"Povíš mi, jak dlouho ho miluješ?" Když nad tím teď tak přemýšlela, možná nebyl nejlepší nápad nechávat Chloe brouzdat po internetu. Žena pak začala pokládat otázky, na něž Katherine neznala odpověď. "Přišlo to tak rychle a nečekaně, že ani nevím, kdy to začalo," zašeptala Katherine, kousájíc se do spodního rtu. "Zní to úžasně," usmála se Chloe na svou neteř. "Škoda, že ho neznám. Ráda bych ho někdy poznala." Ona slova přiměla Katherine si povzdychnout. "Když se někdy vrátí," zamumlala sotva slyšitelně. "Pochybuješ?" zamračila se starostlivě Chloe. "Jo," přitakala brunetka. "Ale ne o něm," vyhrkla rychle, když si všimla ženina zkoumavého výrazu. "Pochybuju o jeho práci. Vždycky se něco vyskytne." "Katie, nepřeháníš trošku?" "Ne. Stalo se to několikrát na tour. Neočekávaný rozhovor, zdržení se s fanoušky, protáhnutí vystoupení..." pokrčila rameny. "Nevyčítám mu to. Naopak se to snaží pochopit," vysvětlila. "Jen je těžké vyrovnat se s tím, že to má nastavené stejně, jako Justin." "A tím myslíš co?" chtěla vědět žena. Obávala se, že věděla přesně, kam tím její neteř mířila. "Že má na prvním místě práci." A nespletla se.

Vážně si moc přeju, abys tu teď byl se mnou.

Odeslala zprávu, když se po sprše vrátila v noční košili a županu do pokoje. Chyběl jí. Kdykoli najela na nějakou sociální síť, viděla tam jeho tvář. Ať už šlo o příspěvky někoho z Přeludu či články o jeho životě, vždycky se jí zastesklo. Doma byla už týden. Na tour se vracet nehodlala. Manažerovi Přeludu se to nelíbilo a ona nechtěla jít proti němu. Navíc nyní nechtěla jen tka opustit Chloe. Už tak ji užíraly výčitky za to, že si dovolila odjet, zatímco její teta byla v kómatu. Znuděně najela na fotografii, jíž sdílel Dominick těsně poté, co se vrátila domů. Šlo o starší fotografií jich dvou, jež měla neoficiálně potvrdit jejich vztah. Nějaké větší oznámení si nechávali na chvíli, kdy by byli opět spolu. Tisíce komentářů skrývaly poklady v podobě podporujících fanoušků, ale také spousty nenávistných slov, jež byla mířena na dívčinu osobu. Kat nebyla naivní. Věděla, že to přijde. Přesto to ale bolelo.

Videohovor?

Vyrušila ji z pochmurných myšlenek zpráva od jejího přítele. Neváhala ani vteřinu. Zapnula notebook, položila jej na klín a jen, co se na obrazovce objevil příchozí hovor, přijala jej. "Ahoj, lásko," pozdravil ji mladík chraplavým hlasem. "Ahoj, Nicku," usmála se. "To už ti tak moc chybím?" "Ty vždycky," odpověděla, upravujíc si notebook na klíně. "Nikdy jsme spolu nebyli delší dobu sami." "Tak co kdybychom v létě někam na týden zmizeli?" navrhl Dominick nejistým hlasem. Zdálo se, jako kdyby se bál, že jej pošle do háje. "Ty a já?" zeptala se dívka neskrývajíc potěšení. "Ty a já," potvrdil mladík s širokým úsměvem na tváři. Byl rád, že z toho měla radost. "To by bylo skvělý, Nicku. Díky." "Jsi moje přítelkyně, lásko. Je moji povinností dělat tě šťastnou." Ona slova ji hřála i srdce.

"Jsi šťastná, lásko?" zeptal se mladík své přítelkyně. Sice tak momentálně vypadala, ale když mj poslední dny psala, zdála se smutná. Bez energie. Katherine si povzdychla. "Jen když mluvím s tebou," odpověděla tiše, plně si vědoma toho, že Dominickovi za pár minut začíná koncert, a tak brzy budou muset hovor ukončit. Byl od ní až příliš daleko. Stejně jako si jej ona přála nyní po svém boku, byl by i on nejradši u ní. Chtěl ji sevřít ve své náruči a už ji nikdy nepustit.

Přestože od začátku věděli, že to bude těžké a neobejde se bez trpělivosti a několika týdnů či měsíců odloučení, trpěli. Pro oba to bylo děsivé a frustrující. Ona jej potřebovala u sebe. Aby byl s ní. A on zase potřeboval jí. Bylo jim dovoleno poznat, jak úžasné to je, když máte vedle sebe někoho, o koho byste se mohli opřít. Někoho, kdo je stále při vás a ani na chvíli se od vás nehne. Nyní však dostali okusit, jak by jejich společný život doopravdy v budoucnu vypadal. Dlouhá odloučení, urážlivé komentáře a osamělé noci, při nichž vzpomínali na chvíle, kdy mohli být s tím druhým, aniž by museli myslet na budoucnost. Zdálo se to jako temné, nepříjemné vyhlídky. Oni však doufali, že to nějak zvládnout. Že to překonají. Ať to bylo jakkoli, ať už je dělily tisíce kilometrů, furt měli jeden druhého. A to bylo nakonec to jediné, na čem jim záleželo.