo. Odehrála se poslední krvelačná bitva samurajů, kterou nějakým zázrakem vyhráli. I když při ní nebyla bělovlasá samurajka. Yusuke na ni neustále myslel, na její slova.

Po válce dostal od císaře částečnou vysněnou svobodu, přesto byl pořád pod ním v případě, že by došlo k další bitvě. Ale pro teď už nemusel bojovat. Nemusel konečně zabíjet.