Život pomalu couval před vztekem, čišícím z bílých očí Smrti.

„Ale vždyť žije. Zasloužila si to. Vzala nám křídla." Zlatovlasý mladík se zakoktával.

„Skutky minulosti v minulosti zůstávají. Ten spor se již dávno vyrovnal. Kdybychom řešili staré spory i my dva, víš, co by se teď dělo? Víš, čí rod je na vině, že zanikla dimenze? Čí rod chtěl moc čerpat ze základu dimenze? Víš, kdo by z nás dvou přišel o hlavu?" Přitiskla kosu na krk Životu a lesklý kov potřísnila kapka krve.

Život byl přitisknut na skálu a měl křečovitě zavřené oči. „Já za to nemohl. Byl jsem jen kluk."

„A ona byla jen malá dívka, když jste přišli o křídla." Oddělala kosu a Život vydechl ulehčeně.

„Ale překročil jsi hranici a trest tě nemine." Smrt mu znovu přiložila kosu na krk a ta zazářila modře. „Vše, co uděláš bude provázet smůla. Nenajdeš štěstí, každé dveře se před tebou uzavřou, každý tvůj služebník tebou bude pohrdat, než pochopíš, že my jsme tvá jediná rodina a rodina drží při sobě. Tak zní prokletí, jež zruším, až dokážeš, že jsi dobrým bratrem."