Dívence po hodinách pláče došly slzy, a tak jen přerývavě vzlykala v rohu studeného vozu s mřížemi, do něhož ji zavřeli a vezli neznámo kam.

Skrz mříže uviděla červené střechy domů, když konečně zastavili. Zamrkala, když stráže otevřely dveře a ji oslepilo jasné vycházející slunce nad obzorem.

Muži ve zlatém brnění byli mlčenliví jako duchové a hrubě ji táhli ke dveřím jednoho domu s jasně zelenými dveřmi.

Vyšší voják kopl do dveří a jeho okovaná bota poškrábala barvu. Dveře se rychle otevřely a vyšla žena ve středním věku se stříbřitými vlasy sepnutými v drdolu na temeni, rovnými rty, zlatýma očima a mírně zahnutým nosem v laskavé tváři. Její štíhlé tělo zakrývaly bílé lněné šaty a hnědá zástěra se skvrnami od vaření. Z domu se nesla vůně dušené zeleniny a vařeného masa. „Přejete si?" Promluvila příjemným hlasem.

„Tady máš další krk na nakrmení. Ať ti neuteče. Je poslední svého rodu. Královna ji chce živou." Vyštěkl voják dutě skrz helmu a podal hospodyňce měšec, který hlasitě cinkal.

Žena sklonila hlavu a vzala si peníze.

Vojáci holčičku upustili na dřevěnou podlahu a odcházeli.

Majitelka domu zavřela dveře a klekla si k holčičce, která našla poslední zbytky slz a ty jí teď tekly po tvářích.

Žena vytáhla kapesník a mlčky dívce otírala mokré oči.

Po mahagonových schodech s hlasitým dupáním seskákal asi desetiletý chlapec. Výskal, máchal rukama jako křídly a za příliš velkým opaskem měl zastrčený dřevěný meč. Měl zlaté vlasy i oči a hezkou tvář, která se okamžitě zamračila, jakmile spatřil holčičku a její oči barvy roztavené mědi, do nichž padaly černé vlasy. Vytáhl meč. „Zemři, zloději křídel!" Zakřičel a než žena stačila zasáhnout, švihl holčičku do boku dřevěným mečem, který jí odřel kůži v místě, v něm byly šaty roztržené.

Žena chlapci vytrhla meč a odhodila do kouta. Zvýšila na chlapce hlas. „Jak se to chováš? To je náš host a ty budeš slušný. A teď utíkej nasekat dříví."

Kluk se na holčičku ušklíbl a utekl.

Žena začala dívce ošetřovat ránu. „Omlouvám se za svého syna. Jsem si jistá, že se uklidní a do pár dnů se stanete přáteli. Jak se jmenuješ?"

Holčička měla sklopenou hlavu a smutně koukala do země.

Vzala dívčinu hlavu a zvedla ji. „Budu ti říkat Shayde. To znamená stín. Aby sis pamatovala, že vše dobré je jako stín. Pořádně si toho všímáš jen když svítí radostné slunce, ale nevidíš to, když je smutná noc. Musíš věřit, že okolo pořád něco dobrého je, i když to právě nevidíš."