První co Yusuke udělal na své cestě bylo to, že navštívil ženu Naota. Ze dveří na něj vykukly dvě malé děti, děvče a chlapec. Chlapec měl sotva dva nebo tři roky. To byli zrovna povolání do bitvy. Naoto mu vyprávěl jen o jeho dceři, je možné, že o chlapci nevěděl?

Chlapec se na Yusukeho díval docela vystrašeně, děvče naopak s obdivem. ,,To máte pravý meč?" Zeptala se zvědavě.

Yusuke se pokusil o lehký úsměv a přikývl. ,,Je. Pověz princezno, máte doma maminku?" Zeptal se mile. Měl rád děti, sám by si přál aspoň jedno.

,,Honoko, Naoki! S kým to mluvíte?!" Ozvalo se z vedlejší místnosti.

,,Je tu nějaký pán s mečem." Uculila se Honoka.

V tu chvíli přiběhla jejich matka, žena Naota. Vlasy měla rozpuštěné, na sobě klasické každodenní kimono v barvách lesa. Byla opravdu hezká. ,,Mohu vám nějak pomoct?" Zeptala se ho mile.

Yusuke se podíval na děti, které ho pořád zvědavě pozorovaly a poté se jí podíval do očí. ,,Myslím, že bychom si měli promluvit bez dětí, paní Hanako."

Trochu vystrašeně se na něj podívala, pozvala ho dál. ,,Honoko, Naoki. Do pokoje, hned." Řekla rázně. Děti okamžitě poslechly.

,,Nepočítala jsem s návštěvou, mohu vám nabídnout jenom čaj." Řekla poměrně zmateně.

,,V pořádku." Odpověděl Yusuke. ,,Posaďte se prosím." Vybídla ho.

Yusuke se usadil u stolu a čekal, až Hanako připraví čaj. Působila dost nervózně, nejspíš už čekala, jaká zpráva ji čeká.

Konečně se usadila k němu a podala mu čaj. Yusuke chvíli hleděl do sklenice z nápojem.

,,Jde o mého muže?" Řekla chraplavě. Přikývl. ,,Je mrtvý?" Hlas ji už trochu selhával.

,,Ano." Zašeptal.

Rozplakala se. Yusuke moc nevěděl co má dělat, tohle bylo poprvé co oznamoval něčí smrt, ještě k tomu ženě jeho dobrého kamaráda.

,,Byli jste s Naotem přátelé?" Zeptala se se slzami v očích.

Znovu jen přikývl. ,,Proto jsem cítil povinnost vám to říct osobně."

Podívala se na něj smutně.

,,Často o vás vyprávěl. A o vaší dceři. Odpusťte, věděl Naoto o synovi? Nikdy se totiž nezmínil." Řekl potichu.

Zakroutila hlavou. ,,Nevěděl. To, že jsem otěhotněla jsem zjistila až asi dva měsíce po jeho odchodu." Řekla už trochu klidněji. ,,Přála jsem si mu to říct, poslat dopis..." Hlas ji opět selhával. ,,Ale nevěděla jsem kam.." zavzlykala.

Yusuke tomu rozuměl. Co skoro týden tábořiště měnili. Než by dopis došel, nejspíš by byli už dávno někde jinde. Bylo mu to opravdu líto.

,,Táta je mrtvý?" Yusuke i Hanako se polekali když uslyšeli dětský hlas. Ve dveřích u kuchyně stála malá Honoka a plakala.

,,Honoko.." Když se Hanako zvedla, aby ji utišila, děvčátko uteklo. ,,Omluvte mě." Řekla Yusukemu.

,,V pořádku, už jsem stejně na odchodu. Zvedl se od stolu, uklonil se a odešel. ,,Ještě jedna maličkost." Řekl Yusuke a začal prohledávat brašnu. Po chvíli vytáhl kus papíru a podal ho Hanako. ,,Nosil to neustále u sebe, jako talisman." Řekl a odešel.

,,Mockrát vám děkuji, kdykoliv budete chtít, dveře u nás jsou vám otevřeny." Zavolala na něj ještě.

Yusuke cestoval po zemi, bez nějakého většího cíle. Spával venku pod hvězdnou oblohou. Co si ulovil, to snědl. Občas si přivydělával peníze za jakoukoliv prací, která mu byla nabídnutá a když měl dostatek peněz, dovolil si teplé jídlo a přespání. Jinak žil v přírodě a toulal se z místa na místo. Potřeboval si srovnat všechny myšlenky a na to potřeboval klid od všech lidí. Nikdo z těch lidí nevěděl, jaký je život samurajů, nikdo z nich by Yusukeho nepochopil. Nikdo z nich nevěděl jaké jsou hrůzy války.

Dny plynuly a přecházeli v roky, ale Yusuke si vše pořád pamatoval, jako by se to stalo před chvílí. Krvavé bitvy, každodenní znásilňování, ztráta blízkých přátel. A hlavně vzpomínal na ní. Na bělovlasou samurajku. Tak moc by si přál ji znovu vidět, nebo jen slyšet její píseň.

,,Na na naa.." Yusuke si pobroukával tu píseň. Vzpomínal, jak ho držela při životě.

,,K čemu by ti bylo jméno někoho, kdo je už dávno mrtvý? Proč děláme to, co nechceme?"

Tyto otázky ho provázely celou dobu. Jak dlouho už je to vlastně od skončení války? ,,Čtyři roky, tuším." Zašeptal. Tenkrát mu bylo sedmnáct, byl tak mladý a válka mu vzala léta, která mohl prožít úplně jinak. Vlastně nejen válka. Celkově život samuraje mu vzal celé dětství i dospívání. Proč dělal to, co nechtěl? Stále si opakoval, že neměl na výběr. Nebyla to jeho volba, kdyby se někdo ptal, určitě by odmítl. Yusuke si teď ale něco uvědomil. On měl na výběr, buď se stát samurajem, nebo zemřít. Yusuke si zvolil být samurajem. Kdyby si to jenom tenkrát uvědomil.

Proč to ale dělal? Nechtěl zabíjet, nechtěl žádnou čest ani slávu nebo titul hrdiny. Nechtěl nic z toho. Tak tedy proč? Přál si přežít, žil v naději, že ho po válce čeká lepší život. V čem je jeho život teď lepší? Jenom v tom, že už nemusel znovu zabíjet. Nežil zrovna tak, jak si představoval během bitev. Co by měl dělat?

Pozoroval modrou oblohu a v tu chvíli ho to napadlo. Najde ji! Najde bělovlasou samurajku a nezastaví se, dokud ji nenajde! Musel ji znovu vidět. Chtěl vědět, co si myslela.

Yusuke se zvedl a vyrazil na svou výpravu, která už konečně měla cíl. Chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a vyptával se bělovlasou dívku s jizvou přes oko. Bohužel bez výsledku. Nikdo nic nevěděl, ani ji neviděli. Yusuke to nechtěl vzdát, a proto hledal dál. Roky plynuly. Od války už uběhlo 8 let.

Jako jedna z posledních možností bylo město, kde z něj udělali samuraje. Když stál před bránami, na sucho polkl. Vraceli se mu vzpomínky, rozhodně ne hezké.

Procházel se po městě a hledal jakoukoliv stopu po dívce. Bohužel ani tady se mu nepoštěstilo. Několikrát potkal samuraje, kteří hlídali město. Trochu ho to děsilo.

Už se pomalu stmívalo a Yusuke měl už pomalu chuť do vzdát.

,,Vypadáte nějak zoufale mladíku." Vytrhlo ho to z myšlenek. Seděl vedle něho starý muž, ani si nevšiml kdy přišel. ,,Copak vás přivádí do našeho města?" Zeptal se Yusukeho mile.

,,Někoho hledám." Odpověděl Yusuke.

,,Smím vědět koho? Třeba bych vám mohl pomoct."

Yusuke už nějak ztratil naději, že by starý pán mohl něco vědět o bělovlasé samurajce, ale naděje umírá poslední. ,,Hledám dívku s bílými vlasy a jizvou přes oko." Skoro to až zašeptal.

,,Dívka s bílými vlasy a jizvou přes oko. Pro tvé štěstí chlapče, takovou dívku jsou tu párkrát potkal."

Yusuke se na něho překvapeně podíval. ,,Žertujete!" Vyhrkl.

,,Vůbec ne." Stařík se zamyslel. ,,Tuším, že patří k velmi vznešenému klanu Hosakawa."

O tomhle klanu už Yusuke něco slyšel. Byl to klan, ze kterého pocházeli ti nejsilnější samurajové. Vzpomínal, že kapitán jeho skupiny patřil k tomuto klanu. Hosakawa Suzuya. Jen si na něj vzpomněl, projel mu mráz po zádech. Trénoval je opravdu tvrdě a bezohledně. Yusuke už nějak začal chápat, že byla ta dívka tak silná.

,,Být tebou chlapče, tak s tímto klanem bych si nic nezačínal. Mají své nitky i u císaře."

Yusuke přikývl. I přesto se nehodlal vzdát. Byl už tak blízko. Postavil se a uklonil se. ,,Mockrát vám děkuji."

Stařík jenom přikývl hlavou. ,,Přeji ti tedy hodně zdaru."

Yusuke se na staříka usmál. ,,Děkuji." A ještě jednou se uklonil.

Yusuke momentálně hledal místo, kde by mohl přespat. Pro jeho smůlu měli všude plno. Byl hladový a mrznul. Vlastně si teď ani nebyl jistý, jestli má vůbec dostatek financí. Vytáhl z brašny váček a počítal. Byl na tom hůř než si myslel. S tímto by ho přespat nenechali i kdyby měli volno. Povzdechl si.

,,Yusuke? Jsi to ty?" Uslyšel za sebou povědomí hlas a otočil se.

,,Tomoe! Tak rád tě vidím." Přišel k němu Yusuke a přátelsky ho poplácal po rameni.

,,Co tady děláš Yusuke?" Zeptal se ho Tomoe s úsměvem. ,,Myslel jsem, že chceš se samuraji seknout."

Yusuke se pousmál a přikývl. ,,Taky že ano. Nejsem tu kvůli toho, abych se znovu přidal."

Tomoe se na něho překvapeně podíval.
,,Kvůli čemu tedy?"

Yusuke se na chvíli zamyslel, bylo by divné mu říkat o bělovlasé samurajce. Pak si vzpomněl na slib, který dal před deseti lety tomu starci.

,,Musím splnit jeden slib. Věděl bys na kterém hřbitově byl pohřben Morihei Kichiro?" Zeptal se Tomoeho.

Ten přikývl a řekl ,,Na západním hřbitově."

Nejspíš bude muset nejdříve splnit slib. ,,Děkuji moc. Ještě se určitě uvidíme Tomoe." Řekl Yusuke a zamířil k západnímu hřbitovu.

Chvíli trvalo než našel náhrobek z nápisem Morihei Kichiro. Yusuke stál u jeho hrobu a vzpomínal na staříkův úsměv před tím než setnul. ,,Přišel jsem splnit slib." Zašeptal a posadil se kousek vedle, aby ho nebylo vidět, kdo ví, jak dlouho tu bude.

Yusuke seděl na hřbitově dva dny, mrznul a měl hlad, ale musel čekat. Probudila ho vůně vepřových knedlíčků, byl si jistý, že žena toho staříka ho právě přišla navštívit. Byl tak hladový, že to nevydržel.

,,Paní mohl bych si jeden vzít?" Vylezl ze svého úkrytu. Starší paní, tak kolem padesáti let, měla účes a líčení jako gejša. Koukala se na něho překvapeně, nakonec sklopila zrak. ,,Zeptej se mého muže. Přinesla jsem je pro něj." Měla příjemný hlas.

Yusuke si klekl k hrobu, spojil ruce k modlitbě a pustil se do jídla.

,,Co ti můj muž řekl?" Zeptala se překvapeně.

Yusuke polkl sousto. ,,Mrtví nemluví. Ale když žil, dal jsem mu přísahu." Překvapeně se na něj podívala.

,,Jakou přísahu?"

Yusuke se zakousl do dalšího knedlíčku. ,,Že se mám o vás a vaši dceru postarat a chránit vás."

Polknul. Nechtěl ji říkat, že to byl on, kdo zabil jejího muže.

,,Bohužel jsem byl povolán do války a nemohl tak přísahu splnit. Proto jsem tu až po deseti letech." Žena vypadala docela zmateně.

,,Takže ty jsi ten samuraj." Řekla klidně. Takže to přece jen věděla, pomyslel si Yusuke a přikývl. Přišla k němu a zvedla ruku. Yusuke čekal ránu, jakou ještě v životě nedostal. Ale ta paní ho pohladila po tváři. Zmateně se na ni podíval.

,,Musel jsi trpět vážně dlouho." Řekla mu soucitně. Nechápal to. ,,Pojď se mnou, mám k pronájmu jeden pokoj. Hádám, že nemáš kam jít. Když si najdeš práci a budeš pravidelně platit nájem, můžeš tam zůstat." Usmála se na něho.

Yusuke pořád nechápal, ale i přesto s ní šel. Pokoj, který mu ukázala byl obrovský, vlastně to bylo jedno celé patro. Překvapeně se na ni podíval.

,,Nekoukej na mě tak. Vím, že jsi musel popravit mého muže. Ale taky vím, že jsi to udělat nechtěl. Jako samuraj sis toho musel hodně vytrpět. Tohle je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat. Víš jsem ti vážně vděčná."

,,Za co?" Zeptal se Yusuke.

,,Jmenuju se Ayame, kdybys měl hlad, přijď za mnou. Dokud nebudeš mít dostatek peněz na to, aby ses o sebe dokázal postarat." S těmito slovy odešla.

Yusuke ještě pořád přemýšlel, proč to pro něho dělala. Byl z toho zmatený a nevěděl co si má myslet. Je možné, že tohle by mohl být jeho nový domov? Sundal si boty, uložil je u vchodových dveří a otevřel okno. Ayame na něho byla tak neskutečně hodná. Začne tady nový život.

V noci ho probudil zpěv. Okamžitě vystřelil z futonu a díval se z okna. Hledal ji. Slyšel to tak blízko. Nikde ji ale neviděl. ,, Zatraceně! Kde je?!" Zoufalstvím mu stékaly slzy po tvářích.

,,Yusu, co se děje?" Nejspíš vzbudil Ayame.

,,Slyšíte to?" Přikývla. ,,Slyším to skoro každou noc. Proč?"

Yusuke se znovu zadíval z okna. ,,Nevíte kdo to zpívá?" Řekl už trochu klidněji.

,,Nevím. Řekla bych ale, že někdo velmi smutný." Zívla.

,,Klidně můžete jít spát Ayame, ještě jednou se omlouvám, že jsem vás vzbudil." Omluvil se a uklonil.

,,Nech si ty formality Yusu. U mě tohle dělat nemusíš." Řekla a odešla.

Yusuke se znovu zaposlouchal do písně. Ayame měla pravdu, bylo to trochu jiné, než tenkrát. Bylo to o dost smutnější. Když píseň skončila, lehnul si znovu do futonu, ale už nedokázal usnout. Dívka s bílými vlasy je tady.