,,Asi si už odpočineme." Řekl Yusuke, když už viděl hvězdy na obloze a podíval se na ni. Sayuri navíc vypadala už unaveně. Nechtěl riskovat, že by se někde zhroutila. Občas mu nedávalo smysl jaký má o ní strach, ve válce si vedla dobře. Někdy měl i pocit, že on sám spíš potřebuje zachránit. Ale teď.. Teď, když ji viděl, připadala mu spíš jako bezbranné dítě na ulici, které nutně potřebuje pomoct. Nechápal to, byl si jistý, že taková nebývala.

Sayuri se na něho pousmála a přikývla, byla ji zima, měla hlad a nejradši by zalehla do měkkého futonu. Tahle situace nebyla dobrá. Necítila už ani prsty, jak na rukách, tak na nohách. A v tomhle mrazu měli spát, pokud neumrznou ještě dřív. Pořád Yusukeho nechápala, proč ji tak moc pomáhal? Proč kvůli ní riskoval svůj život? Připadala si zbytečně, neměla už takovou sílu jako dřív. Ta už dávno vyprchala.

Yusuke rozdělal oheň a chvíli si ohříval ruce. Doufal, že do rána neumrznou. Sám se trochu třásl. ,,Půjdu sehnat něco k jídlu." Usmál se a šel hlouběji do lesa.

,,Půjdu s tebou." Řekla Sayuri, nechtěla být sama. Bála se, že už se nevrátí. Nechtěla na něco takového ani pomyslet.

,,To ne, musíš hlídat oheň. Budu za chvíli zpět." Usmál se na ni a pohladil ji na tváři. ,,Budu brzy zpět." Pak se otočil a šel dál. Slyšel řeku. Ulovit ryby bude snadnější než lákat zajíce na past a srny budou už dávno schované.

Když došel k řece, našel pár klacků, hodil je ke břehu a vešel po kolena do vody. Byla ledová, bude si muset pospíšit. Vytáhl katanu a číhal na ryby. Byla tma, bylo to daleko těžší, než čekal, ale tohle běžně dělal. První ryba mu z meče vyklouzla a Yusuke tiše zanadával. ,,Takhle to asi nepůjde." Povzdechl si. Když byl meč ostrý, kluzká ryba z něj prostě sklouzne.

Chvíli přemýšlel co teď. Pak ho něco napadlo. Šel na břeh a z klacků, které tam hodil si udělal provizorní šípy, osekal jim špičky, to by mělo stačit. Vzal si tři klacky a šel zpět do vody, přišla mu ještě studenější než před tím. A moc tomu ani nepřidávalo to, že sněžilo, a bylo to čím dál hustší. Jestli si nepohne, tak se snad ani za Sayuri nedostane.

Jakmile viděl nepatrný pohyb ve vodě, instinktivně zabodl šíp. Trefa, první, nebo spíš druhá ryba, byla jeho. Chytil takhle ještě druhou, třetí, čtvrtou. Sundal je z klacku a dal si je do vaku, budou potřebovat ještě něco na snídani.

Sayuri začínala být nervózní, měla pocit, že je pryč už hodně dlouho, kdyby jí to její promrzlé tělo dovolovalo, šla by ho hledat. Takhle byla aspoň ráda, že cítí trochu tepla z ohně.

Rychle se otočila a rozhlížela se, slyšela prasknutí. Znovu a zas. Srdce ji tlouklo a už pomalu sahala po meči. Bylo to čím dál blíž. ,,Yusuke? Jsi to ty?" Zeptala se, jak čekala, bylo to bez odpovědi. Vytáhla meč z pochvy a držela ho před sebou připravená k útoku. Adrenalin se jí dostával do těla rychleji, zbystřil se jí zrak i sluch. Zavřela své slepé oko, mátlo ji to. Nebyla na něj úplně slepá, ale viděla na něj dost špatně.

Uslyšela slabé zakňouraní. Překvapeně před sebe hleděla. Nebyli to ani samurajové, ani žádný medvěd, jak se obávala. Bylo to malé mládě lišky. Přilákal ho asi oheň. Oddechla si, schovala meč zpátky do pochvy a sedla si znovu k ohni.

Malé lišče ale bylo zvědavé a opatrně se přibližovalo k oranžovému světlu, ze kterého šlo i teplo.

Sayuri ho pozorovala, bylo divné, aby se divoké zvíře takto přibližovalo k lidem. ,,Kde máš mámu?" Usmála se a opatrně k němu natáhla ruku.

Lišče trochu zaváhalo a couvlo.

,,Neboj." Usmála se na něho.

Lišče k její ruce váhavě vyšlo a očichalo si ji. Necítilo žádné nebezpečí a tak šlo blíž k ohni.

,,Opatrně." Zazubila se Sayuri.

Lišče neposlouchalo a dál se blížilo k ohni, snažilo se rozeznat ten pach. Už to ale dost pálelo a bolestně zakvičelo.

Sayuri ho rychle vzala od ohně a položila si ho na klín. ,,Ty jsi trdlo." Zazubila se a zabalila si ho k sobě do kimona.

Muselo mrznout. Asi se zabloudilo od mámy, ale ani ji nevolalo, že by byla moc daleko? Nebo, že by ji lovci zabili? Bylo spoustu možností, každopádně bylo teď samo. Bylo hrozně maličké, možná mělo sotva měsíc nebo dva.

Sayuri měla ráda zvířata, rodiče ji ale nikdy nedovolili si vzít nějaké domů. Ale když mohla, vždycky se o nějaké postarala.

,,Už jsem tady, i s večeří." Slyšela už tak známý hlas a radostně se na něho podívala. Vrátil se.

,,Copak?" Zazubil se Yusuke a nožem ryby začal kuchat.

,,Máme společnost." Usmála se Sayuri.

Yusuke se na ni trochu vyděšeně podíval, musela se zasmát. Vytáhla si mládě z kimona a šla k němu blíž.

,,Zatoulalo se." Usmála se na něho.

,,Myslíš?" Zeptal se Yusuke trochu překvapeně, už čekal všechno možné, ale malou lišku teda fakt ne.

,,Vezmeme ji sebou?" Zeptala se ho. Chtěla si ho vzít, bylo maličké, takhle by ho nechali na pospas smrti.

Yusuke se zazubil, nedokázal ji říct ne. ,,Ale nesmí nás zdržovat."

,,Neboj." Uculila se Sayuri a objala ho. ,,Děkuju."

,,Nemáš za co." Zasmál se Yusuke a objal ji nazpět, tak rád viděl její úsměv, a že má z něčeho radost. Malé lišče mu vážně nedělalo problém.

Když ryby dokuchal, postupně je napíchl na klacky a přiložil k ohni.

,,Je ti zima?" Zeptal se Sayuri a sedl si k ní.

,,Celkem jo." Pousmála se a podívala se na něho, až teď si všimla, jak moc hezký obličej má. Divila se, že i po válce mu na něm nezůstala žádná jizva.

Yusuke si ji k sobě přitiskl, chtěl ji zahřát, aspoň trochu. I když byli na útěku, cítil se šťastný. V její blízkosti. Nic mezi nimi takhle nebylo, ale on věděl, že by pro ni udělal všechno. Jeho city k ní byli tak silné.

,,Jak mu budeme říkat?" Usmála se na něho.

,,Našel si tě, je na tobě, jak mu budeš říkat." Yusuke ji úsměv opětoval a lehce ji políbil na čelo, nevěděl proč to dělal, potřeboval to.

Sayuri se lehce začervenala a opřela si o něho hlavu. ,,Co třeba Nami?"

,,Vymyslíš hezká jména." Zazubil se a lišče pohladil.

Nami spokojeně zvedla hlavičku a dívala se na ně, pak si zívla, schoulila se do klubíčka a usínala.

,,Roztomilé." Culila se Sayuri.

Jako ty, pomyslel si Yusuke. Ale jenom se usmál a přikývl. Pak ji podal už upečenou rybu a sám si vzal. Na zítřek potřebovali dost sil.

Když dojedli, Sayuri se o něho opřela a zavírala oči. Byla unavená, jak už dlouho ne.

Yusuke ji objal, aspoň ona ať si odpočine, on musel hlídat. Sám to ale nevydržel a po pár hodinách taky usnul.

Probudila ho až prudká bolest, kterou cítil a kovová pachuť v puse.

,,Bylo to lehčí než jsem čekal." Ušklíbl se Suzuya a kopnul Yusukeho do břicha.

Ten se pořád vzpamatovával z toho, co se vlastně děje, než mu to došlo. To už ale dostal další ránu. Vyplivl krev a díval se na Sayuri, která se na něho prosebně dívala.

Nedokázal nic ale udělat, měl už svázané ruce.

,,Půjdeš před císaře, tam tě čeká.. ty víš moc dobře." Zasyčel Suzuya. ,,A ty!" Ukázal na Sayuri. ,,Ty se budeš dívat."

Sayuri tekly slzy po tvářích. ,,To nemůžeš!"

Suzuya k ní přišel a praštil ji. ,,Můžu dělat co chci. Naopak ty, ty nemáš žádné právo vůbec otevřít hubu, pokud se tě někdo neptá!"

Sayuri cítila takovou nenávist, jak ještě nikdy. Plyvla na něho krev, kterou v puse chvíli držela. ,,Jsi jenom odpad, co si myslí, že může dělat co chce." Řekla poměrně klidně.

Ten ji znovu praštil, do tváře a do břicha. Yusuke se na to nemohl a nechtěl ani dívat, ničilo ho to, ta bezmoc. Mohl vůbec nic dělat. ,,Jenom ubožák dokáže uhodit ženu, natož vlastní dceru." Řekl nakonec, raději to schytá on.

,,Ty! Ty mě budeš moralizovat?! Ty smrade jeden?! Já tě vychoval, cvičil tě a ty se chováš jak naprostý spratek!" Křičel na něho Suzuya a přitom do něj kopal.

,,Já o to nikdy nestál." Řekl Yusuke bolestně. Bolelo ho snad všechno, ale lepší, než aby to bolelo Sayuri.

,,Blbý." Řekl Suzuya. ,,Jdeme." Nakázal samurajům a oba zvedli ze země.

Yusuke věděl co ho čeká a co nemine. Seppuku, hanlivě harakiri, sebevražedný obřad, při kterém si samuraj sám musí rozříznout břicho. Bolest, kterou při tom samuraj cítí.. při té představě mu přejel mráz po zádech. Nejhorší bylo to, že většina samurajů to brala jako čest a znak věrnosti. Nikdy tuhle ideologii nechápal a ani nechtěl. Chtěl být vždycky sám za sebe. Takže takhle nakonec skončí. Zradil císaře a všechny samuraje. Necítil ale vinu, naopak, byl hrdý. Nenechal si nikým přikazovat.

V císařském městě seděl několik dní ve vězení, než došlo k obřadu. Když k tomu mělo dojít, okoupali ho, oblékli do svátečního kimona a sepli mu vlasy do vysokého copu. Pro případ, že by mělo dojít k setnutí hlavy.

U obřadu byl vždycky jeden člověk, přítel toho, který klečel před císařem při seppuku. Měl by to být někdo blízký, aby v případě, že vidí velké utrpení setnul svému příteli hlavu a ukončil to.

Yusuke nevěděl, kdo bude mít tuhle úlohu. Neměl už žádné blízké přátele. Lhal by, kdyby řekl, že se nebojí. Bál se. Bál se jak ještě nikdy. A co Sayuri? Od té doby o ní neslyšel, i když se ptal. Nikdo mu nic neřekl.

,,Je čas." Řekl Suzuya skoro až nadšeně.

Vážně měl takovou radost ze smrti? Yusuke ho nikdy nechápal. Vyžíval se v týrání, znásilňování a zabíjení. Nechápal proč. Proč to dělal.

Do císařského paláce to netrvalo tak dlouho, počítal každý schod, který do něho vedl. S každým schodem se bál víc. Nakonec už byl před císařem, jeho pánem.

Sayuri stála jen kousek od něj, oči plné slz. Nechtěla to vidět, nechtěla, aby zemřel.

,,Ty jsi byl vždycky ten poslední, koho bych čekal na popravišti." Řekl mu smutně. ,,Senjuu Yusuke, udělím ti jednu milost, že jsi to ty. Můžeš mít jedno poslední přání. Samozřejmě to nemůže být nic, jako propuštění."

,,Rozumím." Řekl Yusuke potichu.

,,Tak tedy?"

,,Mohl bych naposledy obejmout Sayuri?" Vyslovil své přání. ,,Pokud bude chtít i ona." Řekl potichu.

,,Můžeš." Řekl císař a kývl na samuraje, aby ji pustili.

Sayuri se k němu hned rozběhla a objala ho. ,,Já nechci abys zemřel." Vzlykala a tiskla se k němu, nechtěla ho pouštět.

,,Neboj se." Špitl Yusuke a objímal ji. ,,Bude to dobrý." Hladil ji na zádech.

,,A co bude dobrý? Vždyť zemřeš." Plakala. Těžko se jí dýchalo, nechtěla to.

Yusuke se lehce odtáhl a pohladil ji na tváři. ,,Něco jsem ti slíbil, ne?" Usmál se na ni a něžně přitiskl svoje rty k jejím.

,,To bylo už víc než objetí!" Vykřikl Suzuya a dal povel samurajům, aby ji odtáhli.

,,Yusuke!" Vzlykala Sayuri a držela ho, dokud to bylo možné.

,,Miluju tě." Usmál se na ni Yusuke a poklekl před císařem.

Císař si povzdechl, nelíbilo se mu, že to musí udělat. Zákon byl ale zákon. ,,Přítel smrti." Řekl.

,,Není to tak dlouho, Yusuke." Uslyšel známý hlas. Takže on bude jeho přítel smrti?

,,Tomoe.."