Autorka: Wertscha

Dílo: Velká bonbónová loupež

Teplé májové odpoledne přímo vybízelo k procházce. Vyrazil jsem tedy do lesa a ztracen v myšlenkách se vydal podél potoka. Šel jsem už dlouhou dobu, všechny zvuky civilizace zůstaly daleko za mnou. Bylo slyšet jen šumění listí, bzučení hmyzu a zurčení vody tekoucí v potoce, což byla velmi příjemná změna oproti typickým zvukům velkého města, které jsem poslouchal každý den.

Potok se najednou stáčel prudce doleva a tvořil hranici rozlehlé louky. Zastavil jsem se a s údivem koukal na tu nádheru před sebou. Louka byla plná žlutých květin, které ve svitu jarního slunce téměř zářily. Břeh potoka byl porostlý blatouchy, které postupně přecházely v pryskyřníky. Místy jsem zahlédl i trsy trýzele. Okouzlen tou podívanou jsem se vydal dál po louce a kochal se květy okolo. Jak jsem se vzdaloval od potoka, postupně se objevily prvosenky a tařice, až jsem se přiblížil ke skalnatému kopci porostlému třezalkou. Vystoupal jsem kousek výš a posadil se na skálu, abych si mohl ten pohled pořádně vychutnat.

Najednou mou pozornost upoutal pohyb ve stínu mezi stromy na okraji louky. Soustředil jsem se na to místo, až jsem po chvíli zahlédl odlesk kovu na nějakém voze a pohyb zvířete před ním. Nedalo mi to, seskočil jsem ze skály a opatrně se vydal na průzkum.

Pomalu jsem se blížil k místu, kde jsem zahlédl pohyb. Zadíval jsem se do stínu a spatřil dřevěný vůz pobitý kovovými pláty, ve kterém byli zapřaženi dva statní kozli. Moment, opravdu vidím kozly? Protřel jsem si oči, ale výjev přede mnou se nezměnil.

Z přemýšlení, kde se zde ten podivný vůz vzal, mě vytrhlo zaržání koně, kterého jsem si dosud nevšiml. Stočil jsem pohled po zvuku a vytřeštil oči. Na kraji louky, ve stínu vysokého stromu, se pásl obrovský kůň. To by nebylo tak divné, kdyby neměl osm nohou. Co se to tady děje?

Začal jsem se rozhlížet okolo, zda nenajdu nějakou stopu po majiteli těch divných dopravních prostředků. V tom se z lesa vynořil neuvěřitelně veliký chlap, jeho dlouhé prošedivělé vlasy mu spadaly na široká ramena a vousy dosahovaly téměř do pasu. Oblečený byl v kůži a na hlavě mu seděla helma s rohy. To, že v ruce drží oštěp, už mě ani moc nepřekvapilo.

Zatím si mě nevšiml, tak jsem se snažil prohlédnout si ho. Byl mi povědomý, což bylo dost zvláštní. Určitě jsme se spolu nesetkali, tím jsem si byl zcela jistý. Moment, začalo mi to docházet. Kůň, oštěp, ty hadry. Vždyť je to bůh Ódin. Rychle jsem se pokusil ovládnout svůj naprosto šokovaný výraz.

Ódin mezitím shodil z ramene mladého divočáka, kterého očividně ulovil v lese a jakmile se narovnal, upřel na mě pohled svého jediného oka.

„Zdravím tě, smrtelníku."

„Dobrý den, pane," pronesl jsem opatrně a snažil se na něj nezírat moc udiveně.

V dalším rozhovoru nás vyrušily hlasy blížící se z lesa. Podle sluchu jsem určil, že se jedná o dva muže, kteří se hádají o tom, kdo nese víc dřeva. Pozvedl jsem obočí a Ódin se otočil směrem k lesu, kde se zrovna objevila jeho mladší kopie.

„Chováte se jak malé děti," vyštěkl na Thóra jeho otec.

„To řekni Lokimu," vyprskl Thór a kývl hlavou směrem k nejhezčímu chlapovi, jakého jsem v poslední době viděl. Ódinův pobavený pohled mým směrem mi připomněl, s kým mám tu čest a že by nebylo špatné hlídat si raději i myšlenky.

„Hoďte dřevo k ohništi a vybalte zásoby," rozdával Ódin úkoly, „máme hosta."

V tu chvíli se na mě upřely dva pohledy, Thórův podezřívavý a Lokiho zkoumavý.

Po našem seznámení se Ódin vrhl na stahování divočáka a Thór s Lokim šli k vozu, aby vyložili zásoby. Rozhodl jsem se jim pomoci a opatrně, tak, abych se vyhnul kozlům, jsem se přiblížil k vozu.

Najednou se začal Thór téměř hystericky přehrabovat v bedně se zásobami. Nechápal jsem, co se stalo, a podle výrazu v Lokiho tváři jsem nebyl sám.

„Thóre, co..." nestihl Loki doříct, než byl rozzuřeným Thórem přitlačen ke stromu.

„Kam jsi dal moje bonbóny?" zavrčel Lokimu do obličeje.

Vůbec se mi nelíbilo, jak Loki modral, ale než jsem stihl něco říct, ozval se za mnou Ódinův pevný hlas.

„Okamžitě ho pusť, synu."

„Ukradl mi bonbóny," vrčel Thór aniž by povolil své sevření.

„Neukradl," zasípal Loki a snažil se uvolnit.

„On to nebyl," vyštěkl Ódin na syna, „celou dobu byl s tebou, ty idiote."

Když Thór povolil sevření Lokiho krku, oddechl jsem si, ale rychle mi došlo, že předčasně. Thór se totiž se zuřivým výrazem otočil přímo na mě a do ruky mu vklouzlo jeho kladivo. Než jsem stačil cokoliv říct na svoji obranu, ozval se chraptivě Loki.

„Robert ne. Nemá magii. Neotevřel by to."

Ne, že bych chápal, o čem mluví, ale když se Thór přestal ohánět kladivem mým směrem, dost mě to uklidnilo.

„Ani na to nemysli," vyštěkl Ódin, když se Thórův pohled stočil k němu. „Já ty tvoje příšerně kyselé cucavé bonbóny nemůžu ani vidět," dodal zhnuseně.

Po tomto sdělení jsem měl co dělat, abych nevyprskl smíchy. Ovšem Thórův výraz vražedného šílenství mě od toho docela rychle odradil.

„Měl by se jít léčit," ozval se mi u ucha Lokiho šepot, „tahá ty bonbóny úplně všude."

„Já chci vědět, kdo to byl!" zařval Thór, až jsem málem nadskočil leknutím.

„Tak se na to podíváme," prohlásil Loki s protočením očima a vydal se k vozu. Automaticky jsem se vydal za ním. Loki začal prohlížet bednu se zásobami, zda tam ten sáček bonbónů přece jen nenajde, a já si zatím prohlížel vůz. Jak jsem tak sledoval strukturu, všiml jsem si, že u hřebu v dolní části vozu je něco zářivě fialového. Sehnul jsem se a opatrně vyndal kousek látky. Opravdu jsem pochyboval, že by některý z bohů nosil takovéto šaty.

„Něco mám," oznámil jsem ostatním a natáhl ruku s útržkem látky.

„Chcete říct, že mi ukradl bonbóny nějaký magor ve fialových hadrech?" procedil Thór skrz sevřené zuby.

„Musel to být někdo, kdo má magii, ale nemá vkus," poznamenal Loki. Souhlasně jsem přikývl a přemýšlel, koho mi tato definice připomíná.

Ódin si povzdechl: „Existuje jen jeden člověk, který má dost silnou magii, aby otevřel naši bednu, a je schopen si na sebe obléct něco tak šíleného. Navíc je závislý na citronových bonbónech stejně jako Thór."

S nevěřícím výrazem jsem se na něho zadíval. To přece nemohl myslet vážně. Nebo ano?

Při pohledu na Thóra s Lokim mi bylo jasné, že neví, o kom Ódin mluví. Pohledem jsem si vyžádal svolení a po lehkém přikývnutí se nadechl k prozrazení viníka.

„Byl to Albus Brumbál."

Loki svraštil obočí, jak usilovně přemýšlel.

„Ten ředitel školy v Británii?" ujišťoval se.

„Přesně ten. Asi je na čase mu vysvětlit, kde jsou hranice," pronesl Ódin hlasem, ze kterého šel vážně strach.

„Tak na co čekáme?" vyštěkl Thór a skočil do vozu ve stejnou chvíli, kdy jeho otec naskakoval na svého koně.

„Sbohem, Roberte," zašeptal mi Loki do ucha a než jsem stačil něco říct, usazoval se ve voze.

Když Thór práskl bičem, aby uvedl kozly do pohybu, ozvala se hlasitá rána.

Leknutím jsem vyskočil na nohy, zmateně se rozhlédl okolo a se zkonstatováním, že dívat se v televizi na Harryho Pottera a připravovat u toho přednášku o severské mytologii nebyl nejlepší nápad, jsem se sehnul pro knihu, která spadla na zem a k mému překvapení pod sebou skrývala drobný svazek žlutých kvítků.