Třetí kruh – Severní Evropa, 23. března 2029, 11:00

Autobus se dlouho neobjevoval na obzoru a Daniel neměl hodinky, aby zjistil, kolik je hodin a za jak dlouho má vozidlo hromadné dopravy přijet. Usadili se tedy na lavičce, pokryté odloupávající se hnědou barvou.

„Jaký byl?" Prolomil ticho Danielův hlas, zatímco pozoroval silnici poprášenou barevným listím.

„Kdo?" Shayde sebou trhla při otázce, které ji vyrvala z hlubokých úvah.

„Stefan. Můj předek."

Kývla, aby mu dala najevo, že otázku pochopila, a chvíli mlčela, než odpověděla. „Byl to velmi hodný člověk, který by neublížil ani mouše. A přitom měl strašně velké ruce a byl vysoký. Měl rád procházky lesem a jedl med přímo ze sklenice prsty." Smutně se usmála. „Trávili jsme spolu hodně času, než...se to zkomplikovalo."

Než Život vyhostil lidi a ji uvěznil. „A vy dva jste spolu nikdy nepřemýšleli o založení rodiny?"

„A pořízení dvaceti koček, domku bokem ode všeho a vytvoření pěti dětí?" Podívala se na něj s jedním obočím povytaženým. Opravdu nevypadala jako rodinný typ. Pak si povzdechla. „Ne. Neuvažovali. Jediné, co jsme si přáli bylo, abychom se nemuseli schovávat v lese a mohli spolu sdílet domov."

„Věděl, kdo jsi?"

„Myslíš co jsem. Nevěděl. Lhala jsem mu. Smrtelníci se nás bojí. Opustil by mě, nebo by se na mě díval se strachem." Povzdechla si provinile.

„Co vůbec jsi?"

„Vždyť víš. Viděl jsi mě." Zadívala se na popraskanou asfaltovou silnici před sebou, aby nemusela čelit pohledu jeho modrých očí.

„To ano. Vím, jak vypadáš. Ale myslel jsem tvůj druh, jak se jmenuje. Jsi démon? Vtělení nějaké energie?"

„Smíříš se s odpovědí, že některé věci je pro tvůj klidný spánek lepší nevědět?"

„Ne, pokud se to týká tebe. Chci tě opravdu znát." Polknul.

„Žily nás stovky v dimenzi, která se rozkládala ještě za touto." Mávla rukou k ocelově šedému nebi, které se zatahovalo k dešti. „Ve zkratce se jednoho dne naše dimenze začala rozpadat, a tak se někteří z nás rozhodli uniknout skrz uměle stvořenou trhlinu a doufat, že přistanou na rovné zemi. Vše bylo ale hodně nestabilní, a tak se trhlina rozvětvila a provrtala i váš svět. Tam tři z nás přistáli. Pokoušeli jsme se spojit a najít ostatní, ale marně. Co jsem? Abych ti řekla tu nejčistší pravdu, pořádně ani sama nevím. V mém rodném světě čas podléhá jiným zákonům než tady, takže stejně jako mé tělo, které tam bylo zrozeno. Stárnu pomaleji, ale nejsem nesmrtelná."

„Tvá...podoba je velmi podobná popisu démona." Podíval se na ni Daniel. Myslel její pravou podobu, číhající pod zranitelnou lidskou kůží.

„A jeden by řekl, že z démonů budeš znát podobu pouze succuby." Neodpustila si rýpnutí.

„Jo, té jsi podobná teď." Pronesl pobaveným tónem.

Začala se smát. „Trochu zapracuj na komplimentech, co dáváš ženám. Ne každá chce být označena za parazitického démona."

Usmál se. To měla pravdu, ale Fary považovala jeho zvláštní lichotky za roztomilé.

Shayde se na něj dívala zkoumavě, již bez úsměvu. „Ty ji miluješ, viď?" Její hlas zněl téměř bolestně.

„Ano." Hlesl. „Je mi líto, jestli tě to pohoršuje nebo zraňuje, ale nemůžu si pomoct."

„Ne. Nech toho omlouvání se. Neděláš nic špatného. Já jen tě mám ráda a nechci o ten vztah mezi námi přijít."

Usmál se na ni. „Ale to nepřijdeš. Vždyť jsi Zvíře, nemůžu tě jen tak zazdít."

Věnovala mu jemné pobavené šťouchnutí do žeber se zaprskáním jako do dveří přivřená kočka. „To opravdu nemůžeš."