Před rokem

Z mraku jemných úlomků s řevem vyletělo hejno nestvůr. Danielovi připomínali podvyživené lidi v poslední fázi rozkladu s dvěma páry blanitých křídel na zádech, žlutýma očima a půl stopy dlouhými drápy. Prvnímu, co se na ně vrhl, bodl do oka a nůž lehce s nepříjemným čvachnutím zajel až do lebky. Vytáhl ostří, z nějž kapala žlutá tekutina a vrazil ji dalšímu monstru do hrudi. Na okamžik se mu tam nůž zasekl mezi křehkými žebry a jeden z netvorů toho využil. Otevřel tlamu plnou hnijících ostrých zubů, vrhnul se na Daniela a zakousl se mu do ramene.

Pozvedl již uvolněný kuchyňský nůž a zabodl jej nestvůře do krku. Z tepny vystříkla černá hustá tekutina, páchnoucí jako splašky. Monstrum se zachrčením uvolnilo stisk, a tak jej shodil na dlážděnou zem.

Padl na kolena. Rameno měl ochromené bolestí a před očima mu naskakovaly černé skvrny, které jako rozkvétající květiny pomalu zaplnily jeho zorné pole.

Poslední, čeho si všimnul, bylo další monstrum, které se k němu střemhlav řítilo a muže v kápi s maskou lišky, který vykročil ze sutin a na zem setřásl pouta

***

Konečně byl volný. Po tolika letech, kdy v něm tma a samota živila nenávist.

Otočil se a pozoroval ženu s havraními vlasy, jak se mění ve vlka. Zničí ji. Kvůli ní byl zavřený. Ale bude ji muset vylákat. V tomto světě byla příliš mocná a moc bytostí ji tu bránilo. Až bude u jeho nohou umírat, bude sama, opuštěná a zlomená.

Pomalu odešel a přitom si pískal melodii, oproti níž zněl okolní nářek jako šťastné výkřiky.