Třetí kruh – Severní Evropa, 23. března 2029, 17:45

Shayde po nějaké době sebrala dost síly, aby se vyprostila z kožených pout. Všimla si, že když Stefan odcházel, nezamknul dveře. Možná v něm zůstala nějaká část dobrá.

Bolelo ji vzpomínat. Muž, který s ní mluvil byl tak málo Stefanovi podobný.

Rychle vstala a podívala se skleněným okýnkem na chodbu. Nabízel se jí ovšem jen výhled na malý úsek přede dveřmi, který byl bíle vydlážděný.

Otevřela dveře a spatřila strážce s černou helmou, jež stál vedle dveří. Vykřikl podivným sípavým hlasem. „Poplach. Cela 57." Pak se rozmáchl, aby ji udeřil černým obuškem.

Těsně předtím, než rána přistála, zachytila zbraň jednou rukou a tou druhou spodním hákem udeřila do přilby vojáka.

Helma mu spadla. Shayde se zarazila. Člověk, na něhož se jí nabídl pohled, měl celý obličej zkroucený malými jizvami a v nich nanesenou černou barvu. Bělma očí měl protkaná červenými žilkami a zuby vybroušené do špiček jako predátor.

„Kdo jste?" Zeptala se.

Z jeho tmavých očí čišel chlad a díval se na ni pohledem netvora, vraha a šílence. „Sloužíme Třem našim bohům."

Napodobila jeho pohled a ušklíbla se. „Ne. Nesloužíte. Jste jen skupina červů, co páchá ve jménu bohů zlo. Takoví jako vy musí být z povrchu vymazáni." Kůží se jí prorvaly drápy a sevřela jeho krk, až černé lesklé pařáty protnuly tepnu a ochutnaly světle červenou tryskající krev.

Nechala ho v chodbě a vydala se za svitu poplašných rudých světel ke schodům ze sklepa.

Musí pryč a najít Daniela. Dívala se do oken dveří, ale cely byly buď prázdné, nebo v nich byli bledí lidé s nepřítomnými výrazy

Když kráčela, zvuk jejích kroků na kamenných schodech, přidušené chroptění strážce v chodbě a opakované hlášení o poplachu, tvořily děsivě krásnou symfonii.

Na posledním schodu se usmála na formaci pěti stráží v chodbě, mířící na ni zbraněmi.

***

Daniel ještě nějakou dobu čekal skrčený pod větvemi stromu, které ho škrábaly na týle a v tichu naslouchal pouze svému tepu, jenž se pomalu zklidňoval. Jak se mu z těla vyplavoval adrenalin, začal uvažovat jasněji a na jeho mysl zaútočily obavy o Shayde, ale zahnal je vzpomínkou na slova Smrti. Zvíře jen tak nebude zlomeno.

„Danieli?" Ozvalo se za ním.

Otočil se a spatřil Shayde se špinavým obličejem, rozcuchanými vlasy a kapkami krve na tváři.

„Jsi v pořádku? Kdo jsou ti lidé?" Vyhrkl a zvednul se.

„Ano jsem, ale měli bychom rychle vypadnout. Je to šílený kult."

Otevřel pusu, aby se zeptal, proč musí odejít tak rychle, ale předběhl ho mohutný výbuch a zámek se ocitl v plamenech.

„Víš, co je největší pitomost, Danieli?" Prohodila Shayde a vydala se po lesní vyšlapané cestě.

„Ne, to nevím."

„Napsat ve skladu na hořlavou směs POZOR NEBEZPEČÍ VÝBUCHU. Ten nápis ti přímo vnukne nápad." Po chvíli dodala tišším hlasem. „Snad jsme měli štěstí a Stefan tam zemřel také." Několikrát zamrkala, jako by zaháněla slzy.

***

Přišli do malé vesničky, jejíž někteří obyvatelé leželi mrtví na zemi se spáleným obličejem a nešly tak rozeznat rysy jejich tváře.

Shayde stiskla rty. „Zatraceně."

Uprostřed ulice se Stefan v těle mladíka v obleku narovnal a pousmál se.

Hra na kočku a myš právě začala.